Pearl Jam / No Code (1996)

Můžu se označit za fanouška téhle seattleské legendy, ale na rozdíl od komerčně profláklých prvních dvou alb považuju za absolutní vrchol jejich tvorby skvosty No Code a následující Yield. Obě znám od doby střední školy snad už zpaměti...

Sometimes je zasněným vybrnkávaným úvodem, postupně, ale velmi nenápadně roste, až přejde do pořádného úvodu Hail Hail - rockového hřmění, kde si opravdu neodpočinete. Jako by vás drsná poloha kapely chtěla rozdupat hned na začátku a taky Eddie si taky pěkně od plic zaječí. Nádherná poloakustická pohodovka Who You Are s krásně čitelnou basovou linkou a jemnou tribální rytmikou vás přenese někam na konec 60. let do Kalifornie. Také In My Tree je z podobného soudku - naléhavá, rytmicky skvěle promyšlená, kde se melodie střídá s pořádnými rockovými odvazy, závěr obstarává bicí eskapáda Jacka Ironse. Přesně typ skladby, který by se v počátcích jejich tvorby neměl šanci objevit, přesně to, proč mám tuhle desku tolik rád pro její pestrost. Další bombou je Smile - opět návrat někam na pomezí šedesátek a sedmdesátek - razantní riff, harmonika a parádně frázující Vedder - úderné, přesto melodické s fantasticky emocionálně vypjatým refrénem, přesně v nejlepším duchu stylu, jemuž se Pearl Jam upsali. Off He Goes - tohle pánové umí taky dokonale, krásně zpracované a zahrané akustické kytary a naléhavý Vedderův doprovod. Zřejmě nás to má připravit na pořádný mazec v podobě Habit - tady, podobně jako u Hail Hail není co řešit, razantní a punková podoba grunge jede na plný plyn. Red Mosquito je další nádhera a dokonalá pocta všem kytarovým hrdinům od Page po Hendrixe, poloakustické sloky se střídají s hardrockovou bouří v refrénech, Mike McCready tady vystřihuje skutečně precizní melodická sóla. Zase překvapení, nic, co bych od kapely už někdy předtím slyšel. Třetí a poslední nářezovkou je totální punk Lukin - stručná, rychlopalná minutovka. Jedním z úplných vrcholů je určitě Present Tense - nádherné zasněné akustické kouzlení na úvod a pak nádherně vystavěná basová linka a Vedderův projev dělají z téhle věci pořádně drsnou věc, aniž by zazněly kytary. Na těchto dvou protikladech je celá tahle věc vystavěná a ve tvorbě kapely jde, troufám si říct, o unikátní záležitost. Závěr pak v psychedelickém hávu mizí do nenávratna, konečně se k base zapojují kytary. Nepopsatelné pocity. Mankind je poctivým hardrockovým odvazem, i když nedosahuje drtivé síly Habit či Lukin, refrén má až beatlesovský nádech. I´m Open je krásně zasněnou, meditativní záležitostí, kde dostávají prostor jemné kytary a Vedderovy hlasové deklamace. Nádhera, u které člověk jen lituje, že netrvá déle... Around the Bend končí vlastně tam, kde album začalo - ve smířlivém, neagresívním duchu, jako kdybychom se ocitli někde v kuchyni Jefferson Airplane či Neila Younga, kterého Vedder obdivuje, občas se objeví i folkrockový nádech. Krásný závěr, hodný tohoto skvostu, vyplněného mistrovsky snad všemi hudebními polohami. Klobouček až na zem!

Jak už zaznělo, hlavní devízou tohoto skvostu je jeho pestrost. Kapela měla vždy výhodu, že skládali vlastně všichni její členové. Je tu třináct skladeb a v podstatě každá je trochu jiná, každá má nějaký promyšlený detail či nosný motiv, který mě zaujal. Pamatuju si, že na prvních několik poslechů jsem spoustu věcí nevstřebal, ale postupem mě deska úplně pohltila. U mě jeden z alternativně rockových vrcholů 90. let, spolu s "Dirt" od Alice in Chains, "Down on the Upside" od Soundgarden, "Siamese Dream" od Smashing Pumpkins nebo "In Utero" od Nirvany.

» ostatní recenze alba Pearl Jam - No Code
» popis a diskografie skupiny Pearl Jam