Doors, The - Absolutely Live (1970)

Prvý koncertný album kapely The Doors sa volá Absolutely Live a na pulty sa dostalo v mojom obľúbenom roku 1970. V americkom rebríčku si album viedol viac ako dobre, ôsme miesto nie je vôbec zlé. I keď sa ho predalo o polovicu menej ako štúdiového albumu Morrison Hotel.

Doors má, čo je prekvapivé, status kultu naprieč generáciami. Teda, neviem, ako je to dnes, ale v 90. rokoch sa tešili obľube medzi obstarožnými rockermi rovnako ako v omladine. Punkáči, alternatívci, metalisti, všetci mali radi Doors. Určite tomu pomohol aj Val Kilmer vo filme Olivera Stonea z roka 1991 – The Doors. A túto popularitu si muzika udržala aj v nultých rokoch nového milénia. Vlastne, keď s kapelou zahráme nejaký Doors, vždy máme priaznivú odozvu publika. Niečo v tej hudbe skrátka bude.

Kompilácia koncertných nahrávok z rokov 1969 a 1970 je dnes už klasikou, hoci sa mi zdá, že sa vlastníci práv snažia tento počin vymazať z povedomia. Cédečko s albumom samostatne vyšlo naposledy v roku 1996 (piráta z Ruska nepočítam)! V tom čase som sa oň nezaujímal, nuž som si ho musel pred časom objednať z netu s rizikom kúpy mačky vo vreci. Našťastie prišlo CD vo fólii a perfektnom stave.

Album som poznal z trojalbumu In Concert, ktorý som mal v 90. rokoch napálený. Páčili sa mi bluesové štandardy, pretože Doors mali celkom silné bluesové cítenie, hoci väčšina ich tvorby plávala v temných psychedelických vodách.

Dielo na mňa pôsobí veľmi dobre, hoci je to koláž, pôsobí na mňa ako celok. Mix spomenutých bluesoviek a notoricky známych skladieb kapely ma napĺňa spôsobom, ktorý pri počúvaní hudby nazývam – božský.

Najväčším lákadlom je poeticko-chaotická suita Celebration Of The Lizard, ktorú by ste v tejto podobe na štúdiových albumoch hľadali márne. Je podmanivá, hoci to nie je úplne to, čo od muziky chcem, našťastie, netrvá viac ako štvrťhodinu.

Osobne túto koncertnú koláž hitov, bluesových štandardov a oslavy jaštera počúvam rád. Veľmi. Ide o výborný dobový materiál a cením si ho predovšetkým ako poslucháč, až potom ako kompletista. A vy?
reagovat

Jarda P @ 26.05.2023 15:56:50
Toto dvojalbum jsem měl nahrané už v době studií, na CD dlouho nevycházelo, tak jsem se spokojil s 2CD In Concert, na kterém je kromě jediné skladby celé. Skvělý živák.

hejkal @ 26.05.2023 16:12:11
Je zaujímavé, ako sa niektoré albumy aj slávnych skupín jednoducho nevydávajú.

Koncerty The Doors jsou legendou, kterou bohužel našincům - i těm pamětnickým - nikdy nebylo dopřáno porovnat s realitou. Nejlepší obrázek si můžeme udělat z dostupných filmových záznamů, kterých je naštěstí docela dost, méně směrodatná už jsou živá alba, z nichž Absolutely Live je první v řadě. Není příliš radno z něho usuzovat na skutečnou podobu koncertů kapely, které vzhledem k Jimově živelnosti a drogovým i alkoholickým úletům nebyly vždycky zrovna profesionální (zato se pokaždé "něco dělo"), protože výsledná nahrávka byla doslova poslepovaná z mnoha různých vystoupení, takže Absolutely Live je spíš takovou idealizovanou projekcí producenta Paula Rothchilda.


I když vydaný až po studiovém albu Morrison Hotel neobsahuje z něj tento živák žádnou píseň, zato nás seznamuje s množstvím materiálu, který z řadovek neznáme. Jde především o coververze Willieho Dixona (vedle Back Door Man ještě Love Hides a Close to You) a Bo Diddleyho (Who Do You Love?), k nimž stylově pasuje i Morrisonova vlastní Build Me a Woman. Je známo, že Jim blues a jeho klasické interprety obdivoval a snažil se jim přiblížit, uvedené písně jsou ale pro mě důkazem, že v tomhle směru vždycky poněkud tápal a zůstával na efektním povrchu. Nejbluesovější je nakonec paradoxně Close to You, kde hlavní vokál zpívá Ray Manzarek. Přesvědčivější jsou The Doors určitě ve vlastních skladbách When the Music's Over (i když tady trochu zamrzí, že se od studiové verze příliš neliší), Universal Mind, Break on Through nebo Soul Kitchen.


Asi největším lákadlem je přítomnost hudebně básnické performance Celebration of the Lizard, která měla původně vyjít na A-straně desky Waiting for the Sun, ale v ucelené podobě se objevila až tady. Složená ze sedmi částí je chvíli autorským čtením, chvíli divadlem, chvíli rockovou písní a Morrison v ní plně uplatňuje svoje dramatické vlohy. Už kvůli této lahůdce stojí za to dvojalbum vlastnit. Ani zbytek nahrávky si nezaslouží vyloženě příkrá slova, ale stejně si The Doors napoprvé zasloužili lepší koncertní vizitku. Možná se měli smířit s kiksy a vykašlat se na stříhání a akurátnost.


Recenze již zveřejněna na xplaylist.cz
reagovat

Jarda P @ 05.03.2015 18:11:10
Po singlu People Are Strange/Moonlight Drive bylo Absolutely Live mým prvním seznámením s Doors. V malém pokojíčku kamaráda o rozměrech 2x2 metry s volume doprava na mě zapůsobila When The Music´s Over jako zjevení. Od té doby mám pro tento živák slabost a řadím jej mezi mých TOP 5 živáků všech dob.