Wallenstein - Blitzkrieg (1972)

Snad abych navázal na svou více než rok starou poznámku pod hejkalovou recenzí : první skladba, ryze instrumentální, je tedy pořádný šupec. Člověk se místy neubrání dojmu, že mu přeskakuje cd. Bicí svou kadencí připomínají kulomet MG - 34 a kytarák s klávesistou předhánějí se v nervy drásajících sólech. Celé peklo Lunetic trvá skoro dvanáct minut a tak může vysoce melodická "dumka" The Theme na nejednoho posluchače zapůsobit doslova jako dar z nebes. A ozve se dokonce i lahodný Mellotronek... Zpěvák není žádný Caruso, ale beztak se tady jenom mihne a skladba samotná krásně graduje klasicizujícím piánem a atmosférickým kytarovým sólem.

Album samotné má jen čtyři skladby a při Manhatten Project jsme tak už v jeho druhé polovině. Bezmála čtrnáctiminutová suita nabídne vláčnější tempo, pěkně vyvedené ornamenty kytary a kláves a hůůůstou atmošku. Pokud by snad někomu chyběl vokál, dočká se ho až v poslední skladbě Audiences. Svojí náladou přesně zapadá k předchozím dvěma kouskům, rozhodně to - aspoň zezačátku - není žádný bengál. Piáno břinká, Mellotron šumí, kytárka kňourá a zpěvák... ten vlastně taky. Pak je tu sice trochu rušnější instrumentální mezihra, ale po ní obloukem vrátíme se zpátky ke space rocku, deku přitáhneme si pod bradu a odebéřeme se na Klímotu...

Svým debutovým albem se tito němci vytáhli. Na rok 1972 na mě působí velmi vyzrálým dojmem a mohu vám ho jenom doporučit. A nejen milovníkům krautrocku.
reagovat

Už je to tak dávno, že si ani nepamätám, kedy to presne bolo, ale raz mi niekto povedal, že existuje akási nemecká kapela Wallenstein a tá hrá hard rock á la Uriah Heep. A tak som začal pátrať a zohnal som si debut Blitzkrieg.

Tvoria ho štyri skladby, pod sedem minút nemá ani jedna a už to o niečom svedčí. Lunetic má takmer dvanásť minút a rockovo orientovaní poslucháči sa veru nudiť nebudú. Gitarista a klávesák si rovnomerne podelili party, pod ich sólovaním sa motá akási rytmika, nie zlá, ale nič, o čom by ste vypisovali ódy, sa nekoná. Hard rock dopĺňajú tu space, tam classical momentky, pokiaľ sa vyžívate v speve a bez Gillanovho jačáku, Plantovho vzdychania alebo Ozzyho fňukania nespravíte ani ň, tak budete sklamaní. Wallenstein sa na nejaké žvatlanie nehrá, zmienená úvodná kompozícia je čistý inštrumentálny maratón plný improvizácií, za ktorými občas prebleskne vedomý zámer. Baladický úvod desaťminútovky The theme postupne naberie na gradácii, zaznie niečo ako klasika, za mikrofónom sa zjaví vylosovaný nešťastník a je jasné, že Nemčúri to majú s vokálnou stránkou ťažké. Hlas „aby sa nepovedalo“ čosi recituje s takým tým snažením sa o melodické mručanie, našťastie, sloha je kratšia ako pohlavný orgán zakrpateného plcha, takže ide hlavne o inštrumentálne prevedenie. Gitarista si hodí nafúkané sólo, keď stíchne nastúpi klavír, ktorý sa tvári, že ho vyslali z anjelských výšin, ale to si je aj tak lepšie vypočuť, takže hajde k skladbe Manhattan project. Tá sa tiež nikam neponáhľa, hoci to nie je práve slaďák. Má takú tú nepokojne temnejúcu atmosféru, z ktorej sa vytešujú priaznivci hororových filmov. Až sa skladba dostane k zrýchľovaniu, je to priam nervák. Bezmála štrnásť minút prefičí ako nič a na záver album núka rýchlovku, ani nie osemminútovú skladbu Audiences. Opäť balada, tentoraz rovno spievaná, asi tak, ako keď si pospevujem v obývačke a viem, že nikto nie je doma. Klávesová medzihra však po chvíľke zmetie tento moment zo stola a prestrie temné hard rockové menu. Koniec síce zopakuje spievanú slohu, ale na veci to nič nemení.

Klasická hard rocková nádielka s minimom vokálov, to je Blitzkrieg. Celkovo mi to pripomína druhý album skupiny Frumpy (štruktúrou, nie, že by šlo o kópiu), dlhé skladby, troška klasiky, improvizácie a nekonečné sóla, azda šlo o nejakú nemeckú dobovú črtu? Každopádne mi to vyhovuje.
reagovat

Snake @ 21.10.2013 20:10:40
Člověče úplně mi uniklo,že jsi sem Wallenstein nahodil.Nějak to tu zapadlo,navíc jsem byl v létě furt někde v luftě.Teprve dnes jsem na to náhodou narazil a hned se mi rozsvítilo.Po téhle desce jsem bažil už delší dobu,četl jsem kdysi prima recku na jinejch stránkách a pak na to samosebou zapoměl.Dal jsem si zkušební poslech na tubě a placku hned objednal.Nepodceňovat němce,na rok 1972 neskutečná paráda!A dík.

hejkal @ 22.10.2013 06:19:43
Tak, tak, Nemcom to veru v 70. rokoch šlo.