Rush - Vapor Trails Remixed (2013)

Hurá, výborně, tak to nebyla zbytečná investice - vykřikl jsem před pár dny hned poté, co jsem narychlo v hifině otestoval právě vybalené cd Rush z vykuchaného balíčku zaslané z Music Records. Jednalo se o novou verzi nahrávky Vapor Trails, který na prosby mnoha tisíc fanoušků z celého světa nechala kapela přemixovat, aby kýžený výsledek odpovídal požadavkům sběratelů jejich muziky na adekvátní kvalitu.


Tato deska si u mne v průběhu času zadělala na slušný příběh a já se teď o něj s vámi podělím. Zkraje ale vysvětlím proč jsem si onen remix objednal a proč až teď. Je tomu přesně čtrnáct dnů, co jsem si tuhle nahrávku nalil do mp 3-jky a přibalil na výšlap přírodou. Dobře jsem věděl, že kvalita původní desky je mizerná a přegrabovaní ji ještě snižuje, ale ten výsledek byl v okolním zeleném tichu tak tristní a tak markantně do uší bijící, že jsem si ji vůbec neužil a místo toho spíš vnitřně trpěl. Chtěl jsem ji tak moc slyšet, ale tohle mě ukrutně sejřilo, že jsem dokonce přemýšlel, jestli ji rychle nevyměním za jinou. Nakonec jsem dotrpěl a v jejím průběhu se natuty rozhodl, že se musí překoupit. Jen jsem netušil, jestli bude výsledek stát za to a dynamika stoupne a hlavně, jestli se deska vyčistí od nebetyčného praskání a škrčení. To byl hlavní důvod.


A teď tedy i něco k mé společné cestě s Vapor Trails. Desku jsem si koupil takřka ihned když vyšla. Byl jsem zklamán, dlouho a intenzivně. Pocit zklamání vznikl už u předchozí, popovější desky Test for Echo a teď pokračoval dál po cestě, na které jsem Rush vidět nechtěl. Drsná a syrová, neprodyšně se tvářící muzika, která měla s dřívější tvorbou Rush jen pramálo společného, tak na mne přes deset let deska působila. Okolnosti jejího vzniku a trablů spojených s osobou bubeníka Neila Pearta jsou dobře známá a nebudu je tu tedy tlumočit znovu. Je jasné, že tyto neblahé události měli zásadní význam na vývoj hudby Rush v té době a podepsali se tak pod tím, jak V. T. nakonec vyzněl. Osobně jsem boj s touhle deskou nikdy nevzdal a během prvních deseti, možná dokonce třinácti let si ji pouštěl alespoň jednou ročně, což u nahrávky kterou člověk rád nemá a rád ji neposlouchá je číslo celkem slušné, obzvlášť při faktu statistiky, že okolo ní jsou stovky a stovky alb daleko oblíbenějších a to nemluvím o samotném katalogu této skupiny.


Ale jelikož Rush byli první prog-rockovou kapelu, kterou jsem kdysi dávno začal poslouchat, nehodlal jsem boj s Vapor vzdát. Průběžně se náš vztah začal urovnávat a já v desce nacházel zalíbení. Zvuk jsem tehdy tolik neřešil, jednak normální aparaturou a druhak i jejím poslouchání k různým činnostem, čímž účinkovala spíš ta podprahová složka.
Už řádnou dobu ji však konečně uznávám a respektuji jako kteroukoliv jinou desku Rush (krom těch prvních). Vnímám ji jako určitý vývojový stupeň ukročení stranou s chutí jiného druhu experimentu. Společně s Test je to jejich nejméně typická práce, těžko srovnatelná s něčím do té doby, ale i potom. Dnes už nemám problém s její drsnou slupkou, syrově znějícími songy a až punkově energickými pasážemi, kde do toho kapela pere hlava nehlava, aby do bridge a chorusu přešla ke své typické nenucené melodičnosti a estetické kráse made in Rush.


Desku načne snad nejhorší opener jaký kdy kapela zvolila. One Little Victory je opravdu příšerná odrhovačka. Nemelodický, tuctový strašák. Avšak hned druhá Ceiling Unlimited je definicí nových Rush. Posluchač vnímá zastřenou melodiku, jasně čitelnou basovou figuru, Lifesonovi ozdůbky i netypický odér chutí Rush této doby. Třetí Ghost Rider patří k jedněm z vrcholných zážitků. Členitá a s pečlivým přítlakem na melodičnost vybudovaná kráska. Prakticky každá další skladba je něčím přínosná a motivově zajímavá. Celkem se táhne ona magická červená nit, která drží kompaktní stráž a nenechá žádného z adeptů vyčuhovat stranou. I proto se výrazné hity hledají ztěžka. K největším pokladů řadím písně jako The Stars Look Down, How It Is a třeba Nocturne, ve kterých vytryskuje genialita tria v maximálně možné šíři. Refrény těchto skladeb odkazují až někam k písničkové tradici Simona a Garfunkela, Boba Dylana či Neila Yanga, čili hluboko nazpět. Nový to znak jejich tvorby, který nebyl v minulosti nikterak očividný. A taková Freeze (Part IV of Fear) to je čistý progresivně hudební masakr, jen trochu hrubšího zrna než v minulosti.



Jsem zatraceně rád, že se nový remix povedl a nahrávka zní KONEČNĚ čistě a její dynamika (naschvál jsem obě desky vzájemně na pár bodech porovnával a je to hodně znát) stoupla nahoru.
Proto těm, kteří tuto desku mají rádi, ano vím, moc vás asi nebude, a uvažují o překoupení za starší výlisek ať rozhodně neváhají, konečně totiž dostanou adekvátní odměnu.



reagovat

Fan @ 12.02.2020 08:16:06
zajímavé, budu si muset koupit a poslechnout. Díky za recenzi

PaloM @ 12.02.2020 10:00:37
PaloM @ 01.06.2018 13:22:59 - pod recenziou Alienshore

pinkman @ 12.02.2020 10:40:01
Na Rush je to extrémně drsná věc. Když jsem tu desku pouštěl řadě mých spolupracovníků, zůstali jak opaření. Kromě Geddyho hlasu je nikdo nedokázal identifikovat. Pak se nelze divit, že dávám přednost jejich klasické tvorbě. V rockové historii bych našel několik úhybných manévrů, tenhle je jedním z největších. Je mě líto.

Myšák @ 13.02.2020 10:45:31
Mám doma obě verze, ale nikdy jsem je neporovnával. Původní cd otřesně řinčí a už dlouho uvažuju, že ho prodám. Jak ho mohli zrovna Rush nechat tak nechutně zmastit nikdy nepochopím.

steve @ 13.02.2020 12:13:04
Jen potvrdím co jsem tady kdysi napsal. Dřív jsem uvažoval, že si remix desky poslechnu, ale zatím se tak nestalo a jelikož jsem si za tu dobu na ni zvykl v podobě jak vyšla, měnit to už nebudu. Je to geniální album.

Jedna z najlepších kanadských prog-rockových skupín dala o sebe vedieť aj v roku 2013. Rush si tentoraz zobrali na mušku album Vapor Trails z roku 2002, dali mu nový zvukový kabát a mierne vynovený obal. Na remixovanie je potrebná citlivá ruka a tú David Bottrill aj mal. Ošatil to do zvukovej polohy, ktorá sedí Rush ako uliata a netrhá uši. Pôvodná verzia mala okrem svojho priamočiarejšieho zamerania aj drsný a surový zvuk, čo bolo pomerne nemilé prekvapenie. Nespokojnosť neskrývali ani samotní členovia Rush a tak sa pristúpilo ku kroku, ktorý by sa dal nazvať ako kontroverzný. Pri remixovaní sa dá meniť všetko a zmení sa charakter nahrávky. Otázka je, že či je potrebné sa hrať s niečím čo bolo v minulosti už vytvorené. Nespokojná muzikantská duša sa riadi svojim vlastným pocitom a nie je to po prvýkrát, čo sa nejaká kapela rozhodla vydať album s novým vylepšeným zvukom. Nazeral som aj ja s určitou skepsou na tento produkt, ale po vypočutí uznávam že sa to podarilo veľmi slušne. Nie sú tu už žiadne stopy po nezrozumiteľných a nejasných motívoch. Navyše konečne vynikajú melodické nápady a gitarové riffy. Všetko je tu oproti pôvodnému vydaniu viac čistejšie a uhladenejšie.

Prvá skladba One Little Victory nie je ani po štúdiovom zásahu žiaden zázrak. Pri Ceiling Unlimited, Ghost Rider a Peaceable Kingdom už zreteľne poznať rozdiel. Geddyho melódie a spôsob akým ich prezentuje je neopakovateľný. Nasledujúce songy The Stars Look Down, How It Is a titulnú Vapor Trails považujem za lepší priemer. Kvalitatívne zlepšenie prichádza pri energických Secret Touch, Earthshine, Sweet Miracle, Nocturne a Freeze (Part IV Of Fear). Earthshine pasujem za najlepšiu skladbu albumu, je to presne mix ich sladkoboľných melódií a špičkových inštrumentálnych schopností. Posledná Out Of The Cradle patrí medzi tie slabšie piesne, čo na konci dosky nevyznie veľmi dobre. Celkove je tu ale dostatok toho čím sú Rush jedineční a po opakovaných počutiach sa predsa len vynára špecifická atmosféra tejto nahrávky.

Pozitívum albumu sú jeho aranžmány, to ho zachraňuje pred zostupom úrovne. Hudobne je pre mňa zaujímavejší ako napr. predošlý Test For Echo. Inštrumentálne nemožno nič vytknúť, je to profesionálne odvedená práca. Rush boli dlhší čas od seba oddelení a tak pri nahrávaní Vapor Trails hľadali opäť tú správnu chémiu a spôsob akým vstúpia do novej fázy svojej kariéry. Trochu nepochopiteľné ale pre mňa je, že kapela s takými finančnými možnosťami ako Rush si nevie ustrážiť výsledný zvuk. Suma sumárum tento remix sa vydaril a myslím, že to ocenia mnohí zanietení poslucháči Rush. Kým pôvodné vydanie bolo u mňa za tri hviezdy, tak tentoraz priložím ešte jednu za snahu o nápravu a vyjdenie v ústrety svojim verným fanúšikom.
reagovat

Michálek @ 06.10.2013 10:36:21
No, to jsem zvědav, už jsem to naládoval a teď to začnu vstřebávat. Snad se mi to podaří! Každopádně děkuju za recenzi.

Carloss87 @ 29.09.2017 06:33:22
Už tak je to super album a v novém kabátě je ještě lepší.

jirka 7200 @ 29.09.2017 10:53:45
Až do Signals jsem tuto kapelu bezmezně obdivoval. Potom pro mne ztratili Rush na přitažlivosti a každým dalším albem se naše cesty dále rozcházely.
Nejinak je to i s touto deskou. Hudebně na ni nenacházím nic zajímavého.

Zvukově bylo původní vydání takový průser, že si i běžní posluchači stěžovali na příšerný zvuk. Hodnota DR4-DR5 hovoří za vše. I samotní muzikanti z Rush protestovali, protože původní záznam, který vyšel na vinylu je v pořádku - má DR 11.
Tak se to po 11 letech přemixovalo, zvukově to však žádný zázrak opět není, i dynamika se jen mírně zvedla na DR7.

Pegas @ 29.09.2017 14:45:33
Já si myslím, že pokud se někomu ta původní verze nelíbila, s největší pravděpodobností se tím remixem nic nezmění. Je to hodně tvrdá deska a její poslech je pro mě osobně dost náročný.

jirka 7200 @ 29.09.2017 15:42:17
Máš pravdu, jen mě zajímalo technicky, jak pohnuli se zvukem v době technického pokroku a žádná sláva to oproti mnohem jejich starším nahrávkám nebyla....

PaloM @ 01.06.2018 11:22:59
Čítam diskusiu ohľadom zvuku. No ja som našťastie prvé CD vydanie nemal, len som to počul z flac súborov. Pretože sa mi samotná hudba páči, toto remixované CD som si kúpil a som relatívne spokojný. Tvrdšia rocková muzika znesie nižšie DR, samozrejme nie vždy.