Clarke, Stanley - East River Drive (1993)

Stanley Clarke v devadesátých letech, co do počtu jeho solových alb nějak zamrzl. Neříkám, že nic netvořil, spíš se věnoval různým projektům, jako skvělé Vertú, nebo fantastické Rite Of Strings, taky spolupracoval s George Dukem a taky tu máme projekt Animal Logic II, který jsem spolu s jedničkou z kompletu vyřadil a odnesl do sklepa na to nejvzdálenější a nejtemnější místo.
Stanley si zahrál i ve slavném klipu Michaela Jacksona Remember The Time. Taky hodně dělal filmovou hudbu, což je zachyceno na cd pod návem: Stanley Clarke - At The Movies/1995/.

East River Drive je jediné Clarkeho studio album mezi lety 1990 až 1999.
Úvodní skladba je soundtrack k filmu Poetic Justice. Clarke skvěle hraje, ale motiv skladby je imrvére dokolečka stejný. G.Duke obsluhuje piano a nic zajímavého nepředvedl. Druhá skladba je jediná nazpívaná s textem. Je to slaďák, jak hrnek medu. Ale Howard Hewett zpívat umí. Třetí song je taky nazpívaný, ale jakýmýsi africkými slovy, které spíš působí jako doprovod k nástrojům a nemají sdílný obsah. Clarkeho hra opět vyniká. Další věc se nese v klidnější poloze, je postavena na smyčcovém orchestru a saxofonu, Stanley opět exeluje.
I'm Home Afrika je taky zpívaná a text se točí pořád dokola tohoto názvu. Je to rychlá, proaranžovaná píseň....lehká kytara, perkuse, syntezátory, ságo a pravidelné elektrické bicí.
Boyz N The Hood, další víceměné pomalejší soundtrack, vystavěný na string orchestru, saxo. a akustické kytaře.
7má skladba je takový topík alba. Atmosféra skladby vybízí k tanci, pohodlně vas přenese někam do nočního baru, kde hraje kapela a tančí se tam. Clarke opět předvádí své bassové kusy a sekundují mu slavní Hubert Laws - flétna a Jean Luc Ponty - elektrické housle.
"Co když zapomenu šampáňo" je ryze bassová záležitost, propojená s piánem a opět vystavěná na smyčcových aranžích.
Na postu deváté písně je pohodová, ve středním tempu vedená skladba, opět vystřižená jako z tanečního baru... string arange, basa jako z partesu, opět J.L.Ponty el. violin a H. Laws flétna.
Až dosud to bylo silně komerčně pojaté album. Závěrečné tři skladby jsou už jen pro opravdové fajnšmekry, co mají nervy z oceli. 10 a 11 skladba je jen o technice a stupnicích, možná i o procvičování prstů. Tohle neuznávám, tohle není hudba a je to moc dlouhé poslouchat, na cd pro normální posluchače to tu nemá co dělat.
Taky poslední funky track se na tohle album moc nehodí. George Duke se tu trochu víc odhalil, než na začátku alba, ale tenhle kus by se hodil víc na jejich projekty Clarke - Duke I nebo II.

Celkem to pojímám jako dobrou desku. Je sice zatraceně komerční, ale hodí se třeba, když přijede tchýně na návštěvu a vy tohle pustíte. Tchýně nebude prudit a vy si vychutnáte Clarkeho a i jiných, vinikající techniku hry. Ovšem bacha na ten závěr. Ten je jak z jiného alba. Hodnocení Tři a půl. Bye Bye.

reagovat

stargazer @ 19.10.2024 08:58:51
Jedno z mála alb v diskografii, kde si Stanley Clarke pozval na nahrávku další kolegy basáky. Osm skladeb z dvanácti je odehráno ve dvou nebo třech hráčích tvrdících muziku.
Ovšem žádné velké jamování se nekoná, krom závěru alba.