Life - Spring (1971)

Všem kdož máte rádi první alba Deep Purple, a také období okolo jejich mega-opusu In Rock, mohu doporučit tuto německo-americkou formaci, stojící někde na pomezi první a druhé ligy drsného sedmdesátkového hard-rocku.

Podobných kapel jako byli Life bylo tehdy jistě hodně a mám za to, že v jejich prvotině Spring se ukrývá celkem slušné množství potenciálu. Je tu vše typické pro dobu ve které album vyšlo i styl, který prezentovalo. Neschází drsnost, energie, nasazení, solidní hráčská erudice, stejně jako množství zajímavých momentů, které jsou po kompoziční stránce opravdu povedené. Občas vykouknou flétny, místy mocně duní harmonika, najdeme tu i spoustu akustických kudrlinek a osvěžujících atmosférických pasáží po vzoru psychedelických Pink Floyd. Občas je to pořádná jízda, ale dost často se sound kapely pěkně zakulatí, do popředí vyplují košatější aranžmá a seskupené emoce.

Nástup s Tantalizing sensation je totálně zeppelinovský, ale něžná pasáž v půli už cizí zahrádky okopávat nepotřebuje. Stejně jako druhá, necelé dvě minuty dlouhá, spoře oděná kráska instrumentálních proporcí-Laverne's. Radost poslouchat. Další skladby v sobě mají jak urostlé kořeny blues, tak štipku té psychedelie, ale třeba i boogie-na začátku Hawaiian Jack, nebo během další Honeydrippin' boogie woogie. Zajímavou je též z němec až kamsi za velkou louži utíkající countryovka My discovery.

Tož toto je krátká vizitka kapely Life, která sice měla jepičí život a světu předhodila jen jedno, ale vůbec ne špatné studiové album určené především pro skalní sběratele sedmdesátkového rocku.
reagovat

Ako to u mňa býva zvykom, CD kapely Life s veselým názvom Spring (gýčovú pohodu evokuje aj obal) som si kúpil kedysi dávno len tak, prehrabávaním sa v ponuke v obchode Roxy. Na chvíľu som si myslel, že je to švédska kapela, nuž ma čítanie bookletu vyviedlo z omylu.

Prezentovaná muzika ma vcelku prekvapila, čakal som niečo dobovo progresívne či artrockové (už len ten obal), ale houby, houby, zlatá rybka. Kapela Life nám tu servíruje jedenásť priamočiarych rockovíc, ktoré na nejaké avantgardné nezmysly ani nepomyslia.

Štipľavá gitara, škrekľavý spev, pod tým rytmika z kategórie dreňovitých, Tantalizing sensation jasne ukazuje kamsi k bluesrockovým koreňom. Dvaja Amíci v zostave, nečudo, že mám dojem, akoby som počul pravý drvivý americký rachot. Skladba oplýva stopkami, zmenami nálad, ale neustále si uchováva zvuk z brušnej dutiny, ktorá mesiac nepožila žiadnu stravu. Vybrnkávaná medzihra Laverne’s je milá, pomalé blues Dream machine zasa správne psychedelicky opradené, nechýba flauta. Hutný nástup Mean woman sa zmení na swingujúce blues a túto janusovskú podobu si skladba uchová po celý čas. Hawaiian Jack nemôže znieť inak ako havajózne. Harmoniková pohodička počas siesty nikdy nemala adekvátnejšiu podobu. A to platí aj o momentoch, kedy sa skladba rýchlo rozbehne. Honeydrippin’ boogie woogie je tým, čím, je. Klavírne boogie z amerického „saloonu“ s harmonikovým sólom si uchováva punc antenticity, čo na tom, že je nahrávané v Mníchove. Dvojdielna skladba Then I am je najambicióznejším kúskom na albume. Ťažký rytmus, nažhavené gitarové vyhrávky, dramatický spev, ktorý melodrámu nechal kdesi na úpätí Olympu, ku ktorému sa nekompromisne približuje, mňam. My discovery je také pomalé country, opäť sa nezaprie Amerika. Spevák znie tak lenivo, že som takmer prestal ťukať do klávesnice. Talkin’ about a woman sa za tikania kravského zvonca pohybuje po hladine pohodových neslaďákových plôch, spevák našťastie kráka sťa na havraňom sneme. Neustále opakovanie jedného motívu, ktoré časom akoby naberalo na intenzite, táto formulka, keď sa vydarí, nemá chybu. A tu sa vydarila. Záverečná skladba s neobjavným názvom The last song je akousi inštrumentálkou v duchu country blues.

Bonusy ukazujú, že skupina to s nekomerčným soundom myslela vážne. Headhunter blues je divoká jazda plná leptajúcej gitary, I don’t want to be your fool anymore pomaly atmosféricky bluesikuje (Hoochie coochie man stopky nejdú prepočuť), pričom má k dobru skvelo znejúce klávesy, no a Where are you headed? je krehulinká baladička.

Ostrý gitarový blues rock bez nejakých cukrových poliev si vždy rád vypočujem.
reagovat

pito63 @ 18.12.2013 10:34:15
Zaujímavá biografia, pekná recenzia a výborná hudba.
hejkal, vďaka za "Spring"!

hejkal @ 18.12.2013 12:47:01
Ďakujem za reakciu i za všímavosť.

dolycentrum @ 18.12.2013 13:37:36
...az som si vydychol.Rok nakupov som chcel uz uzavriet a TU dalsia navnada.Citim sa ako vianocny kapor..nenasyteny a stale pazravy.Hejkal zamava cervenym suknom a Ja byk uz trielim.Pomerne lahko dostupne na nete a mne sa az kolena podlomili pri naslapnutom uvode Zepkuchyne...nastastie invencie znizia rychlost ataku a aj ked stale prijemna hudba a vyborny typ neohrozia moje neukojene vasne vlastnit..vdaka za rozsirenie obzoru a prijemne citanie s podfarbenim tonov,doposial mne neznamej formacie...

hejkal @ 18.12.2013 13:54:22
:) Treba cibriť odolnosť, obzvlášť v týchto komerčne podliezavých časoch predvianočných.

dolycentrum @ 18.12.2013 14:08:48
hmmm...podliezave komercne vianocne casy u mna pretrvavaju 365 dni roku...tam som odolny..''Tvoj'' MOLOCH ma inac naslapol...