Manic Street Preachers - Lifeblood (2004)

Alternativní produkce se od té běžné progresivní dost výrazně liší. Obsáhlé diskografie kapel působících na scéně už několik dekád, bývájí jen zřídka kdy vyrovnané. Já sám takovou neznám, nebo ne takovou, od které by mne zaujal kompletní nahrávkový katalog, tak jak tomu často bývá u progresivních těles.

Ani Walesští Manic Street Preachers nejsou žádnou vyjímkou. Před několika měsíci mě na celé čáře dostala jejich stále ještě poslední studiovka Resistance is Futile, která značně podnítila můj zájem podrobněji se touto trojicí zabývat. Pečlivě jsem přistupoval k naposlouchávání jejich fonotéky po desce Holy Bible-kterou budu nejspíš už navždy považovat za jejich nedostižný strop. Ale naprostá většina jejich nahrávek mě značně zklamala (vyjma někkterých kusů na deskách z let 96,98) kromě jedné jediné. No a tou je pochopitelně deska kterou právě recenzuji.

Nahrávka Lifeblood se zrodila do roku 2004 a dle mého tomuto souboru trvalo dlouhatánských 14 let, než ze sebe vykřesal jejího důstojného následovníka. A proč tedy zrovna Lifeblood je tou nahrávkou, za kterou se chci postavit a označit ji jako jednu z nejlepších na nezávislé rockové scéně? Všechna její krása a bohatství je ukryta v její náladě. V její nekonečné a opojně stimulující melancholii. Melancholii oděné v šedivě snadno prostupném závoji, která vás bude vést, manévrovat s vámi a opájet vaše vnitřní pocity.

Je to stále ten (obroušenější) revoltující maistream určený masám. Ale songy představené právě na této desce mně upoutaly hned a s prvním poslechem. Většina z nich je dostatečně silných, disponuje zajímavými nápady, líbivými melodiemi, má spád, živelnost a ve svém nekomplikovaném písničkářství dává člověku pocit jistoty. Spousta kytarových a klavírních motivů zní rafinovaně a vytváří v posluchači chuť, pouštět si desku znovu. Co na tom, že celek zní na poměry MSP hodně popově a otevřeně. Důležitá je kvalita samotných songů, kde každý jeden je dostatečně silnou věcí na to, aby dokázal v posluchači spustit emoční hnací motor.

Manic Street Preachers natočili soudržnou, vyrovnanou a důstojnou desku, která znovu potvrzuje jejich výsostně písničkářský talent. Je to deska pro posluchače, kteří nejsou zatíženi předsudky.

reagovat

Egon Dust @ 25.04.2019 08:21:15
Silná Kapela! Podľa môjho názoru slabým albumom bol možno trochu ´´´Know your enemy´´. OD Generation Terrorist valili dobré dosky. Samozrejme sem tam nejaké slabšie miesto je aj napr. na ´´This is my truht , tell me yours´´, sranda , že to paradoxne prekryje veľmi silný kúsok ako Tsunami, Everlasting a pod. Chlapcov som trošku zanedbal po roku 2004 musím to odčiniť :). Recenzia samozrejme vynikajúca pán Horyna.

horyna @ 25.04.2019 09:14:25
Egone jako jeden z mála tu máš vcelku široký stylový azimut. Jsem rád, že se tu najde i někdo, kdo se pohybuje občas také v independentu.

Egon Dust @ 25.04.2019 09:46:38
Upozorňujem, v progresívnych kapelách dneška a 70tých nemám znalosti, ale ďakujem. Mám rád rozmanitosť, ale nebavilo by mať byť len fandom progresívu (art rock, hard rock, a metal). Veď aj ten Gabriel je progresívny, dokonca aj Paul Simon. :) Ako som nadhodil Princea tak, čo skúmam jeho šialené albumy, tak neviem ani definovať žáner. Od teplého popu soulu funky rapu, k pomaly hard rockovým riffom nu jazzu, hip hopu, trip hopu, blues, R´n´b, AOR. Všetko :)Šialenec.