Edison´s Children - The Final Breath Before November (2013)

Náladová hudba, perfektní pro pošmourné podzimní podvečery. Oproti pestřejší, dynamičtější - místy snivě vzdušné, místy ostřeji řezavé - prvotině In The Last Waking Moments (2011), na níž se kromě baskytaristy Petea Trewavase ještě podíleli i ostatní členové Marillion, se tato deska drží víc při zemi, působí kompaktněji a ve své syrové zemitosti vlastně docela stabilně, takže je přes výrazné emoční zabarvení příjemným společníkem, i když zrovna máte všeho plné kecky.

Poměrně přehledný, řádně šlapavý rytmický základ, plnokrevná kytara a syntezátory brázdící hladinu tesknými půloblouky vytvářejí podklad pro nejvýraznější devizu uskupení, kterou je svérázný vokální projev Erica Blackwooda. Ten se chvílemi naříkavě zpovídá, chvílemi ryčně rozkatí nebo poťouchle šeptá, díky hlubšímu posazení jeho hlasu a pomalejšímu tempu většiny skladeb to ale všechno plyne do ucha bez zásadního rozbouření posluchačovy psychiky; vlastně ta hudba po člověku nic nechce, celé je to jaksi energeticky úsporné.

Hodina strávená s albem je trochu jako posezení s kamarádem, který zrovna není v nejveselejším rozpoložení, ale jak tak spolu tiše souhlasíte, že je to všechno úplně na houby, nějak vás to vnitřně očišťuje. Tematicky je album obrácené k západu, uvadání, usychání a odchodu; vpravdě dušičková atmosféra. Nebo taky halloweenský večírek v hospodě na konečné, kde z hrací skříně vypadne melodie či zaskřípění v nejméně očekávanou dobu, do štamgastů obrůstajících lišejníkem najednou na moment vjede život a dveřmi se vtírá tlení.


reagovat