Festa Mobile - Diario di viaggio della Festa Mobile (1973)

CD RCA Italiana, Sony BMG Music Entertainment ‎– 88697343702 /2008/

Směska složená ze symphonic progu a malého množství jazzu, přislazená hustým, melodramatickým sirupem. Sotva půl hodinky dlouhá zaprášenost, s pěknými vokály v italštině a velmi dobrým zvukem. Pojďme si ji představit a připomenout...

Skupinu Festa Mobile dali dohromady bratři Giovanni a Francesco Boccuzziovi, kteří se po rozpadu své původní kapely Della Venis přestěhovali do Říma s cílem najít nové spoluhráče, inšpiraci a hudební směr, kterým by se mohli nadále ubírat. Po Věčném městě tenkrát běhalo muzikantů jak máku a sestavu tak brzy doplnili Alessio Alba (kytara), Maurizio Cobianchi (buben) a Renato Baldassarri (sólovej zpěv). Kapela byla na světě a zbývalo najít chlebodárce, kterým se nestal nikdo menší, než nadnárodní koncern RCA. Podpora velké firmy skupině pomohla k dobře placené práci pro několik hvězd italské pop music, účasti v muzikálu Jacopone a nakonec i k prvnímu (a zároveň i poslednímu) albu.

Placka Diario di viaggio della Festa Mobile (Cestovní deník pojízdné veselice) vyšla v roce 1973 a je typickým produktem své doby, ovšem s výraznými markanty v podobě jedovatých kytarových sól a poněkud urputných bicích. Ono se mi to jako ne-muzikantovi blbě vysvětluje, ale bubeník hraje sice rychle, ovšem tak nějak furt stejně a tak to zní, jako po železničních pražcích poskakující utrženej vagón.

Pět skladeb je spojeno koncepčním fantasy příběhem a jako první je tady krapet roztřesená La corte di Hon. Její rytmus drkotá, jak pořádně rozvrzanej žebřiňák, nechybí ždibec disharmonie a vysvobozením je tak až teprve následující Canto. Pěkná, melodická, s čistě jazzovým sólem na elektrické piáno. Z víceméně podobného soudku je i písnička Aristea a vůbec nejlepším kouskem na desce je pro mě čtvrtá Ljalja. Její povznášející melodie je nádherná a prostor se najde nejen pro mohutnou symfonickou vestavbu, ale i pořádnej instrumentální výplach. Pěkným vyvrcholením alba je ambiciózní a jaksepatří členitá Ritorno, s výživnou jazzrockovou vsuvkou v závěrečné třetině skladby.

Ani přes svou neoddiskutovatelnou kvalitu se albu nevedlo tak, jak by si skupina představovala a tak se nakonec rozpadla. Bráchové Boccuzziovi sestavili jazzrockovou úderku Il Baricentro a především její první placka - Sconcerto - se stala ikonou žánru...

Původní vinylové album je vzácné a přiměřeně drahé, ale na trhu je aj pár jeho reedic. Ta poslední z roku 2008. Cédéčka jsou o něco běžnější a dostupná budou především vydání z let 2008 a 2011. Já mám to první, které je v klasické plastové krabce a s čtyřstránkovým bookletem. Ten je poměrně skoupej na informace a neobsahuje ani jména členů Festa Mobile, ovšem takhle nějak vypadal i originální obal a identitu zúčastněnejch hudebníků se podařilo objasnit až po letech.

Cedlo Diario di viaggio della Festa Mobile mám doma už pěknejch pár let a z regálu jsem ho vytáhnul jen kvůli recenzi. Ušima jsem ho prohnal třikrát za sebou a až na úvodní La corte di Hon mu vlastně nemám co vytknout. Možná by to chtělo jen trochu víc opravdu strhujících míst a tedy důvodů, proč se k němu vracet častěji, než tomu bylo doposud. Tři a půl hvězdy dát nemůžu, tak tedy čtyři. Byť krapet odřené a omrněné...

reagovat

Z predposlednej cesty do Talianska som si opäť priniesol niečo miestne, ešte šťastie, že Taliani vo svojich CD-šopách majú pre Progressive Rock Italiano vyhradený osobitný priestor. Voľba padla na Diario di viaggio della Festa Mobile skupiny Festa Mobile, o ktorej som nevedel nič (nepamätal som si ju ani z Croceho encyklopédie, kde sa, samozrejme, nachádza). Jednoalbumovka sa mi však odvďačila tak, ako som dúfal, posúďte samy:

La corte di hon načne klávesák emersonovským spôsobom, čomu neskôr sekunduje i rytmika a do toho melodramaticky jačí spevák, aby sa nepovedalo. Prosto klasický taliansky progrock. Gitarové sólo je „hard“ ako sa len dá, čo je super. Canto sa dlho rozbieha, nástroje si bezhlavo šumia, brlblú, až je z toho zrazu ďalšia hardrockovo prifarbená artrockovica. Za naliehavosť by mal spevák dostať metál. Jemnejšia skladba Aristea vyrušuje spáča prakticky len gitarovým sólom, Ljalja si tiež voľká v mori pokoja, je to taká „genesisovská“ selanka. V jednom okamžiku sa privalí búrka a potopí väčšiu časť posádky, ale to na veci nič nemení. Ritorno ponúka do tretice to isté, nuž si pokojne vyhraďte čas na hlivenie a nechajte sa unášať mierne melancholickými vlnami muziky, ktorá mohla vzniknúť azda iba v Talianskych rockových zálivoch. A ten "emersonovský" klavír nemá chybu.

Nie je to najzásadnejšie dielo, aké som kedy počul, ale poctivá talianska sedemdesiatková progovica a to ja veru môžem.
reagovat

Snake @ 30.07.2014 15:16:57
Hejkale, dík za recenzi a profil další z tisíce polozapomenutých skupin. S dovolením připojím jen krátké hodnocení :

Na Festa Mobile kápl jsem víceméně náhodou, před rokem objevili se v kampani Sony Bmg Italy a pár ukázek na tubě stačilo mi k tomu, abych si to jejich jedno jediné album koupil. A dobře jsem udělal. Je to v podstatě typický italský prog z první poloviny sedmdesátých let, melodický, s expresivním zpěvem a prvky classical i jazz rocku. Jediný slabší moment vidím v úvodní a poněkud kostrbaté skladbě La Corte di Hon, dál už to nemá chybu. Následující podmanivě melodická Canto, s jazzovým sólem na elektrické piano, Aristea i Ljalja - můj vůbec nejoblíbenější kousek na desce - jsou prostě skvělé. Celou, sotva půl hodinky krátkou placku, pak uzavírá ambiciózní a členitá kompozice Ritorno, opět vytůněná trochou toho jazzového koření.

Desce diario di viaggio della Festa mobile by slušely tři a půl hvězdičky a protože to není možné, zarovnám to na čtyři.

hejkal @ 31.07.2014 06:30:15
Ahoj, názory na muziku sú vždy vítané. Mohol by si častejšie písať recenzie. :)

Snake @ 31.07.2014 19:10:01
Však já se do toho zase pustím. Jen co zafouká ze strnišť, opadá listí, zkrátí se dny a nastanou ty pravé a nefalšované podzimní plískanice...