Opeth - Pale Communion (2014)

11.11.2016 Snake | #

CD Roadrunner Records ‎– RR7573-2 /2014/

Nevesely truchlivy, jsou ty zimní časy a listopad je můj nejneoblíbenější kalendářní měsíc v roce. Astronomická zima je sice pořád ještě relativně daleko, ale tady u nás už je chladno, navíc děsně krátké dny, sinalá krajina bez listí halí se do mlžného závoje a z každého druhého domovního vchodu se na mě zubí dýňové strašidlo. Před několika málo dny jsem si vyrazil na pivo do míst, kterým místní odnepaměti neřeknou jinak, než na Buchwaldu. Bylo už pozdě odpoledne a tak - protože je to zhruba 90 minut ostřejší chůze - než jsem se tam dohrabal, byla pomalu tma. Nikde ani živáčka, nikde ani mrtváčka. Šel jsem sám a tak jsem si do sluchátek pouštěl právě tohle album. Jistě uznáte, že to není to hudba zrovna do skoku, ale v tom zamlženém, mokrém, studeném a pochmurném lese to byl teprve zážitek. Soundtrack k podzimní slotě jako vyšitej, jenom si poslechněte téměř jedenáct minut dlouhou a neskutečně sugestivní pecku Moon Above, Sun Below, nebo závěrečný traumarš Faith In Others. Já osobně však nejraději všemu ostatnímu se vymykající instrumentálku Goblin. Jednak mi to pojmenování připomíná slavnou italskou kapelu ze sedmdesátých let, ale co je hlavní, jsou to ryt-mic-ké prog rockové hody s parádním klávesovým sólem navrch. A to já rád.

Ještě u předposlední Voice of Treason bych dal čtyřku, ale při poslechu výše uvedené "Fait In Others" nemohu jinak a tasím pětku. Firmě Opeth se klaním a děkuji za pěkný zážitek...

reagovat

Mohyla @ 11.11.2016 08:45:31
U mňa prekvapenie roku!

Voytus @ 11.11.2016 10:39:30
S touhle deskou jsem ještě do lesů nevyrazil, nicméně, pár postřehů: Je to album dost závažné, posmutnělé, kromě River a Goblin, které ji trochu odlehčují. Závěrečný dvojsong je ale skutečným vrcholem desky, mám rád ten přechod do smyčců a tu náladu potom, když přichází po všem tom smutku závěrečná katarze s pomalými změnami akordů. Skutečný Court of the Crimson King podle Opeth - tahle alba na mě působí podobně. Ne, že bych chtěl srovnávat hudební stránku, jen pocit, který se u mě dostaví v samotném závěru obou alb.

Snake @ 11.11.2016 11:21:16
Doma jsem - u těch posledních dvou skladeb - míval pocit, že to usíná a ztrácel jsem koncentraci a teprve při oné cestě tmavým lesem se to parádně sešlo. Cedlo už mám doma docela dlouho, ale pořád ještě nevěnoval jsem mu tolik pozornosti, kolik by si zasluhovalo. Je toho nějak moc. I proto jsem si tu nahrávku převedl na paměťovku, abych ji mohl poslouchat také mimo domov. Vyplatilo se.

Voytus @ 11.11.2016 11:43:28
Tak určitě ještě naposlouchávej. Je to jedna z těch desek, které to vyžadují. Heritage a Sorceress jsou sice rozmanitější, ale Pale Communion je právě album, které nejlépe funguje v kuse. Něco jako Still Life a Blackwater Park. Tam cítím, že představa o výsledné podobě byla dost jasná, jinde, třeba na Deliverance nebo Ghost Reveries mám pocit experimentování (i když nejvíc právě na Heritage). Ale jsou to jen mé dojmy, třeba to měl Åkerfeldt úplně jinak.

horyna @ 11.11.2016 15:34:39
Do pěkné přírody s pěknou muzikou, není nad lepší spojení, uplně tě tam mezi těmi stromy a haldou listí vidím jak si spokojeně pomlaskáváš v přítomnosti Pale Comminion. Že by závist?? :-)

Snake @ 11.11.2016 22:02:21
Vidíš to romanticky, ale na sychravém podzimu v Sudetech není vůbec nic pěkného. K závidění hodné je tak akorát to vynikající hornofalcké pivo...

17.06.2016 horyna | #

Obrovská změna, která se udála v táboře Opeth s minulou deskou Heritage byla zcela nevyhnutelná, kapela k tomuto bodu jasně směřovala a bylo pouze otázkou času, kdy se tak stane a jaký bude konečný výsledek. Mikaelova láska k 70- létům propukla naplno, už ji nemohl potlačovat onen nepatřičný prvek časů ne tak dávno minulých, hluboký způsob vokálního vyjádření. Samozřejmostí byla nová zvuková stopa, bylo potřeba ji vycizelovat od zbytečného balastu, vyčistit a zbavit nepřístupné hutnosti a v neposlední řadě také kompoziční proces doznal obrovských změn a předešlou deskou se rázem vše změnilo. Následná kolekce osmi písni, plně stvrzuje nastolenou cestu, jako jedinou správnou volbu a dále rozvíjí témata laborující v myšlenkových pochodech lídra kapely.

Maximální ponoření do retro stylu prezentuje ve zcela jasných konturách okamžitý vstup první písně alba Eternal Rains Will Come- od počátku dýchá stařičkou atmosférou, hlavní slovo má hammond a mimořádně dynamické bicí, následná klavírní melodie zabředá do jemných nuancí, osvěžující akustika a po ní už instrumentální poloha kapely přechází rychlým brejkem točících kytar do vokální části písně. Její melodická struktura vystupuje na povrch až v dalším plánu.
Cusp Of Eternity- čarovný kytarový motiv, doprovázen dunivou rytmickou sekcí a z nebes putující hlasová forma, diváka intenzivně unáší do starodávných, časově neomezených prostor.
Moon Above, Sun Below- přes deset minut hudby disponuje mimořádně vystvěnými jazzovými klávesovými plochami, dynamickými zvraty i energicky položeným Mikaelovým vokálem, hudební přechody operující na poli akustickém jsou střídány z naprostou samozřejmostí a vytříbenou lehkostí, obdivuhodné kytarové sólo skladbu přemostí do zpěvné polohy, následná pasáž na španělky pronásledována temnými hammondkami dá plně vyniknout veké variabilitě tohoto tracku.
Elysian Woes- niterná kompozice hloubavého charakteru budována pomocí klasických kytar, s přibývající minutáží a použitou smyčcovou sekcí nabídne zcela jedinečné okamžiky zabalené v senzibilním kabátci dokonale zkomponované skladby. Goblin- to je parádně vysoustružená a plně funkční instrumentální skladba, tvoří ji specifická harmonie souhry hamondek a bicí struktury, doplněné ostatním nástrojovým parkem, její fusion záběr a povedený zvukový dopad, se zcela vymiká jakýmkoli šablonám určeným, pro takovýto typ písně.
Po romanticky překrásné River- se zlomovou technicko vytříbenou pasáži svobodné exhibice instrumentální složky kapely, přichází na řadu, osobní vrchol desky, skladba Voice Of Treason- čarovné napětí vytváří neposedné a temně zabarvené smyčcové plochy, speciální klávesové efekty a pružný styl bubnování, prvoplánová drsnost vyvěrá v doprovodu východně znělého kytarového sóla a kapela z dusné atmosféry nechce ustoupit, vrstevení kytar v jejím závěru, tvoří špičku pomyslného ledovce na jehož konci stojí výborně intonující Mikael. Závěr prostřednictvím Faith In Others- vnímám jako rozlučkovou, ezotericky vonící a velice vnímavou píseň, obohacenou krásnou klavírní melodií.

Velká spokojenost a zadostiučinění, dostavuje se u mne s poslechem tohoto kotouče.


reagovat

PaloM @ 18.06.2016 08:02:14
Som spokojný so zmenou štýlu Opeth. Počúval som ich aj predtým, okrem prvých troch šialených CD.
No vôbec si nemyslím, že zmena bola nevyhnuteľná - skôr prekvapivá.

horyna @ 01.08.2016 11:32:04
Může prog rockovej fanda takovouto hudbu nemilovat, néééé, poslouchám to pěkně nahlas, vlastně to tu kolem mne řve na plný coule a je to sakra povznášející

04.08.2014 alienshore | #

Nový album Opeth by mohol mať podtitul "ako naučiť metalistov počúvať progresívny rock". Vlastne celá ich tvorba je o prerode a Pale Communion je zatiaľ najrockovejším albumom v ich kariére. Mikael Akerfeldt nepoužil modernú a decibelmi nabitú produkciu, a zvolil krásny "oldschoolový" sound. V podstate len potvrdil to kam tiahne jeho muzikantská duša a extrémny metal to už zjavne nie je. Obdobie 70-tých rokov je samozrejme veľmi silné a čoraz viac skupín sa odvoláva svojou tvorbou či zvukom práve tam. Kapela čerpá inšpiračne zo známych zdrojov, no neboli by to oni keby v tom nebol záblesk (alebo aj hromobitie) istej osobitosti a originality. Opeth sú momentálne zaujímaví tým ako spájajú elementy klasického prog-rocku so sviežimi témami a nápadmi. Samozrejme skúšali to už aj predtým pri albumoch Damnation či Heritage, no tentoraz sa naplno ponorili do sveta čarokrásnych melódií, spanilých gitár a majestátnych organových plôch. Damnation bol v dobe vydania výnimkou v ich diskografii a snáď ani Mikael Akerfeldt nepredpokladal, že bude robiť už len takto koncipované albumy. Myslím si však, že je to veľmi správne rozhodnutie, čo nakoniec jasne dokazuje aj táto doska.

Zvuk odkazuje na 70-té roky a trochu v tom počuť aj projekt Storm Corrosion (hlavne v akustických pasážach), no zároveň je tam kúsok aj tej moderny. Je to kompromis, ktorý má za úlohu osloviť čo najviac poslucháčov. Album je nabitý melódiami a Mikael Akerfeldt sa tu ukázal ako neobyčajne prezieravý skladateľ. Na jednej strane stojí túžba po úspechu a na druhej číre umenie. Pale Communion ponúka model ako spojiť tieto dva nie vždy do seba zapadajúce svety. Obal pripomína, dokonca až okato kopíruje živý album Pictures At An Exhibition od tria Emerson Lake and Palmer. Akerfeldt však popiera, že ide o zámer. Hudobne tu máme dočinenia so skutočne prvotriednym materiálom. Akerfeldt dozrieva jednak ako muzikant a aj ako človek. Texty sú veľmi osobného charakteru a hudba sa snaží tieto pocity interpretovať v tom pravom svetle. K životu patria svetlejšie momenty a aj tie temnejšie. Na to presne poukazuje aj Pale Communion. Je to však emocionálne vyvážené dielo, ktoré ponúka oduševnenené harmónie, klasickú severskú melanchóliu a samozrejme aj rockové ostrie.

Pale Communion obsahuje osem brilantných skladieb, ktoré je škoda rozpitvávať pretože sú jednoducho povedané nádherné. Tento album som niekoľkokrát zhltol bez toho, aby som pocítil nejaké žalúdočné problémy. Pri neustálom počúvaní dokáže vtiahnuť čím ďalej tým hlbšie a odkrýva kopec úžasných plôch a melódií. Každá jedna skladba je svet sám o sebe a dokopy tvoria dokonalý vesmír, ktorý je jednak temný a chladný, no zároveň v ňom existuje život. Opeth dokážu úplne nevtieravo a prirodzene vtlačiť slzu do oka a aj potešiť dušu. Akerfeldt napumpoval do skladieb toľko pocitov, že sa nestačím čudovať koľko rôznorodých emócií sa mu podarilo zachytiť. Nie je to však žiadny patetický výlev, je to smutno-krásna muzika hraná zo srdca od fenomenálnych hudobníkov. Aranžmány sú čarovné. Sú tu momenty, ktoré si budete veľmi radi pripomínať a ktoré sa vám dostanú úplne pod kožu. Veľkým plusom je dynamika a nápaditosť jednotlivých tém a motívov. Sú podporené rôznymi akustickými vyhrávkami, organom alebo peknými gitarovými sólami. Zvuk je krásne guľatý a bicie ma tentoraz prekvapili svojou ľudskosťou, a sú perfektne zosúladené s ostatnými hudobnými nástrojmi.

Najlepšie skladby??? To je trochu nevďačná úloha a je ich tu veru dosť. Prvé dva songy Eternal Rains Will Come a Cusp Of Eternity sú niečo ako zahrievacie kolo a odvíjajú sa v klasickom tóne progresívneho rocku. Najdlhšia kompozícia Moon Above, Sun Below má temnú auru a výborné jazzovo ladené klávesy. Prichádzajú na pomoc melotrónové plochy, akustické gitary a tvrdšie rytmické breaky. Krásna akustická záležitosť Elysian Woes je plná melanchólie a musím uznať, že Akerfeldt sa tu zaskvel ako spevák. Inštrumentálka Goblin patrí presne do kategórie skladieb, pri ktorých človek len žasne. Pulzujúce tempo a opäť jazzové klávesy robia fantastické krovie. River znie spočiatku nevinne, no prehupne sa do orgazmických prog-rockových plôch. Východom inšpirovaná Voice Of Treason pripomenie album Ghost Reveries, pretože aj na ňom boli podobne orientované skladby. Orchestrálne vychytávky a tvrdšia rytmika zaujímavo spájajú orientálne motívy a progresívny rock dokopy. Na poslednú Faith In Others si treba vziať vreckovku, pretože je veľkolepá a smutná zároveň. Opäť sú tu sláčiky a sedia tu ako uliate. Takýto úžasný koniec sa počúva úplne bez dychu. Krása hudby je totižto nekonečná a tú nekonečnosť zachytil Akerfeldt priam dokonale.

Toto je dosť odvážny album a pomyselne dávam klobúk dole pre týmito hudobníkmi. Určite sa nájde veľa kritikov, ktorí zase budú otravovať s tým že im chýba akýsi growling a death metal, a že je to len ďalšie retro. Opeth je už iná kapela a to čo robia, robia naozaj geniálne. Albumu nechýba nič podstatné. Kedysi sa robil progresívny rock trochu inak, kapely mali v talóne nejaký ten Roundabout, Lucky Man, Money či Aqualung. Teraz sa to viac posúva do jednoliatosti a albumy sú tvorené ako logický celok alebo dokonca príbeh. Stále sa však stavia na hodnotách, ktoré boli vytvorené v 70-tých rokoch. Progresívny rock týmto ale nezomrel, je stále tu a vždy tu aj bol. Vďaka kapelám ako Opeth (a mnohým iným) sa o jeho budúcnosť báť nemusím. Na koniec už len obligátne dodám, že Pale Communion je absolútne suverénny klenot progresívneho rocku.
reagovat

Snake @ 04.08.2014 14:14:04
Suprová recka. Po novinkách sice nebažím a cd klidně si koupím rok, nebo dva po jeho vydání, ale Pale Communion si rád poslechnu. Předchozí placku Heritage kupoval jsem loni a líbí se mi, myslím, že tady to nebude jiné. Pěkně jsi to napsal, Slavo, pěkně. Najdu vzorky a dám se do toho...

Snake @ 04.08.2014 14:29:04
Hned dodám, že na ytb je k mání zatím jen skladba Eternal Rains a ....líbí. Klidně bych ji napasoval na Heritage. I z pc sestavy má navíc krásnej zvuk, z domácího aparátu to bude teprve pošušňáníčko...

Mayak @ 04.08.2014 15:15:16
... výborná recenzia na výborný album... asi netreba viac dodávať :-)

b.wolf @ 06.08.2014 07:33:44
Pěkná recenze, mně docela sedlo, že M. Akerfeldt vypustil ty zvracení do mikrofonu; Heritage je solidní album a novinku si určitě pořídím.

PaloM @ 25.08.2014 16:27:00
Slavo, tebe je škoda obmedziť sa na písačky iba pre Progboard. Dnes ma tento album, ako aj Heritage, poriadne drapli. Takto si predstavujem špičkovú progresívnu hudbu. Takto vie skladať a hrať (porovnateľne) dnes snáď len Steven Wilson. Však asi aj preto "vrana k vrane sadli" :-) (Akerfeldt & Wilson).
Vďaka za recenziu, parádne si to opísal.

merhaut @ 25.08.2014 18:10:22
Opeth 2014 jsem dal v recenzi pro Spark 5 a 3/4 z 6 možných. Nejlepší letošní classicrocková "omalovánka".

kali @ 25.08.2014 18:31:47
Jak pro koho pane Merhaute. Nesdílím všeobecné nadšení z této desky.

Mayak @ 25.08.2014 18:36:54
...mňa celkom potešilo, že Jarda Merhaut, pomerne konzervatívny vyznavač "seventies" zahorel k tomuto albumu ... som tiež starý pes a tento album (ale vlastne už aj "Heritage") je tak intenzívne "retro", že to už v dnešnej dobe ani viac nejde ...úžasný odkaz na vôňu klasických 70. rokov ...

alienshore @ 25.08.2014 20:38:24
Vďaka Palo, vážim si čo si napísal a evidentne si dobrý vkus na muziku nestratil :-) ...

EasyRocker @ 26.08.2014 05:01:32
Nová tvorba Opeth samozřejmě není špatná, ale můj klasický dvojboj Still Life - Blackwater Park už nebyl překonán.

zdenek2512 @ 26.08.2014 06:28:59
Tak tohle je přesně ten typ muziky, který se mi nelíbil před čtyřiceti lety a nelíbí se mi ani nyní. Určitě má spoustu fanoušků, ale já k nim nikdy patřit nebudu. Jinak díky za tradičně pěknou a čtivou recenzi. :-). Když slyším tenhle typ muziky tak u toho okamžitě vidím dirigenta ve fraku a "filmový symfonický orchestr (FISYO)". Nekoupil bych si to.

Jarda P @ 01.09.2014 17:27:24
Když jsem si pustil tuto desku, nemohl jsem uvěřit vlastním uším, k jaké změně u Opeth došlo. V pozitivním směru. Moc současných desek neposlouchám, ale toto je u mě vynikající. Každým poslechem lepší.
Hlavně mi lahodí zvuk vracející se k 70. letům.

Mohyla @ 15.12.2014 14:19:36
Pre mňa jeden z najlepších albumov roku 2014! Alienshore, pochvala za recenziu!