Grateful Dead - The very best of (2003)

Niektoré kapely, ktoré si užívajú pobyt na výslní, ma absolútne neoslovujú. To je aj prípad Grateful Dead, amerického rodinného striebra sanfranciskej kvetinkovej scény. Nebrali ma albumy, nebrali ma videá, nič. Viac-menej z dôvodu zušľachťovania zbierky, nech mám od významných kapiel zlatého obdobia 1967-1976 aspoň niečo, som sa dokopal k zakúpeniu The very best of Grateful Dead z roku 2003. Na webe som naň našiel pomerne oslavné reakcie, tak prečo nie.

Výber začína svižne, spevnou skladbou Truckin’ predznamenávajúcou kompletné dianie na výberovke. Grateful Dead na nejaké inštrumentálne orgie zvysoka kašle, takže dostávame priam ukážkovú rádiovú muzičku. Prevláda country občas prekladané tu blues (U.S. blues), tam hoci funky (Franklin’s tower), či reggae (Estimated prophet). Niekedy je to až popík (Uncle John’s Band). Americké prérie vyznievajú ako príma miesto na pobyt. Výber obsahuje sedemnásť skladieb, pričom gro vecí je z albumov zo 70. rokov s American beauty v čele. Psychedelické obdobie zo 60. rokov je trestuhodne opomenuté, reprezentuje ho jediná skladba z debutu, a síce The golden road (to unlimited devotion), slušivá spevná šesťdesiatkovina. Jedno sa tejto hudbe uprieť nedá, vyznieva mierumilovne. Kto hľadá utišujúcu mizikoterapeutickú pomôcku, pravdepodobne mu príde vhod. Mne predsa len v hudbe kapely chýba aspoň náznak dravosti, túžby zapotiť sa pri vypľúvaní duše... Aspoň náznak niečoho živelného počuť v koncertnej skladbe One more Saturday night. Akoby chcela dať za pravdu tým, čo Grateful Dead považujú primárne za koncertnú kapelu, ktorá svoje čaro nedokázala preniesť do štúdia. Z vecí, ktoré ma oslovujú, by som ešte rád spomenul nabudenejšiu (na pomery kapely) bluesovku The music never stopped, prospel jej mužsko-ženský dvojhlas, saxofón tiež nie je márny a celé je to také „Allmanovské“. V (ne)poslednom rade žeriem aj asi najrockovejší kúsok vôbec, skladbu Hell in a bucket.

Výber je vhodný ako kulisa pri šoférovaní naprieč USA, prípadne ako soundtrack k dokumentárnemu filmu o podstate amerického spôsobu života. Až ma niekedy (zriedka) prepadne túžba počúvať country, nevylučujem, že si tento best of pustím. Z hudby sa rinie toľko pohodlia, až je nudná. Grateful Dead tak pre mňa aj naďalej ostáva marginálnou položkou hudobného menu.

P.S. Páči sa mi obal.
reagovat

Voytus @ 22.08.2014 12:06:31
Také mě až tak nezasáhli. Po mnohém očekávání, způsobeném mnoha oslavnými články, se dostavilo nejprve spíše zklamání (jak cimrmanovské, že? :-)). Ale sem tam si je dopřeju, nicméně, jak je to moc do country, tak nemilosrdně přepínám. Svého času jsem si ale oblíbil Wake the Flood, které je všude m ožně označováno za slabé. Naproti tomu oslavované American Beauty a Workingman's Dead poslouchat nedokážu. Tak nevím. Zajímavá deska je ještě třeba Anthem of the Sun a na většině alb se dají najít dobré kousky. Ale převažující "ospalá" nálada mě prostě neuchvátila.

Filozof @ 23.08.2014 13:55:31
Hejkal
Ono je totiž dost jiné vyznění americké scény a britské. My jsme tu dost odkojeni tou evropskou a americké názvuky conutry a podobné v nás moc nerezonují. Obecně se US a UK scéna kříží daleko méně, než se předpokládá - to si všimneš až ale poté, když to začneš systematicky studovat. Spousta evropských hrdinů, je překvapivě v US skoro neznámá a naopak. Cit a vkus Evropanů a Amíků se prostě trochu liší.
GD mi také moc neseděli, ale doporučuji jim šanci dát a trochu vytrvat - časem jsem je přeci jen trochu ocenil - i když třeba jen pro změnu zvuku od naší půlky Zeměkoule.
(Pro šťourali - celé to vztahuji na období do roku ca 1980/90, pak už přehled nemám.)