Plant, Robert - Lullaby... and the Ceaseless Roar (2014)

26.10.2018 terka | #

Přiznám se, že nepatřím mezi dobré znalce Roberta Planta. Led Zeppelin samozřejmě znám, u těch nehrozí, že bych je neměla ráda, ale u jeho sólovek už je to horší. Letmo předpokládám, že tahle patří k jeho vrcholům - něco jako "nejdospělejší a nejfavorizovanější" nahrávka. Archetyp toho, jak by měla znít world music. A tu já neposlouchám, tak je asi všem jasné, proč hodnotím, jak hodnotím.

Kupříkladu se mi hodně zamlouvá úvodní melodie na mandolinu (nebo o jaký nástroj se jedná) a doprovodná melodie na housle, které jsem ovšem v knížečce k cd nenašla ani uvedené. Skladba Little Maggie má zvláštní náladu, kterou nevím jak přesně charakterizovat - jestli obsahuje nějaké Skotské nápěvy nebo co -, ale je povedená. Jenže od dvojky Rainbow ovládá každou skladbu nějaký rytmus na bicí, které se stávají nosiči všeho a jsou taky nejdůležitějším nástrojem tohoto alba. Trojka zní po arabsku, čtyřka implantuje zvuky z okolí Sahary.

Nemůžu si pomoct, ale strašně mi tady chybí kytara. Ta k Plantovi patří a ani nemusí viset na krku Jimmy Pageovi. A Stolen Kiss je taková příjemná ukolébavka, ale vždyť Robert umí daleko intenzivnější věci. Další skladby už nebudu jmenovat s výjimkou House of Love kterou odkudsi znám. Možná právě proto, že ji znám jako jedinou, se mi líbí. Ostatní skladby nedokážu nebo nechci pochopit, a tak nad albem pokaždé zlomím hůl.
reagovat

PaloM @ 26.10.2018 11:14:16
Robert Plant prešiel na sólovej dráhe vývojom, odskúšal si mnohé žánre. Na tomto albume si našiel polohu, ktorá mu na staré kolená sedí.
Pokiaľ ide o world music, tu nie je neaký vzor alebo šablona, ako má znieť. Je to postavené najčastejšie na etno hudbe (miestny folklór) a ten je v celom svete určito oveľa rozmanitejší ako celá rocková scéna. A to nehovoriac o zmesi inšpirácií.
Ak chceš počuť "pravého hardrockera" Planta, pusti si Manic Nirvana (1990) a Fate of nations (1993). Preto je dosť ťažko tvrdiť, že zrovna toto je najzrelšia Plantova nahrávka, lebo potom prišiel No Quarter a Plant postupne zmenil vo svojej hudbe všetko, okrem charakteristického spevu.
Každému sa páči niečo iné, napr. mojej žene sa toto CD veľmi páči a tie staršie hard rockové nie (až na pár hitov). Mne osobne stačí výberovka z Plantovych sóloviek do r.1990 vrátane a novšie CD mám všetky. Okrem Raising Sand (country), to som nezvládol a inak to už nebude.
Na záver, Terka možno o 20 rokov, keď si tento album pustíš, dokážeš pochopiť :-) A keď nie, svet sa nezrúti. Našťastie problém nie je, z čoho vyberať. Problém je opačný - čo odfiltrovať, aby človek mal čas aj na iný život ako je posluch hudby.

EasyRocker @ 26.10.2018 11:18:55
Plant je jeden z nejskvělejších současných interpret a jeden z mála, o kterém si mohu říci, že snad neustále hudebně roste. Vyzkoušel snad vše, co v rocku existovalo, a v těchhle kolejích se prostě cítí jako doma. Je to taky už pán v letech, který nemusí nic dokazovat. Recenzi toleruji, ač nesouhlasím.

PaloM @ 26.10.2018 11:25:24
EasyRocker: kľudne sa pod tvoju reakciu podpíšem. Najčastejie si s kamarátmi o Plantovi to vravíme, čo si napísal: táto poloha mu v jeho veku veľmi sedí a stále sa vyvíja k lepšiemu.

EasyRocker @ 26.10.2018 11:39:28
Díky za spřízněný názor, cítím to stejně :-) Ještě víc mě o tom přesvědčují jeho koncerty, ta magie a charisma je skoro zeppelinovská, i když hudba je už jinde.

Petr_70 @ 26.10.2018 11:43:07
Plantovy sólovky mám raději než LZ protože mají mnohem širší stylové rozpětí s dosahem až k World music a rovněž výborně zpívá. Ten jeho ječák na deskách jeho mateřské skupiny mnohým imponuje mě ale trhá uši.
Tohle album neznám, výše uvedené platí o albech jako Fate of Nations.

PaloM @ 26.10.2018 11:46:03
Petr, tak to sa priprav na šok, ak si pustíš cd Lullaby... :-)

Voytus @ 26.10.2018 11:54:40
Tak on Plant momentálně prozkoumává vlivy world music, vlastně s tím začal už s Led Zeppelin, teď to jen rozvíjí. Proto tomuto albu vládne důraz na rytmiku - ten začátek Rainbow, kde všichni členové čapnou bendir (buben, podobný irskému bodhránu) byl před čtyřmi roky na Colors of Ostrava opravdu hypnotický. Album možná nezní tak intenzivně, jako dřívější tvorba, ale má své naléhavé momenty - Embrace Another Fall. Doporučuji sáhnout po Mighty ReArranger z roku 2005, tam je silná i rocková složka.

Ty housle jsou jednostrunný africký nástroj Riti, Juldeh Camara sestavu obohatil už na turné před vydáním alba a jen potvrdil ony etnické prvky. Začátek Little Maggie obstarává banjo, jinak je tu řada různých afrických strunných nástrojů, na které hraje Justin Adams, britský hudebník, který vyrostl v Egyptě.

oř @ 26.10.2018 14:22:05
Tu tvou recenzi chápu. World music se nemůže líbit každému. Je v ní i v Lullaby tolik kultur, etnik, propletených folklorních odkazů, že působí strašně nesourodě a zmatečně.
A že se s ní dokázal Plant popasovat, zrcadlí určitý stupeň jeho geniality.

Balů @ 26.10.2018 16:19:36
Ta recenze je trochu střelba na slepo.
Spíš bych doporučil album Dreamland a Mighty ReArranger.
Planta poslouchám s posádkou vzducholodi od roku 1970 a dodnes to má grády.

Martin H @ 26.10.2018 17:47:27
Sólový Plant mě dlouho nezajímal, nějak mi tam chyběl Page. Ó jak jsem byl zpozdilý. Pak mi ale do uší zaševelilo album Dreamland a dnes nedám na Roberta dopustit. Z té staré gardy je určitě tím nejvíce inspirujícím a hledajícím umělcem. Terko, zkus vydržet a dál hledat, určitě nebudeš zklamaná.

jirka 7200 @ 26.10.2018 20:08:33
Už když se vysloví jméno Roberta Planta, tak nějak člověk automaticky očekává velké věci. Potom může být někdo trochu zklamán, že se z desky nelinou přeprodukované líbivé hity, ale vyklidněné, přemýšlivé a nepodbízivé písničky, které čerpají z mnoha stylů.

Tuto desku vnímám jako celek, který svou melancholickou náladou vždy pohladí.

VaclavV @ 27.10.2018 07:37:52
Já se do sólového Planta také nikdy nedostal, a to jsem otevřený všemu. Ale čekám, že to třeba jednou přijde :-)

PaloM @ 27.10.2018 11:02:57
VaclavV: možno ani netušíš, čo si vyjadril poslednou vetou. Je v tom maximálna miera tolerancie a platí to úplne všeobecne. Kiež by si to uvedomili všetci členovia fóra. Ďakujem Ti.
No faktom je, že hudobné extrémne excesy za hranicou slušnosti sa nedajú tolerovať. Dajú sa iba ignorovať.

Jarda P @ 27.10.2018 11:56:10
Mně sólový Plant s výjimkou Fate of Nations nic neříká. Není kdy mu dát ještě s šanci.

20.08.2015 Tomáš Rojt | #

Robert Plant nevydává slabá alba, pouští je do světa až po pečlivém uvážení, bookletem počínaje a poslední notou konče. Jeho vokál rozeznáte mezi tisíci ostatními a společně s výbornými muzikanty, skvělou muzikou a chytrými aranžemi je pastvou pro vaši duši i uši. Zejména na kytaristy má Plant štěstí. To co pro něj v éře LED ZEPPELIN znamenal Jimmy Page a těsně po ní na začátku sólové kariéry Robbie Blunt, znamená pro Planta od alba „ Dreamland „ Justin Adams. Máte možnost slyšet rockovou hudbu, která je sice trochu umírněná, ale nesmírně pestrá, protkaná rytmy a nápěvy, rozkročenými mezi skotskými a irskými pláněmi až někam k horkým arabským a africkým pískům. Přitom je to album ryze rockové, má nesmírnou hloubku a taky poznáte, že bylo tvořená s radostí a profesionalitou všech zúčastněných. K pilířům alba řadím „Rainbow“ se singlovými ambicemi, magickou „ Somebody there“, „ House of love“ s arabským motivem a „Embrace another Fall“, skvělý duet s Julie Murphy, ze kterého vás příjemně mrazí a pro mne pomyslný vrchol alba. Zkrátka a dobře Robert Plant opět nezklamal a vy se ve skrytu duše těšíte na další album a říkáte si, jaké asi bude? Trochu vám napovím, určitě skvělé !
reagovat

PaloM @ 20.08.2015 10:31:40
Pekne si to napísal, vďaka za recenziu.
Teraz už nevydáva slabé albumy.
Ale prvých 10 rokov okrem pár skladieb - hitov, slabé albumy vydal.

Zdeněk @ 20.08.2015 11:34:45
Přesně to jsem měl na jazyku. Napsal jsi to za mně
Palo. To, že je Robert Plant ve formě potvrdil nejen témto výborným albem ale i úžasným brněnským koncertem

10.06.2015 Martin H | #

Vynikající deska. To jsem si řekl po prvním poslechu alba Lullaby and… the Ceaseless Roar a musím zdůraznit, že mě pořád baví a nacházím v něm i při dalších posleších mnoho vzrušujícího. Zajímalo by mě, jak to ten chlap, tedy Robert Plant, dělá, že stále vydává tak kvalitní desky. Asi je to dáno jeho schopností neusnout na vavřínech zeppelinovské slávy a hledat v hudbě nové vzrušující podněty, které pak k radosti své i všech zúčastněných předkládá vděčným posluchačům. Také se obklopuje hudebníky, kteří ho dokáží inspirovat, což o jeho doprovodné skupině The Sensational Space Shifters platí dvojnásobně. Společně tak vytváří svou představu hudby pro 21. století, z níž jsou cítit nejen skotská rašeliniště, ale i horký africký písek. Ale ať už je Plantem předkládaný materiál ozvláštněn nezvyklými rytmy či nástroji, pořád mají písně ten správný rockový drajv.
Album obsahuje jedenáct písní, z nichž deset je ze společné dílny a jedna, úvodní Little Maggie, je upraveným tradicionálem. Vždy, když ji slyším, tak ve mně vzbuzuje představu honáka z Apalačských hor jedoucího na velbloudu rozpálenou Saharou. Tato píseň celou desku také uzavírá, už ne samostatná, ale jako součást skladby Arbaden (Maggie's Babby). Hitové ambice má následující Rainbow, velice příjemná skladba odkazující trochu k předešlé Plantově tvorbě. V písni Pocketful of Golden se to hemží etnickými nástroji a atmosférou by se možná, kdyby vznikla před čtyřiceti lety, hodila na album Physical Graffiti. Vrcholem alba je podle mě skladba Embrace Another Fall, která je ozdobena nádherným vokálem hostující Julie Murphy. Křehká záležitost s rockovou energií ve mě vyvolává vzpomínku na Kashmir. Následující Turn It Up s ostrou kytarou opět vyvolává ducha Led Zeppelin, aby se posluchač zklidnil při poslechu písně A Stolen Kiss. Radost ve mně vyvolává další trojice skladeb, Somebody There, Poor Howard a House of Love. Především Poor Howard nás opět přenáší někam k tradičním angloamerickým písním, jakoby Plant chtěl sdělit, že přes všechny výlety na africký kontinent nezapomíná na to, odkud hudebně vyšel.
Robert Plant vytvořil nádhernou desku, jež má určitě šanci stát se nadčasovou tak, jako se to podařilo výtvorům jeho mateřské skupiny. V jeho sólové diskografii je to určitě jedna z nejlepších desek.

reagovat

Hikoki777 @ 10.06.2015 16:58:55
Díky za upřímně napsanou recenzi. Mám z té desky velmi dobrý pocit, ale přesto se musím k poslechu občas "nutí". Díky za popostrčení, dnes večer si ji opět poslechnu.

Martin H @ 11.06.2015 06:57:05
Dík za kladnou reakci. S tím nucením se do poslechu to mám podobně, ale myslím si, že neexistuje album, které by se dalo poslouchat kdykoli. Vždy bude asi záležet na momentální náladě.

Voytus @ 11.06.2015 07:27:53
Nejprve jsem slyšel singlovku Rainbow - pozitivní a povznášející píseň, takže očekávání byla velká. Potom na Colors zazněly Turn It Up a Little Maggie, které sice zvýšily očekávání, ale díky tomu, že je každá úplně o něčem jiném (náladou a aranží), tak způsobily, že jsem vůbec netušil, co vlastně můžu čekat. Abych řekl pravdu, chtěl jsem další Mighty ReArranger (sestava by tomu napovídala). Jenže to by to nebyl Plant, aby neudělal něco úplně jiného. První poslech mě moc nepřesvědčil, přeci jen je to hudba dost "vyklidněná", nepracuje s vyloženě "hitovými" motivy (což je ovšem plus), takže leze do uší pomaleji. Ale nakonec také nemůžu hodnotit jinak, než za plný počet, protože takový žánrový propletenec, kde ale všechno dává smysl a je naprosto přirozené, to se jen tak neslyší. U Planta je naprosto správně tradicionál naroubovaný na v podstatě "tanečně-elektronický" rytmus (ovšem hraný skutečným, živým bubeníkem), africké housle vedle elektrické kytary, banjo podpořené synťákem z 21. století. Všechno dává smysl. A Embrace Another Fall je vrcholem alba i pro mě.

PaloM @ 11.06.2015 07:37:48
Vďaka za peknú recenziu.
Tri sólovky Planta sú pre mňa vrcholom, čo doteraz dosiahol:
1993 Fate Of Nations
2005 Mighty ReArranger
2014 Lullaby... and the Ceaseless Roar