Califfi, I - Fiore Di Metallo (1973)

I Califfi je poněkud nenápadná italská skupina, která byla aktivní jen krátkou dobu na přelomu 60. a 70. let a vydala pouze jedno album s vlastním materiálem. Nicméně nutno dodat, že to se jim moc povedlo.

Stylově se album pohybuje někde na hranicích progu, hard rocku a hodně melodického popu. Už od úvodní písně "Nel Mio Pasato" nelze přeslechnout největší silná stránka celého alba a to jsou klávesy. V každé písni je minimálně jeden zajímavý klávesový motiv a to celou desku povznáší na úplně novou úroveň. I písně, které trochu až moc sklouzávají na první poslech do jednoduchého melodického popu vždy obsahují nějaký neoposlouchatelný klávesový motiv.

Vyzdvihnul bych zejména baladu "Alleluia Gente," která se přesně do té skupiny řadí, ty klávesy v mezihře, to je prostě něco neuvěřitelného. Mezi další popovější kousky patří třeba "Felicità, Sorriso E Pianto," rovněž s úžasnými klávěsami, které jí povznášejí na úplně nový rozměr.

Mezi hardrockovější kousky se pak řadí třeba titulní "Fiore Finto, Fiore Di Metallo," či "A Piedi Scalzi," které svou vitálnější povahou desku trochu popohánějí dopředu. Vůbec, střídání rychlejších a pomalejších skladeb zde funguje velmi dobře a album nenudí. Možná ale rychlejší rockové kusy v druhé polovině alba jsou trochu jeho slabinou, protože vedle krásných instrumentálních motivů v pomalejších skladbách trochu zaostávají.

Mezi největší vrcholy alba krom již zmíněné "Alleluia Gente" dle mého názoru patří instrumentálka "Various," kde opět dominují zejména klávesy a celá kapela tu hraje prostě jako o život, vážně nádherné. Skvělá je i píseň "Madre, Domani..." s akustickým úvodem a rovněž krásným klávesovým motivem. Celou desku pak uzavírá další instrumentálka, atmosférická "Campane," s trochu zlověstným motivem.

Album se mi velice líbí a je docela těžké pro mě udělit konečné hodnocení, protože i přestože na něm není mnoho slabých míst a opravdu krásně se poslouchá, na 5 hvězd to asi není. V rámci italského progu totiž rozhodně vyšly i zajímavější alba, udělím tedy 4 hvězdy.

Každopádně, I Califfi, ač toho moc nenahráli si rozhodně zaslouží zůstat nezapomenuti.
reagovat

Snake @ 06.04.2015 12:50:19
Propan-2-ole, zdravím, děkuji za recenzi a propagaci této téměř zapomenuté kapely. V názoru na album se vzácně shodneme a jsem tomu rád.

Propan-2-ole @ 06.04.2015 14:16:49
Ano, I Califfi pro mě osobně byli velmi milý objev a vlastně i vstupní brána do světa italského prog rocku, to dělá toto album velice speciální pro mě..

Nedávno se mi z jednoho docela malého naleziště podařilo vykutat pár drahokamů a jedním z nich je i polozapomenutá italská skupina I Califfi.

První sestava fungovala v letech 1966 - 1971 a kromě několika singlů se jí podařilo natočit i regulérní album. Podle dostupných ukázek je zřejmé, že jednalo se o době poplatný mix coververzí, popu, beatu a psychedelie. To daleko zajímavější věci začaly se dít až po jejím rozpadu. Baskytarista Franco Boldrini obklopil se novými spoluhráči a v roce 1973 objevila se na trhu deska Fiore Di Metallo. A to už je tedy, panečku, jiná káva a album můžeme směle považovat za jednoho z reprezentantů subžánru rock progressivo italiano. Posluchači nabídne trochu art rocku, hard - progu, ale i pop music, s výbornými melodiemi a vokály v italštině tak, jak je to pro tuto éru i škatulku typické.

Název i motiv na obálce napoví, že album ponese ekologické poselství / ale mohu se mýlit / a po introdukci, připomínající hluk doprovázející písečnou buřinu, je tu první song, Mel Mio Passato. Drží se jednoho schématu a piánko pasáže střídá rockový hurhaj, prvně můžeme si vychutnat široký rejstřík kláves a pěkné vokály. Mnohoslibný, výborný "votvírák". Následuje melodická, přímočará pecka Fiore Finto, Fiore di Metallo. Bubeník uhání, jako kdyby mu v zatáčce mizel ranní autobus, pod tím bublá neodolatelná basová linka, kytara skřípe a hned na to sází chytlavé vyhrávky a refrén je - v tom dobrém slova smyslu - pořádně vlezlý. Tu melodii z hlavy asi jen tak nedostanete. Následující skladba Alleluia Gente představuje kapelu z té přístupnější strany. Je to takový pop song, prim hraje akustická kytara a mňoukající klávesy a právě ty, vcelku jednoduchou písničku s pěkným refrénem, posouvají do dalšího levelu.

Vrcholem desky je tady bezesporu instrumentální palba Varius. Sandro Cinotti předvede, že opravdu "umí" a představuje se jako kříženec Bacha, Emersona a Vargy. Doprovod je pořádně zběsilý a bubeník hraje jak v záchvatu epilepsie, melodické intermezzo zhruba uprostřed toho běsnění je opravdu krátké. V závěru skladba dostává, a to zcela nečekaně, až jazzovou příchuť. Je prostě výborná a nutí mne stopu přeskočit znovu na začátek a vychutnat si ji ještě jednou. Vracíme se znovu k pop music, písnička Felicità, Sorriso e Pianto mohla by se klidně zůčastnit festivalu v San Remu. Ono by to nebylo tak strašné, ale ve srovnání s Varius bledne a vypadá, jak chudá, vlezlá příbuzná. A Piedi Scalzi naštěstí opět těží především z hard rocku. Hlavní slovo bere si kytara a klávesy dělají křoví. Skladba pochází ze stejného soudku, jako dvojka Fiore Finto, Fiore di Metallo, ale refrén není v tomhle případě tak výrazný.

Patrně nejsymfoničtější skladbou na desce je, díky skvělým klávesám, skladba Madre, Domani. Bellissimo, je to nádherná melodie a výtečný doprovod. Dalšího přitvrzení dočkáme se s písničkou Col Vento nei Capelli, dominuje elektrická kytara, ale už je to tak trochu rutina a já ji považuji za nejslabší článek celé kolekce. Na samotný závěr je tu další instrumentálka, Campane. Tempo není tentokrát ani zdaleka tak zběsilé, jako v případě Varius, skladba plyne celkem klidně a klávesy z toho dělají pompézní a zvukomalebnou záležitost. Prima tečka.

Podle mého by desce nejlépe slušelo hodnocení za 3,5. Když si tak ale v ruce prohlížím pěkně vyvedenou mini vinyl repliku od Vinyl Magic, zarovnám skóre nahoru. Mohl by to být pěkný přírůstek do sbírky každého fandy hudby sedmdesátých let.

3,5 / 5



reagovat