Califfi, I / Fiore Di Metallo (1973)

Nedávno se mi z jednoho docela malého naleziště podařilo vykutat pár drahokamů a jedním z nich je i polozapomenutá italská skupina I Califfi.

První sestava fungovala v letech 1966 - 1971 a kromě několika singlů se jí podařilo natočit i regulérní album. Podle dostupných ukázek je zřejmé, že jednalo se o době poplatný mix coververzí, popu, beatu a psychedelie. To daleko zajímavější věci začaly se dít až po jejím rozpadu. Baskytarista Franco Boldrini obklopil se novými spoluhráči a v roce 1973 objevila se na trhu deska Fiore Di Metallo. A to už je tedy, panečku, jiná káva a album můžeme směle považovat za jednoho z reprezentantů subžánru rock progressivo italiano. Posluchači nabídne trochu art rocku, hard - progu, ale i pop music, s výbornými melodiemi a vokály v italštině tak, jak je to pro tuto éru i škatulku typické.

Název i motiv na obálce napoví, že album ponese ekologické poselství / ale mohu se mýlit / a po introdukci, připomínající hluk doprovázející písečnou buřinu, je tu první song, Mel Mio Passato. Drží se jednoho schématu a piánko pasáže střídá rockový hurhaj, prvně můžeme si vychutnat široký rejstřík kláves a pěkné vokály. Mnohoslibný, výborný "votvírák". Následuje melodická, přímočará pecka Fiore Finto, Fiore di Metallo. Bubeník uhání, jako kdyby mu v zatáčce mizel ranní autobus, pod tím bublá neodolatelná basová linka, kytara skřípe a hned na to sází chytlavé vyhrávky a refrén je - v tom dobrém slova smyslu - pořádně vlezlý. Tu melodii z hlavy asi jen tak nedostanete. Následující skladba Alleluia Gente představuje kapelu z té přístupnější strany. Je to takový pop song, prim hraje akustická kytara a mňoukající klávesy a právě ty, vcelku jednoduchou písničku s pěkným refrénem, posouvají do dalšího levelu.

Vrcholem desky je tady bezesporu instrumentální palba Varius. Sandro Cinotti předvede, že opravdu "umí" a představuje se jako kříženec Bacha, Emersona a Vargy. Doprovod je pořádně zběsilý a bubeník hraje jak v záchvatu epilepsie, melodické intermezzo zhruba uprostřed toho běsnění je opravdu krátké. V závěru skladba dostává, a to zcela nečekaně, až jazzovou příchuť. Je prostě výborná a nutí mne stopu přeskočit znovu na začátek a vychutnat si ji ještě jednou. Vracíme se znovu k pop music, písnička Felicità, Sorriso e Pianto mohla by se klidně zůčastnit festivalu v San Remu. Ono by to nebylo tak strašné, ale ve srovnání s Varius bledne a vypadá, jak chudá, vlezlá příbuzná. A Piedi Scalzi naštěstí opět těží především z hard rocku. Hlavní slovo bere si kytara a klávesy dělají křoví. Skladba pochází ze stejného soudku, jako dvojka Fiore Finto, Fiore di Metallo, ale refrén není v tomhle případě tak výrazný.

Patrně nejsymfoničtější skladbou na desce je, díky skvělým klávesám, skladba Madre, Domani. Bellissimo, je to nádherná melodie a výtečný doprovod. Dalšího přitvrzení dočkáme se s písničkou Col Vento nei Capelli, dominuje elektrická kytara, ale už je to tak trochu rutina a já ji považuji za nejslabší článek celé kolekce. Na samotný závěr je tu další instrumentálka, Campane. Tempo není tentokrát ani zdaleka tak zběsilé, jako v případě Varius, skladba plyne celkem klidně a klávesy z toho dělají pompézní a zvukomalebnou záležitost. Prima tečka.

Podle mého by desce nejlépe slušelo hodnocení za 3,5. Když si tak ale v ruce prohlížím pěkně vyvedenou mini vinyl repliku od Vinyl Magic, zarovnám skóre nahoru. Mohl by to být pěkný přírůstek do sbírky každého fandy hudby sedmdesátých let.

3,5 / 5

» ostatní recenze alba Califfi, I - Fiore Di Metallo
» popis a diskografie skupiny Califfi, I