Ricordi D'Infanzia - Io uomo (1973)

CD Warner Fonit ‎– 3984 27122-2 /1999/

Jediné album skupiny Ricordi d'Infanzia (Vzpomínky na dětství) je jednou z mnoha zapomenutých vykopávek reprezentujících italskou, rychle se vzmáhající rockovou scénu. Britskou školou ovlivněnej hard rock, špetka progresu a expresivní vokál v italštině mi připomínaj téhož roku vydané desky souputníků Laser (Vita sul pianeta), nebo J.E.T. (Fede, speranza, carità). Po flétně ani stopy, ale o to víc hammondů…

O kapele se toho ví jen velmi málo a vlastně teprve nedávno se badatelům podařilo vypátrat její obsazení a jména jednotlivejch členů. Pochází odněkud z oblasti Brianza v Lombardii, kde fungovala pod jménem Gli Aspidi a jméno si změnila teprve potom, co dostala příležitost předskakovat mnohem populárnějším krajanům I Pooh a Le Orme. V roce 1973 debutovala singlem Mani fredde/Latte e rhum (Cetra SP 1497), po kterém následovalo album Io uomo (Cetra LPP 227). Jeho koncept popisuje vývoj lidského druhu a svým obsahem dává vzpomenout na podobně zaměřená alba Darwin ! (Banco del Mutuo Soccorso), nebo Vita sul pianeta (Laser). Díky chabé podpoře - nebo spíš nepodpoře - ze strany vydavatele však zcela zapadlo a dnes patří mezi nejvzácnější kousky z katalogu Fonit-Cetra. Kapela přežívala do roku 1976 a následně zmizela z mapy hudebních dějin...

Už při pohledu na tracklist si nelze nevšimnout relativně krátké stopáže jednotlivých skladeb a je jasné, že písničky budou mít tentokrát navrch. Introdukce Caos sice trošičku zahřmí, ale jen jako krátká letní bouřka. Pár kapek a je to pryč. Pro obsah alba charakteristická je až teprve plynule navazující Creazione, která je vlastně docela obyčejnou, byť příjemně melodickou písničkou a skončí dřív, než se stačí kloudně rozvinout. Expresivní zpěv je k sežrání a ten hard rock z toho dělá jenom krapet hlučnější hudební doprovod. Ani následující pecka L'Eden není delší, než tři minuty, ale začíná přituhovat. Emilio Mondelli šponuje hlasivky tak, že hrozí jejich přetržení a krátké sólo zkreslených varhan v závěru skladby odkazuje na tvorbu slavnějších vzorů z britských ostrovů. Aj v melodramatické 2000 anni prima bych vyzdvihnul hlavně melodii a báječně rozervanej sólovej zpěv. Mondelli se do toho pokládá se vší vážností a z původně nenápadné písničky vytváří tragédii kolosálních rozměrů. Jo, je to tak trochu tyjátr, ale tohle je Itálie, jakou mám rád. Ostatně, nemlich to samé bych mohl napsat i o uvolněné Preghiera, kterou končila první strana původní vinylové desky.

Ta druhá je mnohem ambicióznější a v pětiminutovce Morire o non morire už se konečně objevují i prog rockové prvky. Její stavba je o něco členitější, obsahuje několik zajímavých odboček a zmínit musím i pořádně ostré sólo na Hammond organ. Písnička 2000 anni dopo pokračuje v nastoleném trendu a potěší pěknou instrumentální vsuvkou. To už je heavy prog jak řemen a ty expresivní vokály tomu dávaj korunu. Skutečným vyvrcholením alba je závěrečnej a přes šest minut dlouhej očistec Uomo mangia uomo. Tady už kapela vsadila všechno na jednu kartu a přednost před melodiemi dostal nekompromisní nátěr. Zkreslení kytar je na maximální možné úrovni a ryk hammondek mi připomíná jednu slavnou skladbu. Jak ona se to jmenuje... Gypsy !

Původní vinyl je vzácným zbožím, jehož cena přesahuje 1500 Euro. S reedicemi to taky není žádná sláva, ale v roce 2009 se znovu objevil asfalt a o tři roky později i CD. Moje letité vydání od Warner Fonit je součástí řady "Rock Progressivo Anni 70" a neobsahuje víc, než kotouček a čtyřstránkovej booklet s tracklistem. Sehnal jsem ho teprve začátkem loňského roku a jsem rád, že ho mám.

Album Io uomo je poznamenané pečetí doby, ve které vzniklo. Svou bezprostřední a milou naivitou působí velmi autenticky a hudebním archeologům nabídne potěšení v podobě prchavé vůně dávno zašlejch časů. Zkuste a (možná) nebudete litovat.


reagovat

Nechcem klamať, ale marí sa mi, že o kapele Ricordi D’Infanzia som sa dočítal v časopise Classical Rock, čo chvíľku vychádzal v češtine okolo roku 2000. Nuž som nelenil a jediný album Io Uomo pribudol na zoznam. Hoci je to kúsok, ktorý málokto spomenie, nieto, aby bol na vrchole rebríčkov majstrovských diel, jeho prirovnania k Uriah Heep alebo Deep Purple, čo sa váľajú po nete, ma utvrdzovali v tom, že to bude pre mňa to pravé. Konečne sa mi ho podarilo zohnať, nuž sa môžem o svoje čerstvé dojmy podeliť s Vami.

Tichý úvod skladby Caos dáva tušiť, že prím budú hrať Hammondky a samozrejme, gitara. I keď sú spočiatku tichulinké ako politik na výsluchu po zbavení imunity, napokon nastúpi sekaný rif a je jasné, že pôjde o hard rock. A veru má čosi z menovaných britských veličín. Klávesy dráždia silou tuberáckeho kašľa. Melodramatická pomalšia skladba Creazione dáva tušiť, v ktorej skupine nazvanej po literárnej postave našli hráči svoj vzor. L’Eden nasadzuje ráznejší úvod, po vzore Byronovej kapely sa spev prepadáva do ticha, kým sa zborovo odpichne, kto to má rád, ten sklamaný nebude. Skladba je miestami divokejšia ako Niagarské vodopády, čo si pohrávajú s chlapíkom ukrytým v sude. Asi nikoho neprekvapím, keď prezradím, že dramatické napätie kapela buduje kontrastom klavíra a krátkych vpádov hardrockových úsečných prvkov. 2000 anni prima je balada, ktorá sa v tomto stavebnom prvku vyžíva s presvedčením hedonistu. Určite pri nej autorská dvojica spozorovala tragický skon minimálne stredne veľkého mesta, tak je to miestami emočne našponované. Preghiera nevybočuje z radu, mňa ten taliansky preexponovaný prejav baví. Pochodový nástup Morire o non morire pripomína ťaživú chvíľku pred kolíziou dvoch znepriatelených armád, nečudo, že sa to po chvíľke zmení na peknú melu. A naliehavú rezničinu 2000 anni dopo právom radím k tomu naj, čo sa na albume nachádza. Finále, Uomo magia uomo, je rovnako svižné a ostré ako feferónka, vybrnkávané pasáže majú v sebe kus tajuplnej a zmrákajúcej sa nálady, slovom, je to paráda.

Celé dielo sa tvári ako koncepčné, nakoľko nerozumiem po taliansky, nijako mi tento rozmer nechýba. Ale je to poctivá hardrocková nádielka, nedá mi ju nepochváliť. Však skúste, ak Vás náhodou táto raritka dosiaľ obchádzala.

P.S. Bonusové dve strany jedného singlu (Two sides of the single single... to znie ako dobrý názov albumu) sú viac rádiovo prístupné, viac sa mi páči naliehavá Latte e rhum, ale ani gýčová cukrovinka Mani fredde ma vyslovene neuráža.
reagovat

Jardo @ 11.03.2015 19:56:15
Hejkal, ty by si kľudne mohol byť marketingový/PR manažér mnohých podobne "populárnych" skupín. Aspoň by si zarobil, pretože tvoje recenzie sú najlepšou propagáciou ich hudby. A z niečoho, pre mňa neexistujúceho (lebo som o tom ani netušil), sa razom stáva niečo strhujúce moju pozornosť a teda dopytový tovar.

P. S. K tomu politikovi - oceňujem, ako vieš aktuálne udalosti vtesnať do recenzie (podobne, ako s tou prezidentskou kampaňou, referendom, Ukrajinou...).

hejkal @ 12.03.2015 07:35:19
Hold, v našom jazyku je k mnohým takýmto zoskupeniam veľmi málo informácií, či už na nete alebo v iných médiách, takže pre mňa má zmysel tento dlh voči nim splácať. Ale nemyslím si, že ako manažér by som sa uplatnil, ktovie, či by ma to za obrovské prachy nezačalo postupne ubíjať ako zamestnanie. :)