Giant - Last Of The Runaways (1989)

Deska s kovbojskými botami na obalu nemůže být špatná! Začínáme pěkně zlehka něčím na rozehřátí a tak na nás Dan Huff vysype kytarové intro jak z partesu. "Ohhh, Go" a do uší se Vám opře nacinkaná vyhrávka úvodní kompozice. Nevýrazné syntezátory na pozadí doplněné vysokými bubínky vezou první refrén plný duchaplných myšlenek o víře v sebe sama i své blízké. Následující sympatická položka s edgeovskou kytarou, bublající basou a k dokonalosti vyladěným refrénem mě přivádí na myšlenku, koho že mi ten sympatický zpěvák připomíná? Třetí zářez obstarává notně zatěžkaný kytarový riff nesoucí uvolněnou sloku s lougrammovským projevem zpěváka a schyluje se k velkému divadlu. To se skrývá pod číslem čtyři. Prvotřídní power balada stojící na božsky vyklenutém refrénu podepřeném andělskými sbory. Skladba se dělí o pomyslné první místo mého soukromého žebříčku balad se Save Your Love a Heartbreak Station. Jaký je ten Váš?

Pátá píseň staví na strojovém středním tempu, přesné base a vynikajících sborových vokálech. Rozvrkočená šestka pokračuje v nastoleném trendu se sbory podpořenými výraznými bicími a zabalenými v ukázkové produkci osmdesátkového pomp rocku. Šťastná sedmička dává opět vzpomenout na mistra Grammatica a šikovné ruce páně Huffovy. Pod číslem osm leží rozvážná na baskytaře stojící bluesová věc gradující do neotřelého refrénu opět za výrazného přispění sborových vokálů. Luskání prsty a našlápnutý riff uvádí v život devátou vypalovačku, reprezentující opět to nejlepší, co lze v daném žánru dosáhnout. Čas na druhou baladu na desátém místě se může jevit jako bláznoství po dokonalé čtyřce. Ovšem pozor! Jednoduchý refrén o pár tónech se Vám zavrtá do mozku na hodně dlouho a budete si ho notovat ještě za pár let. Na to se můžete spolehnout. Poslední rychlovka opět vystavuje na obdiv sehranost kapely a hlavně Huffovu geniální kytarovou hru.

Debut Poslední z uprchlíků dopadl nadmíru dobře a ukázal pár věcí. Zejména schopnost napsat skvostnou stylovou skladbu v žánru, který byl v roce 1989 už hojně vytěžen a na ústupu. Každé místo je obsazeno výtečným muzikantem a kapela šlape jak dobře namazaný stroj. Dan Huff je víc než obstojný zpěvák s obrovskou dávkou charismatu v hlase a především je famózní kytarista sloužící songu a nehonící si ego nesmyslnými vyhrávkami. Očekávání před následující deskou jsou vysoká.

Začátek desky perfektní, prostředek jel lehce na autopilota, i když pořád v nadprůměru a konec opět na vysoké úrovni. Procentuální hodnocení 80%
reagovat

alienshore @ 28.12.2018 22:12:07
oceňujem recenzie tohto typu, Giant bola skvelá kapela s Huffom a Pasquom, prvé dva albumy sú jednoznačne povinnosť pre fandu AOR ...

První deska Giant mi vždy seděla o poznání více než její mladší sestra Time to Burn, kde druhá půle uváděla mne do občasné letargie, ovšem, ovšem lidé ctící především velké melodie a v druhém sledu i progresivní přístup, přijdou si i zde na své. Prostě a jasně, Giant nikdy nebyl trend, zde šlo o poctivé muzicírování a na výkonech hudebníků / umělců je to znát, člověk to prostě slyší.

Zvonivé kytary startují písň I'm a Believer- jinak klasicky vystavěnou rockovou jízdu, nepostrádající okouzlující prvky stylu s nímž právě přijíždějí Nashvillští noví koně. Funky kytara ve společnosti krásně čitelné basové linie vystupuje prostřednictvím Innocent Days- oduševnělý vokál, perlivé akustiky a sólo jak z učebnice pouze podtrhují velikost a celkovou hitovost této skladby. Jih států amerických se prodírá úvodem písňe I Can't Get Close Enough- platící jinak za perlu stylu A.O.R., časté sólové výstupy, akustická vložka a částečné drama v jejím přednesu drží posluchače pevně na uzdě. Navýsost noblesní baladu a jako ukázku jak se tvoří velká oduševnělá píseň (jejíž refrén jde jen těžko z hlavy) nám kapela předkládá píseň I'll See You in My Dreams. It Takes Two- platí za neméně povedenou bombastičtěji pojatou, pomalejší věc. Silně hloubavá kytarová práce, naplněna pulzujícími sóly, jež letí na basové lince se proplétá skladbou Stranger to Me- v které jinak klávesy plně dokreslují její náladotvorný esprit. Hold Back the Night- barvitá, svižná hard rocková jízda, z níž Terry Thomas pomocí zvukových kouzel dokázal vytvořit další velký hit.

Pro milovníky daného stylu je to povinnost, pro ostatní spíše zajímavé zpestření.3,5*




reagovat

alienshore @ 06.08.2016 21:02:54
na tomto albume sa nachádzajú asi tie najlepšie songy aké Giant vytvorili, vysoký stupeň hráčskych schopností je podložený aj kvalitnou melodikou, toto sa naozaj nedá porovnávať s dnešnými AOR výtvormi, ktoré nemajú žiadnu dušu, prvé dva albumy Giant sú u mňa jasne naj ...

horyna @ 07.08.2016 08:09:40
Je mi jasné že Giant v našich končiných bude znát opravdu jen hrstka fajnšmekrů především z oblasti "rocku pro dospělé". V této škatulce ale kapela mohla směle konkurovat mnohem větším a zavedenějším pojmům, kýčovým postupům a oplodňovacím baladám se dokázala směle vyvarovat. A přesně jak Slava píše, v dnešní době je málo vyvolených, kteří umějí v danné oblasti komponovat a nenudit, žel bohu italští Frontiers records to chrlí hlava, nehlava a vydávají kde jakou podřadnou kopii. Naštěstí, ale pomohly na nohy mnoha skvělým kapelám z minulosti, které zde také působí.

alienshore @ 07.08.2016 18:59:07
Frontiers Records je priam ukážkovým príkladom tvrdého kapitalizmu :-), žánrovo sa to však za posledné roky rozšírilo, no tá produkcia u málo známych kapiel je priam úbohá, ale za vinu by som to kapelám nedával ..., pozitívom je že predstavujú aj nové mladé kapely, čo je samozrejme prínosom pre rockovú hudbu

evidentne majú dobrý marketingový plán lebo sa im darí byť na trhu už od roku 1996, v ich bohatom katalógu sa nájdu aj výborné albumy a talentovaní interpreti či kapely, takže aj to dobré čo urobili za niečo stojí, a aj v mojej vlastnej zbierke sa nájde nálepka Frontiers Records :-) ...