Frost* - Falling Satellites (2016)

Obě předchozí alba příležitostného projektu britského multiinstrumentalisty, skladatele, zpěváka a producenta Jema Godfreye se pyšnila špičkovým zvukem a šlapající rytmikou, přičemž tím pověstným kořením byly moderně střižené kytarové a klávesové vyhrávky. Nejinak je tomu i u aktuálního alba, které přichází po osmileté odmlce. Věrným souputníkem hlavního protagonisty je od začátku existence tohoto projektu kytarista John Mitchell (Lonely Robot, Kino, Arena), který je zároveň i druhým vokalistou.

Album zní velmi dynamicky a na všech protagonistech je znát, že své nástroje opravdu bravurně ovládají. Moderně střižený kabát se zdá být místy až příliš dokonalý, ale v okamžiku, kdy začne trochu nudit, přichází změna rytmu a nálady v podobě ambientních meziher. Vrcholem alba se zdá být závěrečná náladotvorná „British Wintertime“ vystihující svůj název takřka stoprocentně.
reagovat

horyna @ 14.03.2017 08:18:54
Ahoj Tome: to je dobré, léta se tu žádná recenze na Frost neukázala a pak se trefíme v jeden den dvakrát hned vedle sebe😀

Tomáš Rojt @ 15.03.2017 17:21:12
Ahoj Horyna, "Milliontown" a "Falling Satellites" mám rád. Na "Experiments in Mass Appeal" jsem si tolik nepošmáknul, ale i tak je to docela kvalitní placka.

horyna @ 15.03.2017 18:59:31
Čau Tome, sranda že to máme s Frost přesně naopak, ale to je fuk. A s tím autem to chápu, já v něm řadu desek naposlouchávám pořád dokola, nebo si na delší cestu šlehnu pěkne celé album, ale horší je to se soustředěním(na hudbu pochopitelně:-)