Pride and Glory - Pride and Glory (1994)

Píše se rok 1994, mě je stále ještě ...náct, objevuji další a další hudební díla a mezi nimi je samozřejmě i okouzlení tvorbou Ozzy Osbourna, především pak nadšení z desky No More Tears. Zkouším i jiná alba, ale kytara v rukou Zakka Wyldea (se vší úctou k Randy Rhoadsovi) mi přináší největší pocit uspokojení a jako blesk z čistého nebe se objevuje v časopise Spark rozhovor a recenze jeho nově postavené kapely s názvem Pride and Glory. Zvědavost se nenechá dlouho pobízet a v době, kdy mi jména jako Lynyrd Skynyrd, Molly Hatchet, nebo Cinderella, potažmo oblast spadající ke stylu jižanský rock příliš neříká, mě tohle velkolepé album dostává do kolen. Je to pro mne zcela nová hudba, nepodobná ničemu, čemu jsem doposavad holdoval. Její dynamika, muzikálnost, čišící energie, slušné groove, sedmdesátkový rockový základ, živočišný dravý i dokonale melancholický vokál a hlavně silný jižanský naturel mě dokáží k sobě připoutat a nepustit. Mám rád alba Lynyrdů, Tesly, něco od Great White, nebo Cinderellu, všechny kapely pohybující se na jihu států amerických, ovšem Pride byly a zůstanou první, kteří mě do těchto končin přivedli. Díky jim!

Do tohoto dlouhatánského alba nás pozve melodie na banjo prostřednictvím Losin Your Mind- tento nezvyklý nástroj skladbou proplouvá s elegancí a noblesou, ukazuje jako směrovky v jaké oblasti se bude deska pohybovat.
Horse Called War je dravá, silně rocková věc s tvrdou Zakkovou kytarou, zajímavou melodikou, dynamickými bicí (Brian tu do škopků pěkně pere) i expresivním vokálem, který v chorus dostává hitovou posedlost.
Duch Lynyrd S. a svěží foukací harmonika podpírá divokou jízdu rovinatou jižanskou americkou krajinou Shine On- v druhé půli obestoupenou temnou trýznou sabbatovských temp.
Se čtvrtou položkou Lovin' Woman dozná deska zklidnění a perlivý zvuk mandolíny obahacuje dojemně zpívající Zakkův přednes.
Metalem duní moje oblíbená Harvester of Pain- dokonalé riffy a akustiské záchvěvy předvádí Zakk a většině konkurence ukazuje záda, nejen jako hráč, ale i jako skvělý komponista, refrén si jedinec po krátkém zažití dá společně s kapelou.
Originální, hůř stravitelnou stavbou i zajímavými nápady disponuje The Chosen One - smyčce tu decentně dotváří kýžený výsledný efekt připomínající vršící monolit až kamsi k nebesům.
Vírou prostoupená klavírní mše Sweet Jesus, spojení Sabbath / Skynyrd v melodické dupárně Troubled Wine, nebo čistý country-rock Machine Gun Man, to je střed desky, desky, která nepolevuje v obrátkách, prostě jede...
Chcete ten nejhmatatelnější důkaz jižanské krve kolující ve Wyldeových žilách, tady je akustický cajdák Cry Me a River.
Do spurtu nasadí ještě rytmicky nezbedná Toe'n the Line- při níž nejde noha zastavit a spokojeně si podupává do rytmu spolu s Brianovým šlapákem.
Závěr tohoto (pro mě) dokonalého alba je emotivní a umělecky hodnotný, jižními větry ošlehaná Found a Friend- plní krásná sóla a akustické pnutí zaobalené do hard rockového krunýře v naléhavém, přitom pohodovém stylu. A dokonale tajemný pocit mne obelstí s klavírní baladou napsanou i pro orchestrální podporou s názvem Fadin' Away.
Končí se humorně prostřednictvím Hate Your Guts.

Domnívám se, že za slušný náboj alba je zodpovědný i osobitý producent Rick Parashar (zaznamenal jsem ho při účasti na debutu Pearl Jam) ale hlavně chuť a odhodlání zformulovat pořádné rockové album.
Jo a lepší albový přebal snad chlapci vybrat nemohli:-)
reagovat

hejkal @ 24.10.2016 12:43:37
Tiež som sa tejto kapele nevyhol, ale ani zďaleka ma nevzala. Zack je tu skôr metalista a občas si struhne voľajaký country akustický kúsok, aby sa nepovedalo. Southern rock je to skôr marketingový než hraný a to, že uviedol taký ten metal-southern typu Down, mu k dobru nedávam, páč ma to neberie. :)

K Pride & Glory som sa dostal cez nejaké video, kde s Wyldeom hral na banjo akýsi starec. Je tu pár kúskov, ktoré som si obľúbil (Trouble In Wine, Hate Your Guts), ale pravda je taká, že bonusový druhý disk (z roku 1999, Spitfire Records) je tisíckrát lepší, a to sa sústredí na covery. The Wizard, In My Time Of Dyin', Come Together... Parádička. Osobne však tento album považujem za najlepší, čo Wilde spravil, akustické sólovky ma až tak nebrali Black Label Society ide úplne mimo moje preferencie...

john l @ 24.10.2016 15:54:49
Tak asi budu muset provětrat poličky s cd disky a vytáhnout tuhle jižanskou záležitost, kterou jsem neposlouchal pěkných pár století. Na to že Wylde je mě v B.L.S. krajně nepříjemnej a u Ozzyho ho vystojím jen na dvou cédéčkách, Pride... jsou jedinečným geniálním dítětem. Horse Called War si vybavím i o půlnoci, stejně jako razantní Harvester of Pain, sladkýho ježíše, nebo Toe'n the Line. Deska nepostrádá napětí a hromadu invence, jižanštější než Boby Jůjinek:)