Bent Knee - Say So (2016)

Tohle album je živá voda, je potřeba na něj ale mít náladu, aby toho života nebylo až příliš. Chová se totiž jako pětileté dítě: brebentí každou chvíli o něčem jiném, prudce střídá nálady, tempo i hlasitost, klidně vám zničehonic skočí za krk, a i když se na chvíli zklidní u klavíru, stejně jste pořád trochu ve střehu. Ale je taky okouzlující, upřímné, autentické ve svých vypjatých emocích, vynalézavé a všechny své potrhlosti provádí s gustem, které jako životem již lehce okoralý jedinec nemohu než obdivovat. Kdybyste někdy měli pocit, že už jste zažili všechno, pusťte si Say So jen tak pro jistotu.

Vznik a vývoj uskupení skvěle vystihuje profilový text, doplním jen tolik, že na novějších albech se Bent Knee vydali více do hájemství elektroniky a dobře jim tak, že je nemáme v databázi - zatím poslední Frosting (2021) už by sotva koho z našinců napadlo vůbec pojmout do hledáčku, pokud by to byl debut. Bavme se tedy o přítomné desce. Na té taky občas uslyšíte nějakou tu krabičku, ale v podstatě jde o klasické rockové rozvržení nástrojů doplněné o housle jako stálého člena sestavy a v několika pasážích vytuněné orchestrem a sborem; ten většinou prostě huláká, aby to mělo větší grády.

A pak je tu ta zpěvačka. Má hlasovou ohebnost Björk, výrazovou jiskru Kate Bush a neskutečnou páru - proti oběma jmenovaným dámám je o poznání zemitější, na druhou stranu v některých pasážích malinko evokuje i robotickou drásavost Portishead. Emotivní poloha ale jednoznačně převládá a může působit až hystericky, ale tohoto podezření mě zbavilo video: ani ve vypjatých pasážích v tom není žádná křeč, spíš kapka nadhledu. Živou verzi skladby Leak Water (na albu druhá v pořadí) bych také doporučila jako reprezentativní ukázku. >> odkaz

Stylově se album pohybuje v různých zákoutích rocku s obzvláštní zálibou v alternativním a progresivním zákoutí, občas si trochu zaswinguje nebo se ponoří do bluesova, občas zní jako kabaretní číslo (zejména Counselor) a sem tam na posluchače zavane i orient. Kompozičním vrcholem alba je předposlední Hands Up, hravá i ryčně energická.

A tematicky? Když jsem se začetla do textů, na chvíli ve mně hrklo, že je album deníkem takové té osoby, co konečně našla sama sebe a všechny s tím musí otravovat, ale na to je ta muzika přece jenom moc dobrá a zkušenosti, o kterých se zpívá, nakonec prostě lidské. Jestli jste zažili, že máte mluvit, a nevydáte ze sebe ani hlásku, a jindy se vám strašně chce řvát (Courtney si občas i zavyje), nebo jestli jste si někdy řekli, že radši nebudete moc ukazovat, jací jste, aby vás druzí měli rádi - a pak jste si řekli, že tohle už prostě dělat nebudete, děj se co děj, pak máte docela slušný předpoklad najít na desce souznění.
reagovat