Sargant Fury - Turn the Page (1995)

První dvě nahrávky této kapely mě nezaujaly prakticky vůbec, zásluhu na tom, že jsem klukům dal šanci ještě s jejím třetím pokusem, měl v dobách dávno minulým pozitivní redakční článek časopisu Spark, jehož prostřednictvím místní redaktor zhodnotil nové dílo jako zásadně jiné od jeho předchůdců a shledal ho rockově velice variabilním. Přesně tentýž názor zastávám i já a dodnes jsem s jeho hudební prezentací navýsost spokojen. Žádná nemastná americká hair škola, žádné bezduché, plytké a na nápady hubené pokusy nacházející se na desce druhé. Napotřetí se kapela opravdu vzchopila, vzepjala a předvedla že dokáže kompozičně uspět i přesvědčit. Zdravě nabuzená parta ve své další kapitole prahne po vyšších metách a touží po sobě zanechat silnější znamení než doposud. Snaží se originálně propojit rock sedmé dekády, nálady Zeppelinů, Bad Company a dalších dinosaurů ostrovního rocku s výživnou a rtuťovitou melodikou i nezaměnitelným projevem jejich do té doby stále se zlepšujícího vokalisty.

Slušně přiostřeným zvukem a razantním riffem odstartuje desku skladba titulní Turn the Page- tohle že jsou kdysi unylý němčouři Sagrant Fury? Věřím, že si podobnou otázku položil nejeden tehdejší účastník rockových kolbišť.
Best I Can- vás svou energií nakope do zadku a posadí o sto metrů dál, melodie kapela z rukávu jen sype a rytmický dril funguje jako dobře promazaný stroj.
S. F. a balady, kapitola jdoucí ruku v ruce s tímto albem, jedna lepší druhé, ať se jedná o náladotvornou vyexponovanou Crack the Mirror, následující Time- v níž zvonivé španělky a Macův vroucný projev dostanou nejedno dívčí srdce na svou stranu. Nebo o velice smutnou akustickou lahůdku No Other Way- ve které kompoziční nadhled bije do očí, vlastn do uší. To osmá Without You- se klavírní linkou, soxofonovým sólem a něžným Macovým hláskem snaží za každou cenu odlišit. Říkáte, že je jich na jednu desku příliš, u tak silné nahrávky to vůbec nevadí, každá je jiná, nečekejte přesládlý balast, jsou to rockové balady, pramenící z říčních toků sedmé dekády.
K.Y. Kelly- totální rock, odvaz, nářez, erupce dobré nálady co tu stříká na všechny strany, panečku to je jazda:-) kam na to ti seržanti chodí.
Máme tu i dva covery, jednak hitůvku 80-tých let z filmu Flashdance, razantně ostrou Maniac a pak klasiku klasik, Bad Company-ovskou Can't Get Enough.
Main Attraction- využije hammondy jako novou zbraň kapely a rockuje s výryzným apetitem hladového lovce, stejně jako stopka Lucky Day.

Čistý hard rock od podlahy s razantní energickou hodnotou, to jsou Sargant Fury na svém třetím (konečně to přišlo) a posledním zářezu:
A proto, vrhnu se do saka a bílý košile, a s gustem čmeláka jdu mlsat svět, vlastně Turn the Page, ale otočme raděj stránku. 4,5*
reagovat

steve @ 27.11.2016 13:05:18
Desku Still Want More mě vnutil kamarádův starší bratr, který ujížděl na podobné nezáživné produkci hlavně konce osmdesátých let. Připadla mě děsně kýčovitá a bezduchá, cédéčko jsem měl jen půjčené a rychle ho i vrátil. Dvojku Little Fish jsem si pro zvědavost poslechl v jedné pražské prodejně cd a s kapku tvrdším zvukem se jednalo o kolovrátkovské opakovačky. Vydání Turn the Page jsem nějak nezaznamenal, až pozděj, když jsem se dostal k Threshold a to už u nich Mac zpíval jsem si na kapelu vzpomněl a začal pátrat znovu. Internet byl už každodením chlebem a po průbě jsem si desku za nějakých 700,- objednal ze zahraničí. Dodnes toho nelituju, šťavnatý Bad Companyovský rock se zvukem Zeppelin prvních alb zůstal utajeným typem pro hrstku vyvolených. Že jde o německou kapelu a ne anglickou nepoznám, ale kila dobrejch nápadů s odstředivou sílou od repráků stejně nepřipustí pochybnost. Vřele doporučuju všem komu se líbí zmíněné ostrovní kapely a nesnáší německý dýňovitý kvapíky. Díkec autorovi za připomínku. Pět s lehkým srdcem

horyna @ 27.11.2016 16:58:34
Hoj steve, tak nejen západní zámořské provenience, ale vidím, že i hudba našich sousedů ti není úplně cizí, pravda S. F. jsou známi jen u mála. Že Still... je kýč, s tím bych souhlasil a celou německou metal rockovou brigádu, podobnou jednu druhé s příšerným místním akcentem také zrovna nevyhledávám. Přitom jsem kedysi s dýněmi, pink cream 69, Blind G. a tunou dalších začínal a prožíval je. Když je řeč o NDR a NSR, vzpomenu si na hlas Franka Bornemanna z Eloy a hned mi naskakuje husí kůže, brrr...

Snake @ 28.11.2016 17:26:25
Ušima prohnal jsem pár vzorků a v poho. Díky Macovi mi hned ta první, titulní skladba připoměla jeho slavnější část kariéry v Threshold. Pobavila mě ta vodpíchnutá předělávka hitovky "Maniac". Odkaz nahodím do příslušného vlákna...