Judas Priest - Metal Works '73–'93 (1993)

Mezinárodní průzkumnou sondáž, pořádanou na přelomu milénia v různých koutech světa o nejlepší rock/metalové výběrové album minulého století, s přehledem vyhrálo dvojalbum Metal Works '73–'93 anglických heavy drtičů Judas Priest. Po právu reprezentativní bestofko, u jehož výběru mohla firmě kapela asistovat, splňuje ty nejvyšší nároky hudebního publika i jednotlivce, který nemá v úmyslu kupovat kvanta judasáckých alb, ale přesto se touží seznámit s materiálem, který kapela produkuje ve své první dvacetiletce.

Každá fenomenální, ale i průměrná deska je tu zastoupena většinou několika nejlepšími vzorky z interesantní etapy kapely a dokládá hudební vývoj Birminghamského tělesa. Skvělý obal z dílny Marka Wilkinsona evokuje zmenšeniny všech desek a poukazuje na fakt vypiplanosti tohoto uceleného souboru. To, že se jedná o inteligentní tah a ruka osudu tahala z bubnu štěstí samé výrazné kusy, můžeme dokumentovat zařazením dvou báječných skladeb Solar Angels a Desert Plains, obsažených na jinak vyloženě slabém albu Point of Entry. Jako zápor bych označil účast hned čtyř skladeb z navždy přeceňovaného dílu British Steel. Naopak ozdobou dvojalba jsou baladické kusy vyjmuté ze sedmdesátých let Before the Dawn a Beyond the Realms of Death. Zásadní alba halfordovské historie Screaming f. W. a Defenders o. t. F. dostanou slušný prostor, stejně jako čtyři singly z nedostižného Painkiller. Avšak roucho pro královnu nejspíš oblékne jedna z trojice stařičkých a milovaných jistot Exciter, Dissident Aggressor, nebo Sinner. Byl mezi námi na konci sedmdesátých let snad někdo imunní, koho tyhle šlehy s patřičnou intenzitou nepřeválcovaly stejně, jako energie zbavené "staříky" Deep Purple a Uriah Heep?
reagovat

john l @ 18.02.2017 09:45:08
Proti téhle výběrovce nemůžu říct ani popel. Nejsem žádným velkým fandou J.P.ale tahle kolekce mě absolutně vyhovuje, je tam vše podstatné z těch nejdůležitějších alb. Možná mohli dostat větší prostor věci ze sedmé dekády, který mě přijdou určitě lepší než období Turbo. Sinner je megašleha a přesto že jsem tu dobu nezažil, dovedu si představit jak s ní zrovna Deep Purple dostali pěkně nakopáno do řiťky.

b.wolf @ 18.02.2017 10:14:48
Všelijaké "výběry", ty různé "best of" a pod. jdou zcela mimo mě. Mám pouhé dvě LP a to maďarské Omegy. Pokud jde o Judas Priest, tady není co řešit. Jedna z mých nej..., poskládal jsem komplet DGF (mimo zmiňovaných živáku a best ofek), kterou pravidelně točím (vyjma snad debutní RockaRolly, ta mě nikdy moc nebrala). Dovolím si nesouhlasit pouze s definicí Point Of Entry jako "vyloženě slabého alba". Pro mě je svou atmosférou jednou z nejlepších, poslouchám jej raději, než třeba British Steel-skladby z tohoto alba jsou pecky, to bez debat, ale na tehdejších bigbítech je hrál kdekdo neustále, až mně je téměř zprotivili. To se třeba u absolutně pekelné fošny Painkiller nikdy nestane.

vmagistr @ 18.02.2017 10:42:11
S tím domnělým "přejetím" Deep Purple se odvážím polemizovat. Deep Purple svoji poslední sedmdesátkovou studiovku (Come Taste the Band) vydali v říjnu 1975. Časově nejbližší studiovou nahrávkou Judas Priest je deska Sad Wings of Destiny z března 1976. Jakkoli je strašně obtížné srovnávat kapely, z nichž jedna se ve své tehdy aktuální tvorbě opírala o blues více než kdy předtím, zatímco druhá jej ze svého původně hardrockového naturelu stále cílevědoměji vymazávala, jeví se mi Come Taste the Band oproti Sad Wings... subjektivně jako muzikálnější, vyzrálejší a živější deska.
Srovnání Come Taste... s následujícími studiovkami Judas Priest je sice lákavé, ale vůči Deep Purple zároveň velmi nespravedlivé. Jak Sin After Sin, tak Stained Class vyšly až téměř rok (v druhém případě skoro rok a půl) po purplovském rozpadu. Za mnohem výpovědně bohatší bych považoval srovnání těchto dvou desek s tehdejší tvorbou kapel, které odkaz Deep Purple (skrze personální provázanost) rozvíjely dále - např. Rainbow (deska Long Live Rock 'n' Roll) či Gillan (Gillan). Z osobní poslechové zkušenosti studiových desek soudím, že obě zmíněné kapely tehdy ještě uměly "ukázat svaly" a s nastupující vlnou rychlého a tvrdého rocku dokázaly nakrátko držet krok.

dan @ 18.02.2017 11:06:29
British Steel je pro metalovou epochu a styl možná směrodatná deska, ale obsahuje spoustu průměrných odporných odrhovaček, který když člověk slýchává neustále dokola tak rychle se přejí. Breaking the Law jsem úplně nesnášel a to je ještě ta lepší, nechápu jak mohli vyplodit takový otřes jako United, nebo Living After Midnight.

horyna @ 18.02.2017 12:02:26
Painkiller byla jedna z mých prvních heavy desek a okamžitě mne chytla. Od starších a zkušenějších jsem slýchaval že je odlišnější a mnohem tvrdší než vše co dosud kapela natočila a také o značné nevyrovnanosti předchozích alb. Cesta k tomuto výběru byla tudíž přirozeným vyústěním s okamžitou spokojenou reakcí na něj. Ihned jsem uvažoval o pořízení některých alb, ale neoslovili mne jak jsem čekal a od tohoto kroku jsem nakonec upustil. Dřív jsem obdivoval především desky z let 1982 a 1984 které mi Painkiller nejvíce připomněli. Dnes dávám přednost těm starším obdobím před British Steel.

john l @ 18.02.2017 15:04:28
Traduje se několik pověr o zvonícím umíráčku dinosaurů hard rocku který tahali Iron Maiden, Judas Priest a jiní. Sami hudebníci těch "velkých" a v té době značně zavedených kapel to určitě nevnímali tak silně, aby se cítili ohrožení. Vždyť žádná z nich nezačala hrát heavy, buď následoval konec nebo směr Amerika, A.O.R. atd.

horyna @ 19.02.2017 07:22:05
Jako první J. P. skladbu jsem slyšel Dissident Aggressor v podání Slayer na South of Heaven a ta naprosto zabíjela. V originální interpretaci priest se mi líbí ještě mnohem víc. Disponuje neuvěřitelně vysokým množstvím nashromážděné energie a vždy mě totálně uchvátí.