Ayreon - The Source (2017)

Čtyři roky odstupu novinky AYREON od předchozího díla dávaly určitou naději na vyšší kvalitu kompozic. I odchod od Inside Out mohl značit, že dojde k produkčnímu uvolnění a Lucassen přijde třeba s něčím novým. Jiným. Svěžím. Neotřelým. Překvapivým. Chtělo se tomu věřit. No, tak ne, tyto sny se opravdu nevyplnily. UFO nepřiletělo.

Hned během první skladby předvede autor až marnotratně obšírně svůj oblíbený rejstřík nástrojů, barev, tónů. Všechno, co znám z předchozích alb, se tu prostě opakuje, jako kolovrátek. Co se osvědčilo, tady máme mechanicky zpět. Akorát na nápaditost melodií a hloubku kompozic se ve velké míře zapomnělo. Což je podstatný nedostatek. Působivost dělá hudbu hudbou. Skladby musí pozorným a náročným posluchačem zacloumat, jinak je poslech zbytečný. Poznávací znamení AYREON byly vždy velkolepé a pompézní aranže, mnohovrstevnalé a rozsáhlé plochy, střídání nálad i rytmů, široký rozsah výrazu. Přitom se nikdy nezapomínalo na příběh, jeho gradaci, stupňování nálady, leckdy až hazardování s tempy a zvraty. Podpořeno účastí hudebních celebrit všeho druhu. Dlouhý seznam hostí často přiváděl do údivu tím, koho se podařilo přemluvit a v jaké kombinaci se potkávají v jednotlivých skladbách. Ano, okázalost na The Source dominuje, na účinný hudební zážitek to však nestačí.

CD 1 přináší několik zajímavých momentů a prvků, kvůli kterým si je má smysl pustit. LaBrie zde zpívá (pár minut) lépe než na posledních třech albech DREAM THEATER dohromady. To jest vcelku civilně, uvěřitelně a přesvědčivě. Dále jsou tu pěkně udělané lehké a vzdušné pasáže, které vytváří žádoucí odlehčení vůči těm hutným, tato hra dynamiky se mi líbí. Do zvuků vstupují občasné cíleně mířené disonance, irské folkové názvuky, hezké housličky. Všechno to ale už dávno odněkud znám. Souzvuk bublavých kláves (Lucassenův trademark nr.1) a razantních kytar s tím správně efektním zkreslením a echem (Lucassenův trademark nr.2) je fajn, i když ho slyším ve stejné podobě prakticky již celých 22 let. Sbory, občas nudné křoví, ale občas celkem slušně budující atmosféru. A to, co mělo mezi tím vším vytvářet pojivo z výborných melodií a harmonií, chybí, nebo se transformovalo v neutrální vatu, co všechno zbytečně nafukuje. Ještě, že je tu pár záchytných bodů. Za tři.

CD 2 přináší víc vaty, méně dobrých momentů, bezcílně bloumá a nudí. Je vlastně navíc, nic mě na něm nepřitahuje. 44 ztracených minut zbytečné hudby. Nevím, jestli by tím nenaplnil autor svém ambice, kdyby vydal jen jedno CD, rozhodně by dílo bylo poslouchatelnější. Takhle pokazil, co bylo na CD 1 dobré, rozmělnil a rozdrolil zbytky pozitivních pocitů. Tohle utrpení je tak za jednu hvězdu.

Měl jsem po ruce Actual Fantasy, po rychlém náslechu jsem si ověřil, jaká je to změna. Jaký je to obrovský rozdíl kvality, přitom tohle album ani nepovažuji za nejlepší. Ale ve srovnání s The Source je přímo fenomenální. Jo, dělat dobrou muziku není samozřejmost, ani osvědčené postupy a zvučná jména to nezaručí. Poslední album AYREON je nezáživná rutina s pár světlými momenty a ubíjející délkou, kdy se ukázalo, jak je těžké vystoupit za stínu vlastních klišé. Zvuk je taktéž slabší průměr, nikoli průšvih.
reagovat