Soul Cages - Soul Cages (1994)

SOUL CAGES jsou unikátní kapela. Musím začít právě touto větou, neboť je to zásadní fakt. Rok 1994 bylo skvělé období, muziku jsem si pořizoval po stovkách CD ročně, bez jakéhokoli náslechu, jen na základě doporučení. Co skupina, to nový objev. V progresivní muzice nastalo v devadesátých létech období nového hledání a vyrojilo se (vedle pár mohykánů, kterým se podařilo většinou za cenu uměleckých kompromisů přežít osmdesátky, nebo dokonce v nich vzniknout) obrovské množství nových vydavatelství a souborů. Spousta z nich v té době vyprodukovala jediné album a zmizela v zapomnění. Však kdo si dnes vybaví jména jako GETAWAY, MYRMIDION CREED, CROSS'N'CRAZY nebo třeba FAVOURITE SON? Nebo dvoualbovky ZIFF, The FORMULA, DARIUS, BAKU a další? Přitom, co jméno, to originální přístup k artrockové muzice, nebo, jak se tehdy už označení zavedlo, progresivní. A bylo vcelku jedno, zda jde o prog rock, neoprog, či prog metal. Bylo to především hledání a fúzování všeho možného, s důrazem na kompozici, emocionální působivost, při zachování určité přístupnosti, tedy ne přílišná avantgarda. V podstatě se tenkrát zdálo, že půjde vytvořit něco jako na začátku 70. let, kdy se náročná hudba dostala k širokému spektru posluchačů a do hitparád. Tato snaha ovšem rychle narazila na tvrdou realitu hudebního showbyznysu a naprostá většina vydavatelství i kapel ještě v devadesátých letech zanikla.

Lze vysledovat, že se počátkem 90. let příliš nerozlišovalo mezi prog metalem a prog rockem. Tyto pojmy nebyly nikterak ostře vymezené, většinou tehdejší subjetky posuzujeme těmito výrazy až ex-post. Je to dobře, nikoho nic nesvazovalo, kompoziční rockově metalová muzika se zastřešovala univerzálním pojmem "progresivní", a stačilo to. Neexistovaly mantinely, proto je většina alb z tohoto období hudebně organicky rozprostřená v rockově metalové oblasti s různým stupněm implementování kompozičních struktur různorodé úrovně složitosti. Více se vymýšlelo, a méně kopírovalo, než dnes, zažité postupy a klišé vlastně neexistovaly. To vedlo k dnes již neuskutečnitelnému hudebnímu novátorství při zachování posluchačské přístupnosti.

Vcelku mne baví zkoumat po letech, jak si tyto kapely a jejich bývalí členové vedou dnes. Většina z nich se ale nedá na internetu ani dohledat, kdybych nevlastnil jejich CD, musel bych se domnívat, že jsem si je vymyslel. Paradoxně (anebo logicky, zcela v mezích zákona trhu) do dnešních dnů často s úspěchem přežily ty tuctovější, méně novátorské soubory. A neznalý posluchač si pak může myslet, že to byly právě ony, kdo v devadesátých létech styl vytvářel. Jenže většina nyní glorifikovaných skupin tehdy vyrostla z bohatého a dávno zaniknuvšího podhoubí, které se vyplatí zpětně archeologicky prozkoumávat.

O to milejší překvapení je, že SOUL CAGES, na rozdíl od ostatních, hrají a tvoří dodnes. Byli, a stále jsou, pro mne jednou z nejskrytějších perel evropské art rockové hudby. Mám-li je opravdu k někomu přirovnat, pak si představte akustické pasáže SHADOW GALLERY včetně vokálů (například začátek The Queen Of The City Of Ice) a jemnou rytmiku debutu ENCHANT (skladba The Thirst), ve zcela jedinečné vzdušné syntéze. Od prvního okamžiku poslechu v roce 1994 mne uchvacují svojí čistou melodikou, v kombinaci s občas tvrdými kytarami, rafinovanými bicími a hlavně fantastickými vokály. Je na nich zajímavé především to, že i při těchto atributech jejich muzika zůstává průzračně čitelná. Každý instrument je v jejich skladbách zřetelný, lehce sledovatelný, krása prolínání všech linek není skrytá v přeranžovanosti. I dlouhé skladby působí jako docela normální písničky. Neokázalost je jeden z hlavních znaků tvorby SOUL CAGES. Díky tomu se mi nikdy neoposlouchali. A zřejmě kvůli tomu také nikdy neprorazili do širšího povědomí.

Nehodlám se pouštět do hlubšího rozboru alba, tato recenze je úmyslně vedena jako dojmologický návrat do časů, kdy se v přístupu k tvorbě muziky děly z dnešního pohledu těžko představitelné věci. Zpětný exkurz formou úvahy nad tím, co a jak bylo. Kouzlo se v případě této kapely dodnes vůbec nevytratilo, a je stále unikátní. I přes tisíce dalších poznaných alb, skoro pětadvacet let dalšího objevování, zůstávají pro mne SOUL CAGES na svém solitérním piedestalu. A to považuji za nejjasnější projev hodnoty jejich muziky.

Recenzované CD - Massacre Records 1994, MASS CD 032 / 4013971100323
Dynamický rozsah - DR11 L-10,8 / P-10,7
reagovat

horyna @ 30.07.2017 15:47:47
Dal jsem na doporučení Sparku a obě dvě první alba si zakoupil. To druhé dokonce ve Vídeňském Virginu na Mariahilfer strase. Ale v polovině devadesátek mě podobná hudba ze židle nezvedala, desky mi k srdci nijak zvlášť nepřirostli a nakonec jsem obě prodal. Myslím, že dnes by se mi dvojka líbit mohla. Díky za připomenutí mladických let a doby hledání nových kapel.

horyna @ 31.07.2017 12:09:15
Na netu jsem si album Moments našel a snad krom občasné spádovitosti k metalovým postupům, mě jejich hudba skutečně bavila. Uvedl jsi tu pár kapel, ani jedna mi nic neříká, ale zpěvák S. C. mi připomenul jiné, dávno zaniklé spolky melodického rock/metalu. Hlasově se mi podobá na Olafa Biliče z kapely Jesters March (jestli znáš?). V polovině devadesátek spolu s Jorgem Michelem (kde kdo) a kytaristou Mekong Delta Uwe Baltruschem, postavil schopný prog rockový spolek House of Spirits, jejichž především první album Turn of the Tide je zárukou kvality. A k těm zaniklým nahrávkám poloviny devadesátek: v hlavě mám především výborné Conception (ty stále i na cd)- kam se na ně hrabou klišovití Kamelot, Elegy (s upištěným Hovingou, nahraděným posléze Ianem Parrym z Vengeance), Tad Morose a další.