Orford, Martin - The Old Road (2008)

Nejspíš nějaká chyba v Matrixu. Album, které za rok oslaví deset let od svého vzniku, tu nikdo nejen že nerecenzoval, ale zapomnělo se dokonce přilepit k Mrtinově prvotině. Přitom mateřských kapel páně Orforda, Jadis a především IQ, si tu v poslední době všímá ostatní recenzentská špička celkem často. Chápu, že myslet se nedá na vše a občas nějaká ta lapálie proteče jako voda mezi prsty.

Klávesákův debutní výlisek Classical... jsem neměl to potěšení slyšet, ale podle Mayakovi písemné dokumentace, půjde jeho následovník v pevných stopách vyšlapaných výtvorem z přelomu milénia. I na "staré cestě" se zastavujeme v chatrčích, které tento mág černobílých klapek pomáhal v minulých deselitetích vystavět k obrazu neoprogresivního světa.

Když se překlenu přes zmršený zvuk první skladby Grand Designs (tady to pěkně chrčí, praská a škobrtá, nechápu, proč si zrovinka v úvodu alba nechali zvukaři zašpuntované ušní trubkovody), dostávám retro křížence popu, progu a melodického pomp rocku, s jemnými doteky domovských Jadis a IQ. Orford není bůhvíjak zázračný zpěvák, ale do kompozice vcelku padne a nikterak ji svými omezenými hlasovými možnostmi nekazí. Celé album je pojato v daleko odlehčenějším A. O. R. stylu, viz instrumentální pohodička Power and Speed. Se zpěvákem Big Big Train Davidem Longdonem, se díky písni Ray Of Hope ponoříme do doby, kdy ještě Genesis zněli původně a hráli progresivní rock umělecko-originálního střihu. U čtvrté Take It To The Sun máte pocit že posloucháte některou z posledních produkcí kapely Asia (jako vystřižená z alba Omega). Ale nejen Wettonův vokál k podobné tezi zavádí, hudebně jde o jednoduchou a přímočarou rockárnu, kterou bych od Martina zrovna nečekal. Mezi nejklasičtější písně, patří určitě věc titulní. Folkový nádech přinášejí sólové housle a progový rozměr nabízí skvělá Thorneho kytara. Zpívá opět Martin, citlivě a srdečně. Velice příjemná je i Out In The Darkness. The Time And The Season opět rezonuje Asii, ale její časový rozměr okolo deseti minut ji naklání někam k albu Nomzamo. Poslední Endgame je emotivní záležitost a otevřenou arénou pro Mistra pěvce norimberského, Davida Longdona.

Celá plejáda blízkých význačných osobností z hudební branže, pomohla Martinu Orfordovi vytvořit poslechově a možná i pocitově trochu rozpolcené album, které doceníte až s námahou do něj vloženou. Je to deska pro radost, kterou mnozí zapřísáhlí obdivovatelé kapely IQ nejsou schopni pobrat a ocenit.

Album mělo být Orfordovým testamentem s hudebním světem, kterému dal jeho prostřednictím vale na dlouhé roky. Ale tento odpočinek, podobně jako u mnoha jiných kolegů netrval věčně a jeho nadání se znovu projevilo na posledním díle mateřských Jadis, albu No Fear Of Looking Down, na které přispívá opět jako výhradní klávesová persona.



reagovat

Brano @ 31.08.2017 15:47:03
Chyba v Matrixe nie je.Tento album som v minulosti veľakrát propagoval v posluchovom vlákne a v zbierke ho mám od jeho vydania.CD som si kúpil presne v októbri 2008 v nitrianskom rock-extreme a poznám ho naspamäť od A po Z,odpredu aj odzadu :-).Ako hostia samé slávne mená,radosť počúvať.Propagovať nejaké CD môžem,avšak nanútiť niekomu sa to nedá.Možno preto tento album na Progboarde "zapadol prachom",čo je veľká škoda.K recenzii som sa za tie roky nedostal,čo ma mrzí.

john l @ 31.08.2017 19:15:19
Už dávno jsem chtěl druhého Orforda recenzovat, ale pořád nejsem pánem svého času. Album je takový kočkopes, ale poslouchá se celkem dobře, jen ten Wetton mě tady nesedí. Kdyby něco nazpíval Gary Chandler, dopadlo by to líp. Dal bych stejně jako ty, 4*

horyna @ 02.09.2017 06:52:11
Pánové díky za reakce. Osobně jsem očekával důraznější progresivní útok, ale o nějakém zklamání nemůže být řeč. Místy je to hodně pohodové a písničkové album.