Sea Within, The - The Sea Within (2018)

Dle slov samotných Inside Out to byla právě ona nahrávací společnost, jež dala podnět ke vzniku této superskupiny. Ta se ke svému prvnímu jamu sešla v Londýně a během příštích měsíců si vyměňovala demo pásky, než došlo na stejném místě k samotnému finálnímu nahrávání.

Kapelu tvoří samí zkušení matadoři progresivního rocku a vyjmenovávat za jejich jmény spolky, v nichž účinkují nebo účinkovali, je naprosto zbytečné. Osobně mi nevadí takto uměle vytvořené superskupiny - Až na několik výjimek vždy vzájemná chemie mezi dotyčnými zaúčinkovala a divák se tak mohl dočkat další porce kvalitní muziky. Právě teď mě napadají kupříkladu Transatlantic, Flying Colors nebo z oblasti rockové Black Country Communion či Velvet Revolver. Všichni tito velikáni vydali povedená alba, alespoň ta první rozhodně.

Novinkoví Sea Within mi částečně evokují dva roky starou jednohubku Anderson/Stolt, některá alba Karmakanic a nejblíže asi Flower Kings. Ale i přes určitou podobnost dýchá tato parta svou vlastní identitou. Je dobře, že se za mikrofon postavil Daniel Gildenlow (to pro odlišení právě od TFK) a skutečně zpívá (čímž mám na mysli jeho průzračně čistý zpěv, křišťálový a klidný, ne ten řev, který tak často používá u své domovské formace). Do muziky perfektně zapadá a navíc ji ladně přikrášluje. Ostatní spoluhráče nemá příliš smysl rozebírat, vždyť je to all-star dnešní prog-scény. Přesto, právě Marco Minnemann je velkou posilou alba, na němž řádí se svou typickou a neutuchající živelností.

Nesmíme zapomínat ani na čtveřici účinkujících žolíků. Jon Anderson ani Jordan Rudess nejsou příliš identifikovatelní, ale perfektní saxofonové sólo Roba Townsenda v úvodní Ashes of Dawn a především hlasové kreace Casey McPhersona ve skladbách Broken Cord, The Hiding of Truth a Goodbye stojí za pozornost.

Na desce se skladatelsky podíleli všichni společně nebo v určitých dělených podskupinách, což by samo o sobě mělo zaručit její solidní variabilitu. Skládá se ze dvou disků a je tedy podobně koncipována, jako poslední album Spock´s Beard. A stejně jako u jmenované formace je i zde druhé cd něčím víc, než jen položkou do počtu. Právě na něm si všimnete šíře skladatelské invence, která kapelu z větší části obšťastňuje. První disk už několik slabších míst skutečně obsahuje a snadno tak vyvstává otázka, proč se dnešní kapely neustále pokouší na nosič narvat tak velkou spoustu muziky, která je za tuto cenu mírně devalvující? Asi to prostě neslyší, nebo si to jen nechtějí připustit. Vlastní vidina samotného velikášství a ego hudebníka/skladatele (ať je jakkoliv brilantní) si pro podobnou myšlenku cestu hold těžko předpřipraví.

Po bombasticky potemnělém, dusnou dynamikou kypícím (Minnemann se předvádí, radost poslouchat) otvíráku Ashes of Dawn, ve kterém si díky zmiňovanému saxofonovému sólu představujete King Crimson budoucnosti, přichází Brislinova klavírní lahůdka They Know My Name. Velice působivá je věc číslo tři The Void, atmosféricky hluboká záležitost s překrásnými kytarami a naléhavým Danielem. Smyslem An Eye For An Eye For An Eye je pořádně vás rozhýbat. Jedná se o živočišný Minnemannův rokec s často sólujícím Stoltem a jímavou jazz-rockovou vsuvkou. Do pomalé Goodbye přispívá svým povznášejícím hlasem Casey McPherson. Překrásná myšlenkově hluboká a intenzivní věc ozdobená prvotřídní rytmikou a bohatými Stoltovými vyhrávkami. Reingoldův nástroj se skvěle stáčí instrumentálně bohatou dvouminutovkou Sea Without. Krátká stopáž však bohatě postačí k tomu, abyste se na ni při každém dalším poslechu už dopředu těšili.

Do epické Broken Cord se mi zatím proniknout nepodařilo. Zde jsou uvedeni jako zpěváci všichni čtyři účinkující, ale právě u ní shledávám několik plochých a nudných postupů. Poslední skladbou na prvním disku je The Hiding Of Truth, kterou budeme proplouvat opět ve společnosti Casey McPhersona, kterému krátce sekunduje také Roineho hrdlo. Jde o popovou skladbu s něžně klouzající basou Jonase Reingolda. Disk č. 2 mne překvapil hned na první dobrou. Jak jsem psal už výše, přináší nadstavbovou porci kvalitního materiálu, který se dal směle zařadit k "jedničce".

Summa summarum jsem u Sea Within spokojený dokonce víc, než jsem prvotně čekal. Desku jsem slyšel prozatím málo, abych na ti dokázal ultimativně odpovedět. Ale jelikož mě produkce Danielových Pain of Salvation poslední roky už nikterak neuspokojuje, je tohle album taková hojná náplast na rány způsobené Falling Home a především In the Passing Light Of Day.

Bodově bych se přiklonil někam mezi 4 - 5*
reagovat

Pegas @ 04.08.2018 17:04:17
Já už to slyšel několikrát a jako obvykle se mi to líbilo s každým poslechem víc a víc. Druhý disk má být sice bonus, ale obsahuje silné skladby. Na prvním disku se mi zdá Sea Without taková navíc, připomíná mi takové ty kratší instrumentální vsuvky na starších albech TFK, dobré, ale trochu postrádají smysl. Jako předehra k něčemu, co však nenásleduje. Broken Cord je takový zvláštní slepenec, také mi zatím moc nedává smysl.

oř @ 05.08.2018 06:21:21
Pegas: připojím se ke tvému zhodnocení. Album má skutečně narůstající tendenci se postupně zabydlovat. Je to podobné, jako u The Flower Kings. Druhý disk mě přijde dost nápaditý, ale těžko si ty skladby vybavuju. U jedničky ten problém nemám.

Horyna: popsal jsi to trefně, jen to přirovnání ke Kings tam vůbec neslyším. Stolt má svůj rukopis, to je jasný, ale tady hraje jinak a možná je to tím, že má vedle sebe ještě kytaristu ze Salvation.

Já bych se nebál dát plnou taxu. Výborná deska.

Pegas @ 05.08.2018 08:05:19
Podle mě se to od TFK dost liší, spojitost slyším hlavně mezi poslední deskou TFK a skladbou Ashes Of Dawn, v podobně temném zvuku, ale jinak bych to na stoltovinu ani netipoval.

horyna @ 05.08.2018 08:52:33
Já čmuchám Stolta hlavně v drobných vyhrávkách, sólech a nuancích jeho elektrické kytary. Souhlasím, temnota první skladby je podobná náladě Desolation Rose. Ještě si to tak jednou, dvakrát připomenu a pak to na nějaký čas odložím. Jsem zvědav, jaký bude její návrat.

Mayak @ 05.08.2018 10:52:21
Recenzia je celkom v pohode (v globále súhlas) a pozoruhodné bolo živé prevedenie materiálu albumu na NOTP 2018 v Loreley, kde zahrali 9 z celkového počtu dvanástich skladieb. Všetko to odspieval Casey McPherson (Daniel Gildenlow kvôli záväzkom v POS tento rok s nimi nekoncertuje) a interesantný bol aj (skvelý) záskok Pete Trewavasa z Marillion, namiesto Jonasa Reingolda, ktorý je pre zmenu na turné so Steve Hackettom ...
Hrali 70 minút a ako dominantného som vnímal (prekvapujúco ?) Toma Brislina, ktorý je veľmi dynamický a bolo ho "plné pódium". Rytmika Marco Minnemann / Pete Trewavas bola super, viac-hlasné vokály (aj vďaka Trewavasovi a Brislinovi) paráda. Najmenej v "pohode" bol v prvej tretine koncertu Roine Stolt, ktorý mal spočiatku problémy s odposluchmi a hlasitosťou gitary a nechal sa trochu rozhodiť. Bol to dobrý koncert ... ale na tohtoročnej emisii NOTP som zažil (aj z prvej rady) aj nepochybne lepšie ... Camel, Wobbler, Big Big Train, Isildurs Bane ...

>> odkaz

Carloss87 @ 06.08.2018 07:52:44
Mne to zatím nějak moc nenadchlo,třeba se to časem změní....

northman @ 06.08.2018 08:19:51
Poslechl jsem si tuhle desku a nijak mě to nenadchlo, nejhezčí je obal. Rozhodně bych si to nekoupil. Vyznavačům Yes a Genesis se to musí líbit, ale to já nejsem.

john l @ 06.08.2018 11:04:28
Já se mezi vyznavače Genesis a Yes počítám, ale tohle s oběma kapelami nemá nic společného. Zatím o nákupu tohoto klonu taky nepřemýšlím.