Corea, Chick - Now He Sings, Now He Sobs (1968)

Album "Now He Sings, Now He Sobs" natočil virtuózní klavírista Chick Corea v triu s českým zastoupením v osobě basisty Miroslava Vitouše a s bubeníkem Royem Haynesem v březnu 1968, tedy ještě před tím, než Miles Davis mohutně zavelel ke spojování jazzu s rockem, i před pozdějšími vlastními jazzrockovými výboji s kapelou Return To Forever, ve které jsem tohoto génia poprvé zaregistroval.

Na druhou stranu měl v roce 1968 už dost zkušeností ze svých dřívějších štací na to, aby se na této desce pokusil hudbě vtisknout vlastní tvář. A tak zde slyšíme post-bopové ozvěny, náznaky mainstreamového vlivu i progresívní snahy s vlastním pojetím free výbojů. To vše v pěti Coreovo vlastních kompozicích, ve kterých je vše v neustálém vířivém pohybu. Mistrovo prsty střelhbitě tančí po klávesnici klavíru, rytmika toto jazzové preludování citlivě ale nepřeslechnutelně doplňuje.

Mám rád krátké Haynesovo sólo na bicí soupravu v úvodní nejdelší a dovádivé "Steps - What Was". Stejně živé a elegantní jsou i "Matrix" a titulní "Now He Sings, Now He Sobs". Desetiminutová "Now He Beats the Drum, Now He Stops" s meditativní klavírní předehrou se od své poloviny svou náladou zařadí k ostatním skladbám. Na chvíli v ní dostane prostor Vitoušův kontrabas sám pro sebe a klavír jen zpovzdálí sleduje jeho exhibici. Závěrečná "The Law of Falling and Catching Up" je krátký zvukový experiment vyžívající možnosti akustického klavíru.

Přestože je na CD verzi alba z roku 2002, kterou vlastním, řada bonusů (více i méně se nesou ve stejném duchu jako věci vybrané na původní vinyl), skončím s hodnocením zde. Jde o svěží a nápaditý jazz, a vůbec mě, jako fanouškovi jazzrocku, nevadí jeho ryze akustická poloha. Corea zde plně využil svého daru psát a hrát křišťálově průzračné melodie, srší nápady a na ploše necelých 33 minut nemá vnímavý posluchač nejmenší šanci se začít nudit (což se může někomu stát při pokračování v poslechu bonusů). Deska mě vždycky osvěží.
reagovat

Danny @ 12.04.2020 06:04:34
Výborně napsáno! Výstižně jsi charakterizoval všechny jazzové proudy, které tu trio v čele s výborným Coreou využilo a stejně vnímám i "křišťálově průzračné melodie". Je to skvělé a vyzrálé album. Zrovna dnes jsem poslouchal jeho album Touchstone z roku 1982 a přemýšlel, kolik hodin denně ten chlap na klavír cvičil? Hraje nejen technicky brilantně, ale obtížné melodie doslova sype z rukávu. Možná máš a znáš, v podobném volně pojatém post-bopovém duchu je album Like Minds z roku 1998, kde se sešla náramná parta: Gary Burton, Chick Corea, Pat Metheny, Roy Haynes a Dave Holland. To ti můžu doporučit. Ale nejen to, samozřejmě. Psal jsi, že sem dáš recenzi minimálně ke dvěma albům, už se těším na to další.

luk63 @ 12.04.2020 19:54:57
Děkuji Danny, od tebe mě uznání opravdu povzbudilo. Coreu zdaleka neznám celého. Dneska je u mě jazz už jen hodně okrajové téma, ale bývávaly roky, kdy jsem se mu věnoval denně. Je toho k poslouchání strašně moc v jazzu i dalších žánrech a já jen vyzobávám, žiju už i jinými věcmi. Řadu desek, i jazzových, jsem už ze sbírky dal pryč. Coreu mám spojeného především s RTF díky supraphonské licenci jejich LP Where Have I Known You Before. Tady se zrodil můj obdiv k tomuto muzikantovi (to mi bylo asi 13) a také mám RTF stále komplet ve sbírce. Znám i Crystal Silence v duu s Burtonem, Electric a Acoustic Bandy. A ještě jednu desku miluju a mám vinyl i CD... Až na ni dostanu náladu a pustím si ji, tak napíšu, jak mi chutná - pokud mě někdo nepředběhne.