Corea, Chick - Three Quartets (1981)

Psát recenzi na jazzové album pro mě není nikdy nic snadného, protože nejsem muzikant a umím tak popisovat pouze své pocity z hudby. Ale protože tuhle desku opravdu s radostí poslouchám už skoro 40 let, tak to zkusím.

V roce 1981 mi bylo 18 a od útlého dětství jsem poslouchal Beatles i Rolling Stones. Hardrock i artrock už měly to nejlepší už pár let za sebou a rodící se metal mě vyloženě vadil. Obdivoval jsem Zappu, nakoukl jsem do RIO a od 14 let jsem miloval československý jazzrock, který pro mě byl v té době určitým východiskem z nouze. Také jsem znal pár desek fusion ze zámoří i Anglie, Francie či Německa. Coreu jsem ale znal jenom jako kapelníka výborných Return To Forever a pak ještě v duu s Gary Burtonem. Možná jsem o něm něco četl v Melodii či Gramorevue, to už nevím. Ale vím, že to, co jsem od něj do té doby slyšel, mě vždy hodně bavilo.

Proto jsem si na inzerát objednal za 350,- Kč LP Three Quartets a těšil se na další nadílku elektrifikovaného jazzu. A ejhle, když jsem vložil vinyl na talíř svého Tesla NC 440, byl jsem dost rozčarován. Za tenhle akustický maglajz jsem zaplatil tolik, kolik stál měsíční nájem s energiemi 2+1 v rodném činžáku? No to nerozdýchám. Rozdejchal, ale postupně. A ta tři akustická kvarteta (ve kterých se různým dílem mísí post-bop, freejazz a mainstreamové nálady), si dokonce zamiloval. A tak se tohle LP stalo mou vstupní branou do jazzu, který jsem do té doby znal jen z uctivé vzdálenosti. Díky za to!

Úvodní klavírní motiv prvního kvartetu je opravdu silný a když se přidá Michael Brecker se svým tenorem, spustí se do volných a chvílemi kvílivých improvizací. Spodek šlape skvěle, a já si říkám, co mě na této formě jazzu vlastně už tolik let přitahuje. Ta svoboda, volná forma vyjádření nálad, nevázanost a přece dost přehledná spolupráce čtyř rovnocenných muzikantů a jejich nástrojů. Asi tak nějak to bude. Trojka má také svou vlastní náladu a atmosféru, tempo zpomalilo a muzikanti se neženou vpřed jako o překot. To dává vyniknout jejich nástrojům zase jiným způsobem.

První part dvojky není Duku Ellingtonovi jen věnován, ale že je jím především zřetelně inspirován. Ale proč ne, když to byl starší a významnější kolega v oboru. To se přece dělává. Druhý part dvojky věnoval už značně proslulý Corea další legendě - saxofonistovi Johnu Coltraneovi. A je to opravdu jízda - největší zážitek na závěr alba!

Bonusy na CD celku rozhodně neuškodily, jak se to někdy stává, ale solidně svou úrovní do něho zapadly. Ale jenom je tímto zmíním, naposlouchané mám především původní LP. A to je opravdu skvělé.
reagovat

Danny @ 16.04.2020 08:17:56
Tohle je naprostá bomba. Corea vždycky spolupracoval s výbornými a kreativními instrumentalisty, ale tady to všem sedlo nějak mimořádně. Fantastický je Eddie Gómez, od prvních chvil podporuje svým kontrabasem melodické kontury klavíru, klouže těsně vedle nich, dodává jim lesk a zvýrazňuje je, to je skvělý kompoziční nápad. A nic snadného, ale tady žádný part není snadný, přitom všechno zní přirozeně, bez křeči a jízdy na hranu. Michael Brecker, toho jsem si vždycky moc vážil, je škoda, že v nebeské kapele hraje už dlouho. Chybí tu. Ve své hře (nejen na tomto albu) realizuje podstatné spojení: ačkoli své melodie svévolně post-bopově vychyluje, je jeho part barevný a vstřícný. Navíc se tady podařilo vymyslet krásně plastické ústřední motivy, ty, které se opakují a uvozují improvizované či sólové pasáže. Představují příjemný záchytný bod. Souhlasím s tebou: dvojka je parádní kus, čas jako by se zastavil a ty máš klid na to vychutnat si každý tón. Částečně coll jazz, trochu modálního pojetí, aby se to pak nenápadně rozkutálelo do drobných vyhrávek a zklidněných, ale rychlých figur, kterých se, bez ohledu na momentální sólový nástroj, účastní všichni. Jako když se nafukuje míč. Dvojice skladeb "Dedicated to" oživuje podstatné znaky hudby obou velikánů a do alba vnáší úplně jiný prvek, jinou barvu. Skvělý nápad. V části věnované Ellingtonovi hudba skutečně zjemní a příjemně swinguje, všeho ho tak akorát, ničím se tu neplýtvá, sólisté zvažují výběr tónů a hrají si s atmosférou. Parádní kus. John Coltrane byl jazzový divoch, živel a hudba je v tomto duchu vystavěna, nabízí rotující příznačné motivy i rázné harmonické zlomy. A rozběhaná sóla s důrazem na předsazené doby a rytmicky rozbouřené motivy - kromě Coreova klavíru tu skvěle (a samozřejmě na celém albu) hraje bubeník Steve Gadd, jeho off-beat jako by jednotlivé celky spojoval a nabízí navíc své typické speciality: hraní triol uprostřed rovných "čtyřek" a naopak, když se hudba vlní "na tři", bubnuje duoly, takže uprostřed 3/3 sazby on hraje dvoudobý rytmický riff. Je to nenápadné a děje se to vždy jen chvilku, je to ale důležité, skladbě to dodává plasticitu. V místní ZUŠce učí hru na bicí skvělý učitel i výborný bubeník a ten má před svou učebnou na nástěnce Gaddův profil i důvody, proč by měl být pro mladé bubeníky vzorem právě on.

Úplně chápu, že v tobě právě toto album zafungovalo jako brána do světa jazzu. K tomu se člověk musí proposlouchat a jde to až po poměrně rozsáhlé poslechové zkušenosti. Pak jazzové struktury nejenom, že začnou dávat smysl, ale rozkvetou jak barevná louka, že člověk neví, kam se v ní dřív vydat. A jestli to znáš taky: pak je všechno obrovský objev a člověk se nenasytně vrhá do nových a nových zážitků, hledá další interprety, jazzové tvůrce a přístupy a říká si, jak je možné, že mě to tak dlouho míjelo? Když jsi psal, že přispěješ minimálně dvěma Coreovými alby, tipoval jsem si, co by to mohlo být, spíš jsem čekal něco z oblasti fusion. Ani jedno z alb bych nehádal. O to lépe, tohle je parádní hudba. Díky, že jsi to tak skvěle napsal.

PaloM @ 16.04.2020 08:58:19
Luku, kde na to chodíš, ty poslucháč alternatívneho rocku, indies a pod.? Opäť ďalší album, o ktorom nič neviem. Veľmi pekne ďakujem za tip, rád otestujem.

luk63 @ 16.04.2020 09:20:38
Danny: Měl bys ty zajímavé a kvalifikované postřehy sepsat jako další recenzi, takhle to časem asi zapadne, což bude škoda.

PaloM: Měl jsem období, poměrně dlouhé, kdy jsem rád objevoval neznámé (alternativní) věci. Ve své generaci jsem měl vždycky náskok a s kamarádama se o hudbě moc bavit nemohl. Já v pubertě sjížděl hardrock, artrock a jazzrock, oni baštili Bay City Rollers, Smokie a Rubettes (v lepším případě Suzi Quatro, Blondie či Status Quo). Kamarádil jsem s o deset let staršíma sběratelama, kteří mě zásobovali kvalitními alby k nahrávání. Dneska už víc žiju z minulosti, sbírku CD a LP jsem z části rozprodal a novinky kupuji sporadicky. Jo, býval jsem ještě před pár lety pyšnej na svou sbírku desek, které okolo mě skoro nikdo neznal.