Mark Kelly’s Marathon - Mark Kelly’s Marathon (2020)

Jako obrovský milovník Hogartovských Marillion, jsem vznik nového projektu jejich dvorního klávesisty Marka Kellyho pod názvem Mark Kelly's Marathon, přivítal s otevřenou náručí. První ukázky na internetu mě o jedinečnosti tohoto díla zrovna dvakrát nepřesvědčily, ale vrozená intuice našeptávala, že s důkladným a opakovaným poslechem toto dílo své přednosti časem jistě odhalí. Jako jeden z hlavních architektů hudby Marillion už od raných osmdesátých let, stál Mark za mnoha úspěchy této kapely. Jeho vynalézavý přístup dodává tvorbě Marillion čerstvý vítr, nový směr i inovativního ducha. S Kellym se tentokrát představují umělci Oliver Smith (zpěv), Pete Wood (kytara), John Cordy (kytara), Henry Rogers (bicí) a Kellyho synovec Conal Kelly na basu. V jedné skladbě se s kytarou na krku objeví také kytarista Marillion Steve Rothery.

Díky ústřednímu konceptu založenému na létání a cestování do vesmíru, je téma alba používáno jako alegorie rozpadu lidské komunikace. Vážná textová témata doprovází docela příjemná, někdy značně odlehčená a vždy velmi melodická hudba. Zúčastnění hudebníci možná nemají tak ikonickou reputaci jako jejich vůdce, ale ještě proto je nemusíme nutně podceňovat. Smith je vynikající zpěvák, jehož bohatý hlas zní záhadně i emotivně plně, podobně jako Peter Gabriel v nejlepších letech.

Album je rozdělené na dva široké segmenty s názvy Amelia a 2051. Nejprve nabízí příběh pilotky Amelie Earhartové a poté sci-fi příběh technologického zhroucení ve vesmíru. Deset základních skladeb důsledně odkazuje na alegorii lidské vzdálenosti a poruchy komunikace. Každá skladba se může pochlubit jistou hybnou silou, ale do každé budete muset investovat určitý čas, abyste objevili její kouzlo. Úvodní suita Amelia je plná nadýchaných klávesových ploch, výrazně melodických kytarových linek a řádně učesané rytmiky, které jako blesk z čistého nebe proráží onen Gabrielovsky výrazný charakteristický vokál. Změny tempa jsou sice přehledné, přesto můžeme tvrdit, že na sebe ladně navazují a postupná gradace, či prorůstání a setkávání se určitých témat, je v takto košaté muzice velmi velmi osvěžující. Po této úvodní troj-suitě, následuje trojice samostatných písní. When I Fell například začíná jako docela obyčejný pop rockový song, ovšem postupný nárůst emoční intenzity v rovině hudební i vokální, z něj nakonec vymodeluje velmi sugestivní hudební drahokam. This Time se přehrává ve svižnějším rockovém tempu a vzdáleně může připomínat rytmicky pevnější část tvorby Markovy domovské formace. Píseň Puppets s typickým sólem Rotheryho, je atmosférickým klenotem plným aranžérských kliček, tajemných zákoutí, poskládaných z geniálních nápadů svých autorů. Cítit je rovněž Kellyho nemalý obdiv k The Beatles. Progresivní rovnováha je obnovena především pomocí posledního songu 2051. 15 minutového prog eposu, který je dodáván s filmovým sci-fi tématem a příslušnými zvukovými efekty. Místy píseň připomíná tvorbu Lonely Robot, Sound of Contact, či Dee Expus.

Toto album přináší mnoho vynikajících momentů a uspokojí jak širokou Marillion-ovskou základnu, tak řadu klasických, k progresivnímu rocku se obracejících posluchačů. Netypická poloha Marka Kellyho přivanula na konec roku 2020 spoustu pozitivních vibrací a dala tak základ pro vznik jednoho z nejpřekvapivějších děl v sofistikované hudební oblasti posledních dnů.4,5

reagovat

Mayak @ 05.01.2021 11:06:47
Súhlasím v podstate s Tvojou veľmi peknou recenziou, Marku, díky za ňu. Jeden z TOP 20 albumov pre mňa za minulý hektický rok ...

gandalf @ 06.01.2021 06:24:07
Našel jsem si to spíš ze zvědavosti: Chtěl jsem hlavně vědět podle toho, co tvrdí recenze, jestli mě to vrátí až k Marillion devadesátých let. A musím uznat, že se to desce celkem podařilo. S moderní tváří dnešních Marillion to nemá nic společného. Je zvláštní, jak se Kelly dokáže vrátit k třicet let starým klávesovým schématům. Díky za interesantní tip.

PaloM @ 07.01.2021 16:41:51
Marek, vďaka za Tvoj pohľad, ako zvyčajne, bombasticky nadšený a patrične kvetnatou rečou okorenený. Si dobrý literát :-)
Hrá posledná skladba. Neurazilo, ani nenadchlo. Príjemná kulisa k práci. Pop rock, miestami šmrcnutý neo progom. Spevák prevažne znesiteľný, no v skladbe Arrival poriadne irituje farbou hlasu a kópiou frázovania P. Gabriela.
Toto určite nie je do mojej zbierky. Za 2.5 bodov. Zaokrúhlujem na 3 za to, že nenudili až tak ako Wobbler.