Di Meola, Al - Opus (2018)

Svého času, jeden z nejrychlejších kytaristů světa na tomto opusu, /nechci tvrdit, ale tvrdím to/ výrazně ubral. Samozřejmě, v některých pasážích hraje stále akčňě, jako dříve. Ale soudím tak z celkové nálady alba. Oproti dřívější dravosti, Opus je spíš o klidné, uvolněné náladě. Di Meola vystavěl svoji hru na dvou základech : akustických a elektrických kytarách. Dále si Al nahrál sám rytmickou sekci /perkuse/, basovou linku a něco málo syntezátorů. Na albu mu vypomáhají : kubánský klavírista Kenuel Roig v pěti případech z jedenácti, Ritchie Morales /USA/ - bicí ve třech skladbách a marocký pekusionista Rhani Kirja, taky ve třech z 11ti. Možná je to slabá výpomoc, ale ona opravdu stačí. Tady hrají hlavní úlohu hlavně kytary s doprovodem ostatních nástrojů, navzájem se neruší a skěle souhrají.

Trvalo mi dlouhou dobu, aby si mě tohle album podmanilo. Když jsem ho slyšel poprvé/a to jsem měl už všechna Alova CD a DVD/ nepochopil jsem ho. Ale věděl jsem, že opakováním se dostaví pochopení a radost z poslechu. Opus nemá nějakou výraznější skladbu, možná snad Escapado, nebo Cerredo Sannita. Jak už jsem někde zmiňoval, Di Meolovy kompozice jsou plné meziher, odbíhání od původní struktury skladby a návratu zpět, i rozmanitých skladatelských křižovatek. Rozhodně se tahle hudba neoposlouchá. Desku mám od data vydání a je pořád skvělá. Kdybych tohle album hodnotil na serveru o jazzové hudbě, dal bych 4*, na Rockbordu, zabývajícím se spíše rockovou hudbou je to za **. Skvělé, ale okrajový žánr.
reagovat