Clarke, Stanley - D - Stringz (2015)

D - Stringz je album zahrané v triu Stanley Clarke, Biréli Lagréne & Jean-Luc Ponty. Zavěsil jsem ho zde jen pod Stanley Clarke /měl jsem dopsat k jeho jménu i zbylé dva hudebníky/, což byla z mé strany chyba, za kterou se omlouvám. Tak čí onak, Clarke a Ponty se sešli po dvacedti letech k opětovné spolupráci, a nahráli něco v duchu velmi úspěšného předchůdce - alba The Rite of Strings z roku 1995. Místo po Al Di Meolovi převzal Biréli Lagréne. Tento akusticky hrající kytarista pochází stejně jako Jean-Luc Ponty z Francie. Spolupracoval mimo jiné s Jaco Pastoriusem nebo Larry Coryellem. Často hraje swing, jazzové fůze, post bop. Má velice impresivní techniku hry.

Album, ve složení Lagréneho akustické kytary, Clarkeho kontrabasu a Pontyho houslí je hudebně dost vzdálené od výše zmińovaného alba Rite of Strings. A protože je tu možnost srovnání, pustím se dotoho. RoS je autorsky celé od první sestavy, Na D - Sringz je devět skladeb, z toho čtýři jsou předělávky starých jazzových mistrů. Asi ten největší rozdíl, a na první poslech markantni, je odlišnost v kytarových stylech. Alův styl je lehký, virtuózní španělská a latino technika hry, občas okořeněná nějakou elektronikou, staví album Rite of Strings oproti D - Stringz do jiného levelu. Nechci tvrdit, že Biréli hraje špatně, to vůbec ne. Biréli hraje jinak, neumím to popsat slovy, ale na základě jeho feelingu a způsobu hry, D - Strngz má podle mého cítění, jakousi hrubší strukturu. Co musím vyzdvihnout jsou jemné, decentní perkuse ve skladbě Paradigm Shift. Škoda, že zůstalo jen u jedné skladby, přidat perkuse i na některé jíné songy, nahrávce by to jen prospělo. Stanley Clarke, Biréli Lagréne & Jea-Luc Ponty podali výborné výkony, tady není co řešit. Ale starší Rite of Strings je o hvězdičku lepší, to znamená D - Stringz je za krásné ***
reagovat

stargazer @ 26.10.2024 15:52:32
Toto trio se poprvé setkalo v roce 2012 v pařížském Chatelet Theatre, kde se konal koncert na počest výročí Jeana-Luc Pontyho. Trio předvedlo zhruba půlhodinové vystoupení, které bylo publikem vřele přijato. To přimělo producenta Francoise Lacharmeho k nápadu zachytit toto trio studiově.