Fairy Tale - That is the Question (2021)

První dojem člověk udělá jen jednou - já udělám výjimku a napíšu krátké hodnocení této desky už po prvním poslechu. A začnu tím nejdůležitějším: Tohle je vážně dobré. Moc! Když se po instrumentálním intru rozezní skladba, která dala albu název, vytane mi na mysli Oldfieldova spolupráce s Maggie Reilly... a hned potom moje analytická mysl sklapne a nechá se unášet náladami a obrazy.

Nejsem si tedy tak úplně jistá, co je na albu vlastně slyšet - určitě tam byla kytara ve fázi přerodu v živé stříbro, nesmlouvavě důsledná basa, nějaké samply, ale hlavně atmosféra. Ta pro mě osciluje mezi půlnočním lesem a strohou funkcionalistickou budovou, je tam obojí a má to všechny možné odstíny antracitu. Nevidět v popisu mile sousedsky znějící jména, nehádala bych, že tahle hudba vznikla kdekoli jinde než prostě: ve světě. Nic tu neruší, neční, materiál je prvotřídní a zpracování perfektní.

To je obvykle pro zážitek podmínka nutná, nikoli však dostačující. K tomu je tady navíc spousta dalších věcí. Například nejen nápad, ale taky ochota jej včas opustit - skladby se nekochají samy sebou a muzikanti neopájejí tím, jak jim to skvěle zní. Třicet šest minut alba představuje spíš degustační menu, které povzbudí chuťové pohárky, ale nezahltí pozornost.

Intuitivně vystavěná dynamika, jako křídlo budovy tkvící v prostoru způsobem, který nedává na odiv, jak dlouho musel pro tohle někdo studovat a jak moc přemýšlet, ale nějak to tam člověk stejně cítí, i kdyby jen z té lehké znepokojivosti, která mu šeptá: tohle není jen tak. Verva, která není hlučná, nechá posluchači jeho vlastní prostor, ale drží napětí od začátku do konce. Sympatická velkorysost ignorující žánrové škatulky a nepopiratelná chuť z hraní. Spousta drobných srandiček, které se určitě ukážou líp při dalším poslechu.

Tak jo, švindluju. Už to zní potřetí. A chci víc.
reagovat