Magma - K​ã​rt​ë​hl (2022)

Album a vůbec skupinu Magma jsem objevila nedávno, pokusím se popsat, jak na mě jejich hudba působí. Začnu malým přehledem, co jsem zjistila. Historie francouzského uskupení kolem bubeníka a zpěváka Christiana Vandera se datuje do roku 1970. Spojují vlivy jazzu, orchestrální hudby, ale i minimalismu a také progresivní prvky, zejména v propracovanosti rytmických pasáží. Důležitou složkou jsou vokály, často ženské (a samozřejmě Vanderovy - ten obvykle vystupuje jako sólista proti sboru), přičemž texty se odbývají ve smyšleném jazyce, k němuž skupina vytvořila i celý svět. Během let našli řadu pokračovatelů a vytvořili svůj vlastní subžánr.

Nahlédnutí do pár starších nahrávek mi o přítomném albu K​ã​rt​ë​hl prozradilo několik věcí. Předně, nese se vcelku v radostném duchu, čímž se blíží albu Merci z roku 1984. Tehdy se Magma rozhodla vykročit směrem srozumitelným širšímu publiku, skladby mají tradičnější výstavbu oddechového jazzu, nechybí osmdesátkový saxofon. Plně chápu, že skalní fanoušky experimentální hudby Merci nepotěšilo a v diskografii souboru představuje jakýsi úkrok (dokonce se tu místy zpívá anglicky), sama o sobě je to však hudba příjemná a do komerční podbízivosti má daleko.

K​ã​rt​ë​hl je pevněji svázaný se stylem, jaký Magma produkovala v 70. letech - ve srovnání s jedním z klasických alb Mekanïk Destruktïw Kommandöh mému uchu vychází celkové ladění velmi odlišně, přesto lze bezpečně rozpoznat, že jde o výtvor téhož autora. Dá se tedy snad říci, že Magma zůstává věrná svým kořenům. Předcházející album ZËSS - LE JOUR DU NÉANT (taky vás ty názvy fascinují?) pak působí více dramaticky, napjatě, tuším v něm nějaký příběh a zápas (a slyším francouzštinu).

Pojďme tedy k novince. Vrací se typický jazyk-nejazyk, zní však oproti starším albům víc románsky než germánsky, možná jako něco mezi francouzštinou a italštinou či latinou. Pocitově mě album v úvodu zavádí na Riviéru, do prosluněných krajin bezstarostných, šibalských prázdnin. Mohlo by docela dobře jít o soundtrack ke komedii ze 70. let. Trochu jako rej rusalek nebo nymf kolem Vandera - mohl by se z toho vyklubat i film s hvězdičkou. Atmosféra postupně houstne, tance jsou čím dál divočejší a zpěv připomíná zaříkávání, ale stále v přívětivém duchu, nikomu není činěna újma. Vše působí velmi organicky a ladně.

Postupně se ale mění rytmus, během druhé skladby nabývá na složitosti a dává tušit, že přijde i změna atmosféry. Třetí Irena Balladina je o poznání zadumanější, alespoň zpočátku, ozve se výrazněji kytara a klavír, připomíná to náladovou barovou hudbu. ovšem s lehce znepokojivým nádechem. Ve Walomëhnd⁄ëm Warreï perkuse a úsečný, dramatický klavír spolu s vypjatými hlasy kreslí větší plochu a tady už se hraje o něčí budoucnost, zaříkávání nabývá na energii a skladba se valí dopředu s vážností sudby. To nejzvláštnější ovšem teprve přijde.

Wiï Mëlëhn Tü mi evokuje představu odpoledního programu v ústavu pro choromyslné, kde se rozhodli chovancům zpestřit program společenskou hrou. Ta spočívá v tom, že se na pokyn (představuju si důrazné cvrnknutí nehtem doprostřed čela) účastníci začnou třepavě pohybovat a rozrušeně štěbetat, zatímco na vyvýšeném pódiu probíhá přednáška o nesmrtelnosti probiotické kultury - místní guru má opět u nohou své oddané ženské hlasy. Závěrečná skladba pak přináší doušek čerstvého vzduchu, opět se tančí a víří závoji, mužský hlas radostným tónem rekapituluje zážitky a postupně graduje.

Celkově na mě album účinkuje osvěžujícím způsobem - absence artikulovaného hlasu navozuje imaginativní, relaxační rozpoložení. Hudba je živá a přes občasný hustější závan působí hravě a ne-li radostně, pak alespoň vzletně. Myslím, že by se mohla líbit i dětskému posluchači, podněcuje fantazii a je správně střelená. Palec nahoru a za mě čtyři hvězdičky - milovníci klasického období Magmy nechť si jednu odmyslí.
reagovat