Slap Guru / Skull Guru - Umashi's Odyssey (2020)

Slap guru je učitel, který vám klidně dá po čuni, aby vás probudil. A taky je to kapela, která se mezitím stihla přejmenovat, ale pořád existuje. Když jsem si album před pár týdny pustila poprvé, zdál se mi celovečerní sen. Byl vlastně pěkný, ale vzbudila jsem se strhaná jak borůvka a na kapelu radši honem zapomněla. Teď, po třetím poslechu mám dojem, že tohle album je trochu jako kouzelné zrcadlo z Harryho Pottera: pokaždé ukáže něco jiného a bude to asi víc o tom, kdo se dívá, než na co.

Výstižnou hudební charakteristiku podává na Bandcampu samotná kapela - vysvětlují, že album vzniklo jako koncepční na základě knížky jejich bývalého kytaristy, každá skladba je kapitolou příběhu, a proto jsou velmi různorodé. Uslyšíte tady všechno možné od indické hudby přes severský folk, sedmdesátkový progres, rané blues, thrash metal nebo stoner až po psychedelický rock - toho je asi nejvíc.

V jednu chvíli jsem měla dojem, že slyším AC/DC, pak zas Lennyho Kravitze... nakonec všichni brali inspiraci z podobného soudku a kdo může dneska říct, že je opravdu originální? Různé vlivy, kterým člověk se zájmem o hudbu prostě neunikne, ale Slap Guru prohnali tavicím kotlíkem a výsledná substance je sice množstvím tvarů a odlesků lehce podezřelá (přemýšlela bych dvakrát, než si kus nacpu do dýmky), ale ve výsledku je to prostě našlápnutý bigbít, jaký nikoho, kdo vyrostl na hudbě přelomu šedesátých a sedmdesátých let, přinejmenším neurazí a dost možná potěší.

V jednom je ale tahle hudba jiná, současná. Je to intenzita, s jakou se snaží využít každou vteřinu, každý zákrut. Zatímco před padesáti lety se kapely prostě bavily, každý měl dost času (aspoň dokud neprorazil a neuvíznul v kolečku nekonečných turné a honem dalších desek) a klidně rozvíjel celou skladbu jeden motiv, dneska doba žádá efektivitu a zodpovědnost dokonce i po zasněných povalovačích. Nestačí jamovat, je potřeba u toho udělat pár efektních fotek na Instagram a taky myslet na to, že jakmile začnete posluchače nudit, nemilosrdně překlikne.

S každou minutou ve mně roste dojem, že Slap Guru vědí velice přesně, co dělají, a bezchybně jim to lícuje a zařezává. Na první pokus je dost těžké se v té smršti nápadů nějak zorientovat, o to zajímavější jsou ale další poslechy. Vědí taky, že v rauši se nedá vydržet moc dlouho, takže průběžně zvolňují a nechávají posluchače vydechnout... ale zas jen tolik, aby si trochu odfrknul, než ho proženou dalším kolečkem. Vyzkoušejte sami.

Konec recenze.

Jako bonus pro zájemce o duševní bizarnosti přidávám zmíněný sen. Nemá mnoho společného s příběhem desky (aspoň co jsem z něj stihla pochytit), ale nějak s ní spojený je a mám pocit, že sem patří. Většina byla animovaná, Jiří Trnka potkává studio Pixar, ale měl hraný prolog - dvojice archeologů ve staré školní třídě pod prkny objevila krabici igelitových pytlíků, což byl z nějakého důvodu velmi vzácný a cenný nález. Běželi to oznámit, ale když se vrátili s posilami, krabice byla vybrakovaná. Zbyl pocit fatální ztráty něčeho jedinečného.

Pak se děj přesunul do velikého, starého módního domu, který hledal novou krev, protože jeho majitel chřadnul. Byl to starý pán a ani jednou se neobjevil na scéně, zůstával v ústraní. Byl přítomný výmluvností prázdného místa, které po něm zbylo. Chyběl tam. Šlo taky o čtyři cedulky z oděvů (romány na pokračování, jaké bývají všité ve švu), což byly ve skutečnosti kdysi rozdělené části magického celku.

Hrdinkou byla schopná, pracovitá mladá žena, která zaučovala další posilu, taky dívku. Ta byla trochu pomalejší a moc hodná - dala například třetí dívce, velmi nenápadné, která tam pracovala jako holka pro všechno, na tričko nášivky, které se jí líbily, aby ji potěšila. Byly to ony ztracené cedulky, tři z nich. Tahle třetí dívka je celou dobu nosila na hrudi všem na očích a nikdo si toho nevšiml.

Mezi první a druhou dívkou panovalo napětí: první trochu bojovala sama se sebou, co všechno chce druhé vlastně předat, protože sama kvůli svým znalostem dlouho tvrdě pracovala. Zároveň ale brala jako otázku cti, že ji zaučí co nejlíp. Druhá byla lehce natvrdlá, ale snaživá, chovala se z neobratnosti trochu jako přísavka.

Například si ta první chtěla během polední pauzy vychutnat chvíli o samotě, aby o ní nikdo nevěděl, tak se té druhé potřebovala zbavit a u výtahu ji pod nějakou záminkou poslala na opačnou stranu, šla si na terasu zatančit na sluníčku (jinak byl dům spíš tmavý) - druhá se po ní ohlédla a uviděla při tom skrytý průchod do podkroví. Věděla jsem, že ve finální scéně bude důležité, že zná cestu, kudy se rychle dostat na druhou stranu střechy. Ta byla rozdělená na sluneční a měsíční část, což byla vlastně ta samá, střídalo se to časově.

Hodně důležitý byl dům samotný - měl dva výtahy, levý a pravý, spoustu zákoutí a zastrčených prostor, některé přepážky vypadaly jako dávno přesluhující provizorium, původní struktura byla jiná. Vnímala jsem, že vše směřuje k dramatickému finále, kdy půjde o to rychle se dostat na půdu a něco odtamtud zachránit, a že to udělá ta druhá dívka. Nějak jsem i věděla, že nakonec všechno dobře dopadne, i když dům bude dost možná zničený nebo hodně narušený, přežije z něj jen něco... ale vtom jsem se probudila.
reagovat