Scofield, John - Quiet (1996)

John Scofield zatoužil po několika změnách a na svět přivádí album pod názvem Quiet. První změnou je vydavatelství. John opouští Blue Note a je přijat pod křídla společnosti Verve. Další změnou je album samotné. Tohle tady ještě nebylo. Scofield hraje po celém albu akusticky. Španělku na předešlých pracech využíval jen sporadicky, aby odlehčil náladu nahrávky. Na desce Quiet to pálí po celém hudebním prostoru. Za bicími se střídaji dva hráči. Dvorní Scofieldův bubeník BIll Stewart se střídá s Dudkou de Foncesou, který se představuje v tracích /2/5/6/. Steve Swalow je jak producent alba, tak i hráč na akustickou basu. Dopřeje si taky toho svého kousku času a vybrnkává decentní výlety. Dalším rekordem je poměrně bohatá účast spoluhráčů. Natáčení se zúčastnilo 12 hudebníků, včetně Johna a to je zatím do této doby /1996/ zatím rekord. Dechová sekce o sedmi hráčích album doprovází spíše bigbandově. Na předchozím Groove Elation si dechaři zahráli tak, aby byli jednotlivě slyšet. Na Quiet hrají celkem pospolu a tak tvoří dechovou hradbu bez větších exelentů. Jediný, kdo může Scofieldově hře konkurovat je světoznámý saxofonista Wayne Shorter. Zahrál si pouze ve třech písních /3/5/8/ na tenor saxofon. Podle mého názoru by to chtělo o něco víc, než jen tři songy z devíti. 

Album Quiet náladou dostává svému názvu. Je decentní a klidné. Scofield už nikdy nic podobného nenahrál, takže otázka zní, proč? Je tak špatné, že se JS k něčemu takovému už nechce vracet, nebo je velmi dobré a v jeho diskografii působí jako hudební klenot. Jsem přesvědčen, že se jedná spíš o dobré dílo, které obohacuje kytaristovu diskografii o zajímavý kousek. Ale taky nic převratného. Tři hvězdy jsou málo. Pět určitě ne. Takže slabší ****z***** jsou akorát.