Drake, Nick - Pink Moon (1972)

Písničky Nicka Drakea vyvolávají podobné pocity jako když se vám v dlani chvěje ptáče vypadlé z hnízda. Pocity zranitelnosti, bolavé osamělosti, ale i konejšivé křehké krásy. Beznadějně introvertní Angličan narozený v Barmě stačil před svou předčasnou smrtí (předávkování antidepresivy) nahrát pouhá tři alba, která se navíc setkala s mizivým ohlasem. Teprve po letech se - podobně jako u Velvet Underground – ukázalo, jaké množství písničkářů ovlivnil, a dnes můžeme jeho odkaz vystopovat u nesčetných indie folkových melancholiků od Bona Ivera přes Bonnieho „Prince“ Billyho, Billa Callahana až k Marku Kozelekovi.

I za jeho života se v jeho okolí našli lidé, kteří jeho talentu věřili a snažili se chorobně ostýchavému mladíkovi dopomoci k zaslouženému úspěchu. Na jeho prvních dvou deskách se podílela řada muzikantů včetně takových es jako Richard Thompson, John Cale nebo producent Joe Boyd. Přesto se našlo jen málo posluchačů, kteří si v rychle se měnící manéži pop music na přelomu 60. a 70. let jeho nenápadných, čirých písniček vůbec všimli.

Na svém posledním albu Pink Moon se tedy jako správný zatvrzelý samotář rozhodl na jakékoli vstřícné krůčky k masovému publiku úplně rezignovat. Zůstal sám jen s akustickou kytarou a svými prokřehlými písňovými miniaturami. Pocity izolace a niterný světabol rámované podzimními kulisami v nich tak dostávají ještě obnaženější výraz. Jen úvodní Pink Moon Drake ještě doplnil stručným ale nádherným klavírním motivem, pak už ale slyšíme jen jeho posmutněle bloumající hlas, i ve své neprůbojnosti mimořádně naléhavý, podmalovaný neokázalou, ale pečlivě propracovanou, originální kytarovou hrou.

Není na místě vytahovat jednotlivé písně nad jiné. Melodické střípky, nálady a neotřelé kytarové figury na sebe navazují v přirozeném, nikam nespěchajícím proudu podvečerní řeky poházené barevným listím. Kolébají ale neuspávají, promlouvají z pološera s odevzadanou upřímností, neupozorňují halasně na svou výjimečnost, a přesto nenudí. Ty písničky jsou výjimečné právě svojí prostotou. Jako rozloučení s tou hrstkou věrných, kteří mu za jeho života naslouchali, i jako epitaf pro budoucí, mnohem početnější obdivovatele, nemohl Nick Drake zvolit lepší formu, než je tohle průzračné nokturno pro hlas a kytaru.


Recenze již zveřejněna na xplaylist.cz
reagovat

Voytus @ 02.06.2015 11:38:26
Díky za recenzi, Akano! Drake je skvělej. Takový "Robert Johnson britského folku". Docela chápu, proč to chtěl natočit sám, vzhledem k tomu, co se dá o něm dočíst. Tahle deska natolik odráží jeho psychické rozpoložení, že ji dokážu poslouchat jen zřídka. Ale ta kytara je skvělá. Techniku tu má už natolik vymakanou, že místy zní, jak dva kytaristé - třeba Road (především, jak vyvažuje dynamiku doprovodu a melodie). Řadu jeho písní jsem si nadřel, některé jsem musel vzdát. Škoda, že nedokázal dotáhnout do konce čtvrté album - poslední čtyři natočené písně vyšly na Time of no reply + jedna na Made to love magic. Tipuji, že by bylo nejspíš ještě komornější.

Akana @ 03.06.2015 11:35:12
Voytus: Jakožto kytarový nedouk, který skončil u neumělého drhnutí základních akordů, Drakeovu techniku sice asi nedokážu úplně docenit, ale že to není obvyklé drnkání přece jen poznám. Takhle "nenápadně vymakaný" kytarista je u nás třeba Plíhal, ten ale zase hraje veselejší písničky. Dík za reakci.

Voytus @ 04.06.2015 08:36:21
To srovnání s Plíhalem je víc, než trefné. I on, podobně jako Drake používá nestandartní kytarová ladění a také hraje "jen tak mimochodem", že posluchači může snadno uniknout, jak moc vymakaná jeho hra je.

Třetí a poslední řadové album Nicka Drakea vyšlo v únoru 1972. Tentokrát měl možnost si nahrát desku podle svých představ. Což tento v té době už velice uzavřený hudebník přesně naplnil. V duchu své málomluvné osobnosti se domluvil jen se studiovým technikem Johnem Woodem, snad jediným člověkem, ke kterému měl v hudební branži důvěru, a během dvou dvouhodinových sessions nahrál v říjnu 1971 jedenáct písní, které vyšly pod názvem Pink Moon. Pouhých 29 minut trvající nahrávka je ve znamení akustické kytary a zpěvu. Jen v titulní písni zbyla jedna stopa i pro klavír. Nickova hra je velmi úsporná, přitom ale dost technická, zpěv přirozený, písně melancholické, texty osobní, ale často s nejasným poselstvím, jehož význam nechal autor na posluchači samotném. Popisovat ani není možné, lepší se zaposlouchat.
reagovat