Nicholas Rodney "Nick" Drake (19. června 1948 – 25. listopadu 1974) byl britský folkový hudebník. Hrál především na kytaru a zpíval, ale ovládal i klavír, klarinet a saxofon.
I přesto, že se za svého života nijak výrazně neprosadil, je dnes hodně uznávaný, podle některých názorů je považován za zakladatele moderního folku. K jeho okazu se hlásí například Robert Smith z The Cure, Peter Buck z REM, Paul Weller, Kate Bush nebo The Black Crowes.
Během svého krátkého života vydal pouhá tři alba, plná křehké, převážně akustické hudby, která odrážejí jeho citlivou a uzavřenou osobnost.
V dětství se díky své matce naučil na piano a brzy začal psát vlastní písně a nahrávat si je na páskový magnetofon. Na střední škole pak hrál v jazzovém orchestru na klarinet a saxofon a ve skupině The Parfurmed Gardeners, s níž během let 1964 – 1965 hrál jazzové standarty i tehdejší rhythm and bluesové hity. V sedmnácti si koupil akustickou kytaru a brzy začal experimentovat s otevřenými laděními a prstovou technikou.
Během této doby ale také začíná experimentovat s LSD, což později vede k depresím a psychotickým stavům. Cestuje po Francii a Maroku, vydělává si hraním na ulicích a odkládá studium Anglické literatury v Cambridge. Také objevuje americký folk a nechává se ovlivnit Bobem Dylanem, Philem Ochsem a Joshem Whitem.
Koncem roku 1967 se vrací ke své sestře do Cambridge. Potkává Roberta Kirbyho, studenta hudby, který mu později pomůže s aranžemi na prvních dvou albech. Začátkem dalšího roku hraje po klubech v Cambridge, v únoru 1968 předskakuje Country Joe and the Fish, kde upoutá pozornost Ashleyho Hutchingse, baskytaristy Fairport Convention. Hutchings už předtím pomohl skupině Incredible String Band a Nicku Drakeovi pomůže při nahrávání několika písní pro producenta Joe Boyda, což brzy vede k nahrání prvního alba. V té době Drake sekne se školou a oddá se naplno hudbě.
Natáčení debutového alba Five Leaves Left ale provází zmatek. Produkce se ujímá Boyd, s nástroji vypomohli členové Pentangle a Fairport Convention. Album vznikalo v nepravidelných intervalech, víceméně během nahrávání alba Unhalfbricking Fairport Convention. Neshody panují i mezi autorem a producentem. Zatímco Drake chce své písně zachytit v co nejpřirozenější podobě (nejlépe jen kytaru a zpěv), Boyd prosazuje využití studia coby hudebního nástroje po vzoru George Martina.
Málomluvný Drake navrhuje změnu producenta a tak se na tomto místě objevuje starý známý Robert Kirby. Ten je také zodpovědný za smyčcové aranže, přítomné téměř ve všech písních. Ale ani to není konec strastiplého vzniku desky. Postprodukce samotná způsobí posunutí vydání a potom už se nikdo moc nezabývá jeho propagací. Naštěstí se otvírák alba, Time has told me, objeví na sampleru Nice Enough to Eat firmy Island Records, což Drakeovi zajistí nečekanou popularitu. V tisku se začínají objevovat pochvalné recenze a též DJ John Peel album nadšeně pouští v rádiu.
Sám Drake album propaguje minimálně. Ani jeho sestra, u níž v té době stále bydlel, netušila, že vůbec něco nahrává, dokud prý nepřišel do jejího pokoje, hodil jí desku na postel a zase odešel. Koncertuje zřídka, folkové publikum ho bohužel nepřijme. Navíc během koncertů vůbec nemluví a dělá dlouhé pauzy mezi písněmi, kvůli častému přelaďování kytary do různých otevřených ladění. Naštěstí to s ním producenti alespoň zatím nevzdávají.
Během roku 1970 natočí další album, které vyjde pod Boydovým dohledem v listopadu pod názvem Bryter Layter. Za aranže je opět zodpovědný Kirby. Tentokrát působí hudba odlehčeně, místy jsou aranže až jazzové. Z hostujících hudebníků můžeme uvést opět členy Fairport Convention, případně houslistu Johna Calea z legendárních Velvet Underground. Album opět nezaznamenává žádný velký komerční úspěch, prodalo se ho jen něco kolem 3000 kusů, navíc Boyd prodal své vydavatelství WitchSeason firmě Island a stěhuje se zpátky do Spojených států. Tehdy se prý zdravotní stav citlivého Drakea začal ještě více zhoršovat. Koncertuje, ale ani to se mu moc nedaří. Na jednom z koncertů v červnu 1970 odechátí z pódia v půli písně, aby už se nevrátil.
Nakonec jej jeho rodina přesvědčí k návštěvě psychiatra, který mu rovnou předepíše antidepresiva. Jenže ani to mu moc nepřidá, neboť čím dál plašší Nick se za svůj stav před přáteli stydí.
Nakonec se ale rozhodne propagovat druhé album. Poskytne pár rozhovorů, účastní se vysílání a nahrávání v rádiu, občas koncertuje. Ale záhy se objevují příznaky zhoršující se psychiky, způsobené nejspíše extrémním kouřením marihuany. Koncem roku 1970 se stěhuje do Londýna, kde žije sám a jen zřídka opouští byt – jen sem tam odehraje nějaký koncert, věnuje se především braní drog.
Nicméně v Island Records tohle nikoho moc nezajímá a požadují po Nickovi další album. V říjnu 1971 na něm konečně začne dělat, tentokrát pouze podle svých vlastních představ. I to přesně odpovídá jeho uzavřené povaze: O natáčení věděl jen technik John Wood a proběhlo během dvou nočních sessions. Drake byl nespokojen s produkcí prvních dvou alb a tak je na této desce pouze jeho kytara a hlas, jen v jedné písni dohrál i klavír. Album nese název Pink Moon, vyšlo koncem února 1972 a necelých 29-ti minutách vystihuje tohoto romantického hrdinu naprosto dokonale.
Ač se šéf Island Records Chris Blackwell domníval, že tímto albem se stydlivý folkař výrazněji prosadí před publikem, opak byl pravdou. Propagace byla opět téměř nulová a při několika rozhovorech, které poskytnul, buď mluvil minimálně, vůbec nebo o tom, že živé hraní vlastně nemá rád.
Poté se rozhodl opustit hudební průmysl úplně. Jeho jediný příjem v té době představuje 20 liber týdně, které mu posílají z Island Records. Jeho psychický stav se v té době střídavě zlepšoval a zhoršoval, začátkem roku 1972 se nervově zhroutil a musel být hospitalizován.
Až v únoru 1974 se dává dohromady a kontaktuje Johna Wooda ohledně nahrávání čtvrtého alba. Opět je povolán Joe Boyd, kterého Drake obviňuje z neúspěchu. Přeci jen ale obnovují spolupráci. Jak Wood, tak Boyd si všimli celkového zhoršení Nickových hráčských schopností – kytaru i zpěv musel nahrávat zvlášť. Podle vzpomínek Nickovy matky nahrávání alespoň načas způsobilo, že se mu zvedla nálada.
Na podzim 1974 mu přestaly chodit peníze od Islandu a jeho stav mu neumožňoval moc kontaktů s okolím
V noci z 24. na 25. listopadu Nick Drake zemřel po předávkování antidepresivy. Jestli se jednalo o sebevraždu nebo nešťastnou náhodu je sporné, nechal po sobě jako poslední věc dopis dávné přítelkyni Sophii Ryde, se kterou se i přes špatný zdravotní stav snažil komunikovat.
Po smrti začala jeho popularita narůstat a jak už to u podobných zapomenutých a objevených interpretů bývá, fanoušci se dožadovali vydání všech dostupných nahrávek. Po Drakeovi toho ale bohužel zůstalo jen málo. V roce 1986 vyšla kompilace Time of no reply (název i text titulní písně opět okazuje na nemluvnou povahu autora), díky níž měli posluchači konečně možnost slyšet i čtyři nahrávky, které nahrál Drake v únoru 1974.
Další nevydaný a studiově upravený materiál vyšel na kompilacích Made to Love Magic (2001) a Family Tree (2007), kde se objevují odlišné verze písní z prvních dvou alb, domácí demonahrávky a i pravděpodobně poslední píseň, kterou Nick Drake nahrál v červenci 1974.
Voytus 4.3.2011... (celý článek)
