R.E.M. - Automatic for the People (1992)

Tvorba R.E.M. mezi poslední "nezávislou" Document a New Adventures in Hi-Fi (1996) u mě dosáhla kvalitou skoro nebeských výšin a po právu se zařadili na alternativně rockovou špici. Navíc v podobě Michaela Stipea měli zcela mimořádného zpěváka a nositele vážných hudebních témat.

Zadumaný akustický úvod s měkkými basovými tóny a tradičně hluboce zamyšlený Stipe, a máme tu úvod v podobě Drive. Melodicky výborně promyšlenou a spletenou linku skvěle doplňují dramaticky laděné smyčce. Try Not to Breathe - vynikající Stipeho svižné a proměnlivé frázování podporují skvěle vystavěné akustiky a způsob, jakým tuhle skladbu rytmicky postavili, je geniální. Sráží se tu rock s folkovými cítěním. Pronikavý dobový hit, dodnes hraný na koncertech. The Sidewinder Sleeps Tonite je další známá pecka, Stipeovo hlasové poskakování je neúprosné, do výborné kytarové melodie jsou zapojeny housle, refrén je pořádně skočný a alternativní rock tu na čtyřech minutách obcuje s keltskou skákačkou a odkazy na kalifornské šedesátky. Nechtěná, uvolněná krása, při které mi noha neustále dupe do tempa. Přicházejí akustické kytary s klávesovými střípky, nádherná Stipeova hlasová studie a jeden z největších hitů - Everybody Hurts. Subtilní, krásná píseň je ještě vkusně dochucena Millsovým piánem a lehkou orchestrální podobou, přestože si myslím, že by obstála i bez ní. Jinak k této osobní zpovědi asi netřeba více, každý ji beztak zná. New Orleans Instrumentál No. 1 - zadumaná instrumentálka s temným klávesovým otiskem, jednoduchou rytmikou a lehkými smyčcovými vstupy. Dvě minuty obskurních a neveselých nálad. Plocha se ale vyčistí a vstupují sem ledově krásné, tříštivé tóny akustik, klávesový opar a neskutečný Stipe v jednom z mých největších osobních favoritů - mrazivé zpovědi Sweetness Follows. Tohle mě už od prvních vteřin zmrazí, a nezměnilo se to za víc než 15 let poslechu. Čtyři minuty prosté hudební krásy i důstojnosti, gradované parádně s kytarovým sólem a orchestrálním pozadím. Akustiky z pozadí nemizí, vykreslují další podmanivou melodii, zapojuje se civilní a nekonfliktní Stipe a máme tu Monty Got a Raw Deal, další srážku úderného rocku a folkového cítění. Unikátní atmosféra, která má skoro až tradicionálové vyznění. Ignoreland jede rytmicky přímo na solar, Berry útočí bicími prostě, a do přehledné, nekomplikované melodie se vkládá Stipe, s jehož vyzněním jakoby "zpoza" si aranžérsky pěkně vyhráli. Refrén je drsný, zčásti teatrální, je tu výrazná basa a vůbec, máme tady R.E.M. v jejich svrchovaně rockové podobě, což album příjemně oživuje. Star Me Kitten je důkazem, že snad každý typ skladby uměli R.E.M. zpracovat v nejvyšší kvalitě. Zde je až komorně znějící skladba s piánovým otiskem Millse, basa jen lehce pošlapává v pozadí a Stipe spíš podmanivě vypráví a deklamuje. Vtáhne vás to ale stejně. Man on the Moon patří po zásluze k nejznámějším skladbám - opět krásný akustický nástup s lehkou orchestrací a nástup fenomenálně frázujícího Stipea, které už vstoupilo do rockových dějin. Skutečně úžasný výkon, který vás připoutá a vcucne, ať chcete nebo ne. Čistokrevná rocková pecka, která mě vynese vzhůru s razancí horské dráhy a do které jsou opět zapracovány šedesátkové střípky a momenty. Nightswimming je dalším klenotem, postavený na prosté, ale neskutečně procítěném a geniálním motivu Millsova piána a opět korunovaným neskutečně do hudby ponořeným zpěvem, chrlícím charisma a emoce jako lávu po tunách. Nádherný příklad démantu, vytesaného ze zcela prostého motivu. Find the River uzavírá desku v komorním, pro album typickém duchu. Zajímavý orchestrální úvod, spíše převažující krásně prokreslené akustické kytary a Stipe, pohybující se ve všech polohách až do lehce teatrálního refrénu. Krásně si tu vyhráli s aranžemi, zapojeno je piáno a smyčce. Smířlivý a nostalgický závěr po těch erupcích emocí.

Tohle album je pro mě spolu s Out of Time úplně na špičce diskografie a bez jakéhokoli zaváhání pálím od boku pětku. Od počátku dokázali spojit alternativní přístup, folkové otisky s jasnými odkazy na 60. a 70. léta, rockovou hmotu a v této době i široce přístupné melodie a harmonie a vytesat jednoduchým přístupem brilianty, a toho si ohromně cením.
reagovat

Voytus @ 14.09.2016 08:47:30
Další ze skupin, které mi dokázala otrávit tuzemská rádia - pořád donekonečna obehrávají Everybody hurts, Shiny happy people, Nightswimming a Man on the Moon. Na milost jsem je vzal, až když se rozpadli. Sem tam po nich sáhnu, líbí se mi předchozí Out of Time, ale jinak je stále moc zmáklé nemám. Snad někdy.

EasyRocker @ 14.09.2016 08:53:50
Voytus: tomu rozumím, není to jen případ R.E.M. :-) Snad se do toho někdy dostaneš...

Jinak ještě P.S. k desce - na orchestrálních aranžích se podílel John Paul Jones.