Mainhorse - Mainhorse (1971)

Patrick Moraz byl pro mě v sedmdesátých letech zajímavým zjevením mezi klávesovými multiinstrumentalisty. Zapamatovat si jeho jméno bylo usnadněno už tím, že pocházel ze Švýcarska. A protože tolik světově proslulých švýcarských rockerů zase tolik nebylo, tak to bylo docela jednoduché. Zaregistroval jsem ho ve skupině Refugee a konečně krátce i v Yes a se zpětnou platností jsem si ho objevil v dnes už téměř zapomenuté kapele Mainhorse z počátku sedmdesátých let. Malebný obal na sebe strhával jistou pozornost a protože Morazovo jméno bylo pro mě známkou kvality, tak jsem neváhal a ještě v dobách bývalého režimu na černé burze vinylů zakoupil jejich album.
Myslím, že kromě Hejkala tady toto album bude znát málo progboardistů a tak si myslím, že je tím pádem zesílený důvod toto zajímavé album nabídnout svou recenzí milovníkům klasické rockové formy k poslechu…

INTRODUCTION – mocný nástup bohaté harmonie s výraznou vygradovanou složkou. Hammondky (jak vidno a slyšno) jsou v těch správných rukou. Upozorňuje na sebe i výtečná bicí baterie Brysona Grahama, která v divokých vírech rozbíhá celý ten hudební konglomerát do dynamicky vypjatých okamžiků. Pak je tu samozřejmě zakouřený sound elektrické kytary Petera Locketta, který pracuje s velkým dozvukem a do toho sází svoje rychle modulované tóny, což připomíná vzdálenou vichřici. Je zde i baskytara Jeana Ristoriho (dalšího Švýcara v kapele), možná se tak dravě nehrne kupředu a přeslechnout ji nemůžete. Po muzikantské stránce opravdu špička. Je cítit, že Moraz je studovaný hudebník a objevoval kouzlo bachovských fug, podobně jako Holanďan Thijs van Leer ve Focus. Kapela Mainhorse se opravdu velmi razantním způsobem přihlásilo o slovo a já už tušíám, že tahle parta nebude žádný „okresní přebor“.

PASSING YEARS – zpívající hlas má v sobě navzdory předešlému hutnému nástupu hodně osobní lyriky a také skladba působí subtilně v artrockových dimenzích. Velebné hammondky se příjemně rozlévají prostorem a vláčná táhlá melodická linka se hladivým způsobem vznáší nad rozevlátou harmonií. Tremolo hammondek s kouzlením protahovaných tónů elektrické kytary nabízí baladu, která melancholickým způsobem bilancuje roky, které pominuly… Tahle kompozice může připomínat více kapel z přelomu šedesátých a sedmdesátých let svým pojetím. Mírně mě napadají Beggars Opera, rané Zombies nebo i Argent….

SUCH A BEAUTIFUL DAY – ve třetím příspěvku se vracím na dravější rockovou půdu. Harmonické postupy mají výrazné průrazné okamžiky sborů, jaké jsem vnímal například v Queen, ale dravost se převtěluje místy v dobový hard rock. Žádná utahaná nuda, ale pořadně naostřený sound s řadou proměn ve zvuku a opět ty famózní sbory. Ristori na baskytaru vystupuje z anonymity a nijak si nezadá v rychlé jízdě kytarových běhů Locketta. Grahamovy bicí vykazují velkou kreativitu a řada proměn dodává skladbě víceoktanové palivo a tak se v dynamických odstíněních na této ploše děje řada podnětných nápadů, které si získají vaši pozornost. Myslím, že hodně zdařilý kousek na albu.

PALE SKY – v prvním okamžiku mě mohou napadnout nějací zapomenutí Vanilla Fudge nebo i Moody Blues. Nasvědčuje tomu tremolo hammondek a zatěžkaná harmonická linka s výraznými basy. Zdařilý příklad toho, kdy se psychedelická hudba spojovala s rockovou baladičností. Graham velmi citlivě reaguje na proměny harmonických nálad bubenickými doprovody a bublání hammondek navozuje tajemnou až astrální atmosféru nekonečna s nahodilými zvuky z kosmu. Řekl bych, že je to pozvolná příprava na nukleární hudební výbuch a posluchač je udržován v napětí. Rytmika pracuje s neomylnou přesností a nečekaně sem vstoupí tóny akustické kytary a upředená vlákna basů s rytmikou dostávají konkrétnější propracovaný tvar. Do hry vstupuje i housle Trochu se sice ztrácejí v té harmonické plejádě, ale slyšitelné jsou. Pak je zde i perlivé elektrické piano, která Moraz střídá s hammondkami. Ovšem Graham a Ristori pracují na jedničku s hvězdičkou. Kytarové spojnice opisují melodickou linku a už je zde divoká směs dramatických rytmických breaků až po pozvolné zklidnění v opakovaném schématu. Zpívaná část se opět vrací s jistou naléhavostí a zase jsem trochu v krajinách hudby Caravan. Mainhorse pracuje s ryze vlastními tématy, ale sound (záměrně?) ozvlášťňují cizími vlivy. Závěr se nese v patetickém otrockém pojetí…

BASIA – výrazná melodická linka a šlapající skladba v rozevlátých harmonických strukturách se před námi odvíjí až do okamžiku, kdy dravá kytara sem vloží pár hardrockových prvků s důraznými rytmickými akcenty. Zase sem připutují barokní témata v harmonických obrazcích, která jsiou střídána elektrickým pianem s mírným jazzovým nádechem. V těch tišších pasážích nám Moraz předvede svou jemnou práci na hammondky, v níž s hodinářskou přesností moduluje svoje tóny a dobře vypreparovaná rytmika uzavírá celý ten hudební kruh. Opětně jsme v zajetí vokálních partů a dusajících zvratů do kterých Lockett vstupuje svými kvílivými tóny elektrické kytary, navíc podporované ostrým akordickými doprovody akustické kytary. Další příjemné překvapení…

MORE TEA VICAR – klasicky znějící hudební téma. Máme tu vedle dlouhých tónů hammondek i zvonky a melodicky srozumitelnou kompozici, kterou bych si dokázal představit i jako součást nějakého soundtracku. Ovšem další vývoj nabere rockovější dravost a zaostřená kytara zde sází tóny s erudicí šikovného malíře-impresionisty. Střídání dvou poloh – té lyricky subtilnější – té rockově dravější je velmi dobře zvolenou kombinací, aniž by zde docházelo k nějakému přebíjení atmosféry. Zajímalo by mě, jestli tuhle kapelu měl možnost poznat takový Marián Varga. Byly zde okamžiky, kdy mě to jaksi neodbytně napadalo….

GOD – úvod poslední skladby jakoby vstoupil na experimentující půdu. máme zde pinkfloydovské vesmírné nekonečnou, ale i velebné tóny varhan. Watersovské experimenty konce šedesátých let, jakoby zde nacházely živnou půdu…. Pak ovšem zásadní proměna a už je zde poměrně přímočaré hardrockové téma, v němž kytara a varhany opisují schematický model vypreparového modelu. Více než desetiminutová kompozice mě místy přivolá holandské Focus. Hodně energetického potenciálu kapele nijak nesvazuje ruce a tak se zde pracuje ve srozumitelných obrazech řady impresí, jehož harmonická šíře koresponduje s názvem skladby. Moraz jako nejzkušenější a skladatelsky jednoznačně nejvýraznější člen kapely zde potvrdí svoje kvality a teď nám dokonce nabídne i sólovou prezentaci na klaviosynthesizer (!?), který se nápadně odlišuje od hammondek a elektrického piana. Graham a Ristori (který vedle baskytary na albu přispívá i méně nápadným violoncellem) mají velkou zásluhu na homogenním tvaru a myslím, že muzikanti si navzájem velmi dobře „sedli“. Hraje se tady jeden na druhého a všichni jsou absolutně zapojení pro práci celku. Alespoň já tady osobně necítím nějaké zesílené ego –ani ze strany Moraze. Lockettovy party na kytaru jsou přesvědčivé a velmi vhodně volené v aranžérských postupech. Závěru hudba graduje až do dlouhého fade-outu… Děsivě destrukční finále vás zajisté překvapí, tak jako mě.

Myslím, že album Mainhorse je příkladem výtečně zpracované, zahrané a zaranžované hudby po všech stránkách. Úplně nejobjektivnější by bylo asi čtyři a půl hvězdičky, ale s mírným přivřením oka a lehkou tolerancí albu nabídnu hvězdiček pět a mohu ho vřele doporučit milovníkům klasického rocku počátku sedmdesátých let, aniž by člověk nabyl pocitu nějakých vnitřních pochybností….



reagovat

Keď sa nad tým zamyslím, Moraz a jeho hudobné aktivity sú mi buďto neznáme (sólová tvorba, Moody Blues z 80. rokov) alebo ma neoslovili tak, ako by som očakával (Refugee, Yes). Ako to už býva, existuje aj výnimka, čiže niečo, čo poznám a páči sa mi. Múdri ľudia už pochopili, pre seba dodám, že reč je o Mainhorse.

Zostava klasického klávesového classical rocku so silnými väzbami na produkciu slávnej kapely Nice, nepripúšťa nič iné, ako energickú jazdu. Prakticky všetky skladby zložil Moraz, takže klávesy hrajú prím, texty až na výnimky (raz Moraz, raz Kubinec) spísal Lockett, takže je hráčom číslo dva (a jeho ostrá gitara stojí za to). Do toho sa valí zodpovedajúca rytmika, čiže bubeník do toho mláti ako o život a kdesi v celkom hluku ho nadšene sprevádza basa.

Aký hluk, pýtate sa? Nuž, však si pustite Introduction (aký prekvapivý názov pre prvú skladbu). Tam je všetko. Azda až na pokoj, ten si skupina nechala pre skladbu Passing years. Tá by z citlivejšieho poslucháča vyžmýkala aj nejakú tu slzu, zvieranie v hrudnom koši a výraz tváre nie nepodobný jedincovi postihnutého zápchou. Slovom, je to náladovka. Such a beautiful day, tak krásny deň, si nemožno kaziť dajakou nudou, a tak si to hráči z Mainhorse po vzore spomínanej Nice, namiešajú tu z vokálnych cukroviniek, tam z hard rockových gitarových exhibícií a ešte inde zo všetkého možného, čo ich v tej chvíli napadlo. A že ich nemožno obviniť z nenapádania! Keď už sme pri slovičkárení, tak nápad napadnúť poslucháčov so skladbou Pale sky rozhodne patrí na predné strany vojenských stratégií. Uspať, vrhnúť sa na nepriateľa (teda, poslucháča) a totálne ho zmasakrovať, to celé za desať minút, Blitzkrieg má od roku 1971 novú definíciu. Rádiovo vybavená Basia má parádny hard rockový náboj, melodicky vtieravý spev jej vôbec nevadí, rovnako ako dravé inštrumentálne vsuvky (nedravé klasikou ovplyvnené vsuvky ani nemá cenu zmieňovať, to je samozrejmosť). More tea vicar by sa mohla volať More Basia, natoľko „podobné“ sú. To najlepšie na koniec, zvykne sa hovoriť. God je krásna dlhometrážna rocková skladba. Mainhorse rozhodne nemožno obviniť z akademickosti, všetky prezentované emócie sú prezentované nekompromisne a sviežo, a to nehovorím len o poslednej skladbe albumu.

Pretože Morazove nástroje ešte neznejú ani zďaleka tak synteticky, ako v Refugee či v Yes, a preto, lebo gitarista o úspornosti hrania možno počul, ale rozhodne sa jej neunúval venovať pozornosť, som sa rozhodol prihodiť k štyrom hviezdam aj piatu. Hod hviezdami je jednoznačne chytľavou disciplínou.

reagovat