Guns N’ Roses - Appetite for Destruction (1987)

Názory na 80. ro(c)ky v hudbe sú mimoriadne pestré, od nostalgických elégii za uplynulou dekádou, cez odmietanie a ľahostajnosť, až po nadšenie a entuziazmus z objavovania nového. Pluralita názorov je skvelá vec a v tomto prípade je viac než namieste, nakoľko (aj) toto desaťročie rozhodne poznačilo viacero hudobných trendov a udalostí, ktoré ponúkli vďačný materiál na debaty a subjektívne hodnotenia – kladné i záporné.
Presuňme sa ale už konkrétne do (druhej)polovice tejto dekády. Na rockovej/metalovej scéne sú pomerne príznačné prúdy - často sa skloňuje škatuľka glam metal (Bon Jovi, Mötley Crüe), hlučné sú „reinkarnácie“ heavy metalu (Iron Maiden), etabloval sa tzv. thrash metal (Slayer a zatiaľ ešte Metallica), niektoré skupiny trošku spomaľujú a umožňujú „naskočiť“ širšej verejnosti (Van Halen), iné opisujú sínusoidu, raz to je trefa-hore, často však vedľa-dole (Queen), priateľ zvierat a chodiaca legenda už má presadenú sólovú značku (Ozzy Osbourne), na obzore sa objavuje „grandž“ (Soundgarden) a niekto vytriezvel a chystá comeback, ale smerom do trošku teplejších vôd bližšie k pokladni (Aerosmith).
A práve na odkaz posledných spomínaných bude nadväzovať mladá skupina z L.A., ktorá svojim débutom čiastočne pripomenie hardrock 70. rokov, odetý do nového šatu a s prímesou súčasných hudobných nálad. Guns 'N Roses vydávajú svoj début Appetite for Destruction roku 1987 a ponúkajú na ňom živočíšnu hudbu, na rozhraní obscénnosti a umeleckej kvality.

WELCOME TO THE JUNGLE – už v úvodnej skladbe sa ukazuje na čom bude album postavený – gitarová súhra I. Stradlina a Slasha a spev A. Rose-a. Pridajte bum-plésk bicie S. Adlera (mne osobne to v skladbe pripomína P. Rudda z AC/DC), ku konci nielen riffy, ale aj melodickú gitarohru a basovú linku McKagana, a máte otvárak ako oči.

IT'S SO EASY – tvrdé predstavenie, basgitara a bicie sú na gitaru v pasážach doslova až nalepené, tá si však sem tam utečie „zakvíliť“. A spevák nám ukazuje ďalšie polohy hlasu.

NIGHTRAIN – pieseň o vínku, tu je tá živočíšnosť a neviazanosť a ja v istých momentoch práve tu cítim Aerosmith 70-tych rokov. Poctivý hardrock.

OUT TA GET ME – je to hard, a sú to Guns 'N Roses s ich zvukom, a ja si nemôžem pomôcť cítim tam trochu aj tej punkovej rebélie.

MR. BROWNSTONE – tu je to pravé orechové-gitarové, presne to čo sa mi na GNR páči – ako jednoducho a krásne do seba zapadá hra oboch gitaristov, nikto neťahá nikoho, obaja si hrajú svoje a znie to super. A basa ala bom bom bom je len bonbónik.

PARADISE CITY – ah, hitovka. Známy ľahší začiatok a hvizd píšťaly odštartuje rockové besnenie postavené na známom riffe. Čo viac dodať, skladba je veľmi známa a populárna a Adlerove bubnovanie sa mi páči najmä tu.

MY MICHELLE – nikdy som tomuto kúsku neprišiel na chuť, až na basovú linku, ktorá je presne podľa môjho gusta a záhadne mi pripomína jednak Queen a jednak Davea Alexandra z The Stooges.

THINK ABOUT YOU – viď Out Ta Get Me, akurát mínus punk, toto je hard'n'heavy besnenie. Internet hovorí, že tú hrá gitarový prím Stradlin a pri opätovnom počúvaní je to myslím badateľné a mne sa jeho hra páči viac než gitara jeho proťajška, nakoľko z nej cítim viac tie hardrockové korene, bez prímesi nejakého charakteristického zvuku, aký má Slash.

SWEET CHILD O' MINE – a sme doma. No čo už, je to obohrané (na úrovni Smoke On The Water...), ale je to fajn. Akási vykladná skriňa pre Slasha, charakteristickejšiu skladbu pre „jeho“ tón si ani neviem predstaviť. A „ľúbivá“ je tu aj basgitara, raz darmo Duff McKagan to prstami vždy vedel trafiť.

YOU'RE CRAZY – rýchle predstavenie, nič zvláštne, za pozornosť stojí možno sólo, každopádne už tu necítiť nejakú výraznú invenciu, blíži sa koniec platne?

ANYTHING GOES – rockový základ, určitá zmyselnosť a... talkbox! Talkbox v gitarovom sóle je super nápad, možno trošku experiment v porovnaní so zvyškom albumu, ale určite vydarený. Opäť raz pochválim aj basgitaristu, perfektne sa drží celkového rytmického vyznenia skladby.

ROCKET QUEEN – pomalší začiatok, s parádnou basou - ktorá je charakteristická pre celú skladbu – a potom sa rozbehne gitarová dvojhra a uprostred nás čaká trošku netradičná „vokálna vsuvka“. Ku konci skladby cítiť akúsi satisfakciu z celého albumu, predstavenie končí, no skupina je stále high in the sky.
reagovat

Jardo @ 11.08.2015 10:02:46
Vďaka za pripomenutie tohto vynikajúceho albumu, mimoriadne zrelého debutu a zároveň vrcholu tvroby GN´R. Sám sa niekedy k tomuto vyjadrím obšírnejšie.

POsibr @ 13.08.2015 18:24:58
urcite si to precitam, AFD zachytil skupinu na muzikantskom vrchole, aj ked je paradoxne debutovym albumom. velmi podarene, aj ked 5* si setrim na osobnych favoritov "do deště"

o dalsich eskapadach a postupnom rozklade jadra skupiny pomlcim :)

vdaka za reakciu!

Martin H @ 14.08.2015 18:52:58
Dobře napsaná recenze. Především se mi líbí ten úvodní odstavec. Jinak s hodnocením souhlasím, je to dobrá deska, ale k té úplné dokonalosti přece jen kousek chybí. Ale je jasné, že pro americkou rockovou scénu 2. poloviny 80. let byla deska Appetite For Destruction velmi důležitou. S Guns N´Roses to potom šlo pomalu z kopce a debut se jim už nepodařilo překonat. A nezměnila to ani čínská demokracie.

Pamatuju si to, jako by to bylo včera. Bylo mi 14, byl podzimní večer a já hledal, co bych si pustil za hudbu. Našel jsem nějaké cd, na kterém byla složka "Appetite For Destruction". Netušil jsem, o co jde, co je to za kapelu. Nasadil jsem sluchátka, stisknul play a..

..změnil se mi můj svět. Nikdy předtím jsem nic takového neslyšel. Už první tóny Welcome To The Jungle upozorňovaly na to, že půjde o něco jedinečného. Já v té době poslouchal U2 a různé britské kytarovky, takže pochopte, že tohle byl tak trochu šok. Ten drive, ten uječený zpěv, ta živočišnost, arogance, kterou byly naplněny neskutečné kytarové riffy pánů Slashe a Izzyho Stradlina. Tato deska byla tou deskou, která otevřela stavidla mého hudebního vkusu a spustila pomyslnou loďku po řece rock'n'rollu.

Co dodat k písním? Vždyť to album je doslova napěchované hity, každý si najde něco svého - vždyť manická Paradise City, Sweet Child O' Mine s kolotočovým riffem, tyto skladby zná každý, kterého někdy políbil rock. Za mě musím vyzdvihnout Mr Brownstone, heroinovou zpověď s vynikajícím kytarovým riffem, který jsem po večerech drtil na kytaru. Souhra Izzyho a Slashe je výborná a dokazuje, že Izzy byl jako hráč i songwriter nedoceněný a zastíněný kloboukem slavnějšího spoluhráče. Narozdíl od dalších desek GN'R tu není slabé místo, celá nahrávka je konzistentní od začátku do konce. A jde o tak výbornou nahrávku, že jsem si jí o dva roky později za těžce ušetřené peníze koupil v Londýně :)
reagovat

Chuť ničit! Kdo by ji aspoň někdy v životě nepocítil...?

Měl jsem čerstvě dva křížky na krku, když "Appetite..." vyšla, a seznámil jsem se s ní a oblíbil si ji zhruba půl roku předtím, než se stala celosvětově známou a uctívanou, stejně jako kapela. Pamatuji, jak mě dlouhohrající prvotina těchto pouličních výtržníků chytila... A to navzdory tomu, že všichni mí kamarádi a známí nad ní zprvu ohrnovali nos; paradoxem bylo, že „popíkářům” (co preferovali „měkčí” rock a metal – tehdy vyšla skvělá Hysteria od Def Leppard, nebo hitová 1987 od Whitesnake) připadala moc tvrdá, zatímco „metlošům” (sjíždějícím tehdy hlavně thrash a rodící se black a death) zase děsně měkká.

Nedokážu přesně říct, čím mě Guns N’ Roses tak dostali, ale nejspíš je to ta „uvěřitelnost” a opravdovost... Úplně cítím z nahrávky radost z rokenrolu, upřímnost, nevykalkulovanost... A texty jsou přesně o tomtéž – jak zpívali a hráli, tak žili, jak žili, tak zpívali a hráli... (To jsem třeba takovým Mötley Crüe nikdy nežral... Navzdory známé nehodě nadrátovaného Vince Neila, při níž se zabil spolujezdec, taky napitý Nicholas "Razzle" Dingley, bubeník finských Hanoi Rocks, za kterou nakonec Neil vyfásl, díky dobře zaplaceným právníkům, jen pár dní vězení a podmínku.)

Tak proč je "Appetite..." takový kult a svým způsobem i milník, jenž (trochu nadneseně řečeno) vrátil Rock and Roll ze stinných zákoutí ulic na výsluní...? Myslím si, že se tady prostě pěti talentovaným grázlům povedlo namíchat prvotřídní koktejl drzosti, tvrdosti, melodií a riffů tak, aby jím zanedlouho opili „celý svět” (co právě po takovém drinku zrovna žíznil). Těch skoro čtyřiapadesát minut nemá vyloženou slabinu, naopak tu je pořádná dávka sakra silných míst... Protože se album stalo multiplatinovým, není myslím potřeba rozebírat jednotlivé písně... Možná i díky době, kdy vyšlo, se dostávaly jeho songy do éteru poměrně snadno a často.

Bohužel, divoký život (který k Rock’n’Rollu ale patří) si vybral svou daň a streetrockoví „uličníci”, zaskočení nebývalým zájmem, slávou a množstvím peněz, začali ničit hlavně sami sebe, stejně jako budoucnost kapely (možná aniž si to uvědomovali). Asi proto už Gunneři nikdy tak vynikající počin nenahráli, i když obě „Iluze” jsou ještě dost kvalitní...

Přitom IT’S SO EASY (anebo se to aspoň zdálo být)...
reagovat

Mohyla @ 04.02.2011 11:55:26
Tento album aj ja rád počúvam, tiež mám pocit, že je z neho cítiť akási nespútanosť, živelnosť, ktorá ho robí zaujímavým. S peknou recenziou i hodnotením súhlasím.

Cossack @ 04.02.2011 16:21:02
To jsem rád, Mohylo, souznění duší (i uší) těší... Díky! ;-)