Morrison, Van - Astral Weeks (1968)

Pro citlivé, zasněné duše, které rády bloumají přírodou za všech ročních období a ve všem umějí vidět poezii, jsou Astral Weeks hudbou zaslíbenou. Van Morrison si podobu svého druhého sólového alba tentokrát pečlivě ohlídal a představil se na ní jako těžký romantik, který má ale vytříbený smysl pro rovnováhu sladkého a hořkého, a vyhýbá se tudíž bez potíží prázdnému sentimentu. Hudební formou i básnickými texty je to nejen pro svou dobu naprosté zjevení. Ze tří základních pramenů - soulu, folku a jazzu - splétá Morrison svébytnou hudební matérii, která je zároveň jasně vyprofilovaná i impresionisticky neurčitá, vzdušná i citově naléhavá a skutečně jako by vybízela k melancholickým toulkám pod blankytnou oblohou.

Písně mají rozvolněný tvar, stojící často na jedné figuře nebo akordovém sledu, které se v jejich průběhu všelijak obměňují, přelévají a zintenzivňují. Posluchač-poutník nemá k dispozici žádné turistické značky jako verze, refrén, mezihra, skladby se odvíjejí s tuláckou bezcílností, putují nazdařbůh krajinou a dychtivě vstřebávají vůně, zvuky a pohyby vlastního nitra. Většinou začínají pokorně s jedním, dvěma akustickými nástroji (páteří jsou kytara, kontrabas a flétna), postupně aranže košatí, ovšem nenásilně a střídmě. Tu se přidají smyčce, jinde dechy a vibrafon (jazzovější The Way Young Lovers Do), vrcholná Cyprus Avenue je obohacená o sólové housle a cemballo, které se v závěru rafinovaně míjí se základním rytmem.

S podobnou formální odpoutaností se písněmi pohybuje i Morrisonův zpěv. Zdánlivě bez nějakého plánu postupuje od fráze ke frázi, se soulovou zaníceností naplno prožívá každou z nich a sype ze sebe verše, jejichž literární hodnota je srovnatelná s Dylanovými, jsou ale lyričtější, s větším důrazem na sentimentální nálady, než na pronikavý intelekt. Poprvé a naposledy - aspoň v takové míře - tady Van Morrison otevírá brány jiným. Jakoby mimochodem vytvaroval zcela specifický hudební svět, ve kterém spojuje lásku k černé muzice se svou irskou duší. Z nich bude čerpat vždy a natočí ještě spoustu krásných písní i alb. Na Astral Weeks, výjimečných i svojí sevřenou koncepcí, se ovšem rozletěl do asi nejzávratnějších výšek.


Recenze již zveřejněna na xplaylist.cz
reagovat

jiří schwarz @ 08.05.2024 03:10:02
Krásná recenze na silnou, poetickou desku.

Van Morrison je Ir narozený v Severním Irsku v Belfastu. Už jako mladý vstřebával rhythmandbluesová témata a v jedenácti letech (!!) hrál na kytaru, saxofon a harmoniku v místních klubech. V r. 1960 byl členem skupiny Monarchs se kterou koncertoval i v zahraničí a po návratu do Belfastu založil Them. Kolem r. 1967 se kapela rozešla a Van Morrison se rozhodl pro sólovou dráhu.
V listopadu 1968 vydává debutové album Astral Weeks, které se stalo (třebaže stál teprve na samém počátku) významným počinem v celé jeho hudební kariéře...

Album je rozděleno do dvou částí. První má tematické pojmenování In The Beginning...

ASTRAL WEEKS - úvodní skladba má v sobě pěveckou expresi s nezaměnitelným vokálním projevem a s hudebním doprovodem stojícím na akustických kytarách, tikavé rytmice a percussion s mlžným oparem smyčcového backgroundu, do kterého vstupuje flétna a vibrafon. Třebaže melodická linka je poměrně prostá, výtečné aranžmá a Morrisonův vokál z ní dělají originální tvar... Nádhernou práci odvádějí jazzoví muzikanti Berliner a Davis. Nosné upřímné sdělení s gradujícími smyčci. Velmi osobitý úvod alba.

BESIDE YOU - meditativní kytarové téma a uvolněný Morrisonův hlas, opírající se o pocitová sdělení. Milostný song bez sirupovitého oparu laciného štkaní a lkaní nad láskou. Přesto Morrisonovi jeho výpověď věříme, protože vychází z emocionálního vzepětí jeho ducha...

SWEET THING - energičtější pojetí písňové formy. Smyčce opět vytvářejí významný prvek harmonické sevřenosti, do kterého vstupuje energická akustická kytara, Davisův mrštný kontrabas a kreativní, přesto nijak výbušné Kayovy bicí nástroje a Payneova flétna.

CYPRUS AVENUE - akustická kytara doprovázená cembalem je dalším vyprávěným tématem. Morrison aplikuje do svých skladeb bluesový způsob ohýbání hlasu, který proslul už v Them. Blues cítíme jako životní pocit, zobrazený v jistém stesku, který dotvářejí housle (jakoby je hrál Jan Hrubý - což není pravda) a Davis nádherně moduluje svoje basové tóny na kontrabasu... Smyčce jsou opět ve hře a plní svou významnou úlohu v harmoniích. Podmanivé, expresivní a především věrohodné vyjádřování pocitů. Výtečná skladba!

Druhé téma má název Afterwards...

THE WAY YOUNG LOVERS DO - zrychlený rytmus a harmonické proměny společně s rytmickými, za doprovodu dechové sekce, jazzové rytmiky, posouvají Morrisonův další vstup na pokraj soulu. Jazzová atmosféra za dokreslování výtečného kontrabasu Davise je další proměnou v emocionálním pojetí irského kumštýře...

MADAME GEORGE - subtilní akustická kytara, důstojný kontrabas a Morrisonův pěvecký vklad jsou základem pravděpodobně nejsilnějšího příspěvku na albu. Melodie, nijak komplikovaná, je přesto prokreslována houslemi, které zde hrají významnou roli a v pozadí slyšíme méně nápadnou flétnu. Smyčcové pozadí dodává melancholickou atmosféru do Morrisonova zpívaného frázování. Jemné dynamické odstínění zde hraje významnou úlohu. O lásce se dá zpívat různě, aby to bylo věrohodné, je velmi těžké, Morrisonovi to však věřit můžeme v každém případě...

BALLERINA - Morrisonovu kytaru vedle kontrabasu, (místy přejímající i roli sólujícího nástroje) doprovází i vibrafon a šustící bicí nástroje s percussion. Morrison dává vyniknout jemným i drsnějším odstínům svého neškolené hlasu v jedinečné výpovědi, kterou opět podkreslují smyčce z pozadí, které ovšem vstupují i do role rytmického doprovazeče a dovytvářejí celou těžko popsatelnou atmosféru....

SLIM SLOW SLIDER - závěrečná skladba přináší Davisovy kontrabasové modulace a nostalgickou flétnu, k nimž se připojuje Morrison jemným kytarovým předivem, tak jako bloudivé tóny saxofonu, které uzavírají perkusivní zvuky a přichází zcela nesignalizovaný závěr... Výlet je u konce.

Žánrově těžko zařaditelný projekt. Není to rock, není to blues, ani jazz v tom bytostném slova smyslu. Vyjádřit hudební myšlenku a sdělení akusticky je velmi obtížný úkol. Hodně lidí to nedokáže a hodně lidí na tom pohořelo. Morrison dokázal pravý opak. Originální hudební útvar vícežánrového uchopení, má v sobě skromnou, přesto jakousi nepotlačenou vznešenost pocitové obnaženosti. Možná má Morrison něco společného s Bobem Dylanem. Způsob frázování a neškolený hlas používá jako výraz mysli, duše a emocí, kde text je stejně důležitý, jako interpretace a hudební doprovod. Nemá však jako Dylan problémy s intonací a jeho hlas je ve své šíři a barvě přijatelnější než Dylanovy nosovky (na pokraji "mečení" při vší úctě k Dylanovi). Morrison je emocionálnější a na svých albech je hledačem nových hudebních sebevyjádření. Chcete-li - je písničkářem - ovšem jiného typu, než význam toho slova připouští a je dobře, že je. Hudba by bez něho obecně ztrácela onu podmanivě kořeněnou příchuť.
Pět hvězdiček je legitimních!
reagovat

Voytus @ 16.05.2011 10:32:54
Petr Gratias: Van Morrisona jsem před čtrnácti dny na progboard přidával. Než začnete psát recenze, projděte si progboard, jestli tu někde už interpret, o kterém chcete psát, náhodou není. Ušetříte práci administrátorům. Vaši recenzi můžu samozřejmě přiřadit k již vytvořenému profilu.

Petr Gratias @ 16.05.2011 15:48:31
Zdravím, prošel jsem si databázi skupin a interpretů (v momentě vyhledávání to tak alespoň bylo) a jméno Van Morrison jsem tam nenalezl, proto jsem založil Novou kapelu.
Omlouvám se, pokud to někomu způsobilo problémy.
Děkuji za pochopení. PG

Mirek Kostlivý @ 16.05.2011 16:58:37
Je to zde, ale trochu nelogicky pod Morrison (příjmení) a Van (jméno). Protože Van je asi přezdívka převzatá pravděpodobně z holandského jazyka, mělo by být správně uvedeno jeho jméno jako Van Morrison (podobně je Van Vliet vlastní jméno Captaina Beefhearta). Ale nejsem na Van Morrisona takový odborník, takže se mohu se mýlit.
Asi bude nejjednodušší dát recenzi tohoto alba pod Morrison, Van a já potom toto vlákno smažu.

OHNOTHIMAGEN @ 16.05.2011 18:04:38
Rozhodně to není nelogické. Morrison je Morrison a žádný van Morrison. To "Van" je zkrácenina jeho druhého křestního jména Ivan. Tudíž, když se o něm mluví, tak jako o Vanu Morrisonovi a nikoli jako Van Morrisonovi, jak činí bohužel zhruba 99 % populace, vzdělané hudební publicisty nevyjímaje.

Filozof @ 17.05.2011 09:01:34
Petr
- projdi vždy všechny varianty připadající v úvahu - "V", "M" atp. Zrovna u Morrisona by mne nenapadla žádná číhošť - křestní jméno je křestní jméno - i když si ho přizpůsobil, ale jistota je jistota.

Jinak já sólového Morrisona moc nemusím. Je to dáno hlasem i stylem. První CD jsem koupil už před 20ti lety a na další nikdy nedošlo.