Emergency - Entrance (1972)

Nemeckú džezrockovú formáciu Emergency mi otec často spomínal, aký mala úžasný debutový album, ktorý sa dajako dostal až do Bratislavy, netuším však, odkiaľ a ani kde skončil. Vždy dodal, že tam hrali niekoľkí československí (českí) emigranti s Hanusom Berkom v čele. K cédečkám som sa dlho nedokázal dostať, až si ich otec niekde splašil a mohol som si ich aspoň v pokoji napočúvať.

Hudba Emergency sa pohybuje niekde na hranici brass rocku a džezu. Jasné, je to preto, lebo spevák Reddy sa snaží po „bloodsweattearsovsky“ hlboko dunieť a nad relatívne priamočiarou rytmikou sa ozývajú dychy obsluhované českým emigrantom Berkom. Štipka funky, priehrštie ostrej gitary, to celé zaliate klávesovou polevou a ochutené psychedelickými momentkami, tak sa kuchtí muzika na albume Emergency entrance (mám zato, že je názov kapely vložený do názvu). To všetko je okamžite jasné už pri úvodnej skladbe Why I’m doin’ it, ale pri spevnom kúsku Happiness to platí dvojnásobne. Je to klasická dýchavičná hitovka vhodná do rádií, niečo ako Spinning wheel (prívetivosťou, nie, že by sa podobali). Najlepší moment prichádza v zrýchlenej pasáži, frenetická gitara sa prebíja s klavírom a do toho ide spev. Keď sa podobná zvuková guľometná paľba vydarí, je to slasť a tu sa veru nič iné ani neudialo. Pravda, skladba je dlhá, v rádiovom éteri by zavadzala reklamám, takže nečudo, že dnes ju v našich končinách asi priveľmi nepočuť. A tak to ide rad za radom, jedna kompozícia je dlhšia ako druhá, celkovo sa ich na album zmestilo päť. Občas sa dostaví viac džezu (Emergency entrance), sem-tam sa vnúti priam estrádny pocit (Killin’ time), celkovo album uplynie až prekvapivo rýchlo.

Výborný počin, poslucháči zameraní na dychy si ho isto užijú.
reagovat

Trvalo poměrně dlouho, než jsem získal další album od „decimovaných Matadors“, kteří se usadili v tehdejším NSR v Mnichově a poměrně zdařile zaútočili na německou scénu svým prvním albem, kterém se mi zdá velmi dobré a kterému jsem věnoval dostatečný prostor v samostatné recenzi. Druhé album jsem získal po dlouhé řadě let. Nejprve to vypadalo tak, že zájem o emigrantskou skupinu v dobách digitalizace nebude natolik výrazný, aby se tím někdo zabýval. Label Green Tree to ale viděl naštěstí jinak a tak projekt se dočkal CD formátu. Pokusím se do něho vstoupit a trochu ho „proanalyzovat“…..
Jak vidno ze sestavy, došlo zde k personálním změnám. Nicméně hlavní kádr – leader Hanuš Berka, Otto Bezloja, Jiri Matousek a Miloš Reddy Kirken zůstali. Vypadl nám ale legendární bubeník z pražských Hells Devils a Matadors – Tony Black. Přibyl německý kytarista a anglický bubeník. A album samotné?

WHY AM I DOIN´ IT – velmi energický nástup trochu ve stylu skupiny Colosseum. Hutný sound a energický nápřah. Rytmika velmi dobře sehrané. Bubeník John Redpath a Bezlojův Fender Jazz Bass nám předvádějí pořádně nadupané rytmy s velkým záběrem. Propojení rocku a soulu se zde děje ve velkém stylu. Kytarista Frank Diez dostává příležitost k rozehrání svého chorusu. Myslím, že není lepší než Barrie Newby na předešlém albu, ale podle první skladby se nedá soudit. Reddy Kirken zpívá trochu ve stylu Chrisa Farlowa a Davida Claytona-Thomase, ale jejich kvality nepřesahuje, třebaže je výrazově hodně přesvědčivý a zpívaná angličtina mu není cizí. Výtečné aranžmá Hanuše Berky, jeho saxofony a sólo na elektrické piano Jiriho Matouška se děje ve velmi slušném jazzovém stylu, střídaném mlžícími hammondkami a výbornnými unisony baskytary a saxofonu jako se dělo ve stejné době u nás v poslední sestavě Flamenga. Otto Bezloja potvrdil svůj mimořádný baskytarový talent a jeho zemité melodicky vedené basy mají jedinečnou úroveň, stejně jako Berkův dravý tenorsaxofon. Vyvrcholení skladby je velmi působivé….

HAPPINESS – výrazná rytmická složka a propojení rocku, soulu a bluesových názvuků se zde odehrává v těch nejlepších obrazech. Diezovu kytaru ale vnímám zatím jen v přiznávkových doprovodech, zato se k Reddymu přidávají zpívající Redpath a Matousek. Není to sice vokální vícehlas, ale větší posílení hlasového potenciálu sólisty Reddyho. Kdo máte rád rané Framus Five, myslím, že v nějakých částech zde můžete najít shodu, třebaže dechová sekce zde není tak košatá. A je tady Diez na kytaru! Ano, zde dostává příležitost zaperlit a pořádně jí využije a vypálí plnotučné sólo. Do kompozice vstupuje navíc prvky boogie a tak lze rytmické proměny Emergency chválit a obdivovat. Teď ovšem dochází k velmi výraznému zklidnění na téměř meditativním základě. Rytmika se ukázní a i šeplavý projev Reddyho má najednou velmi křehkou konstrukci a klavírní party, preparované elektronikou znějí skoro jako cimbál, anebo harfa. Velmi nečekané proměna do velmi subtilní polohy. Pak ovšem se původní téma vrací a soulové nástupy v interpretaci slaví vítězství a ovládnou celou skladbu až do závěru..

JOURNEY – výtečné klavírní téma v úvodu. Technicky bezchybné a kreativní a nástup saxofonu udělá předobraz zpívanému schématu. Harmonicky není skladba nijak rafinovaná, ale skvělé aranžmá zde pracuje se zajímavými rytmickými proměnami, které se točí dokola jako voda v mlýnském kolu. Výtečná souhra syntézy jazzu, rocku a soulu. Tady mě fascinuje hlavně klavír. Dějí se zde jedinečné věci. Rychlé běhy a technicky obtížné běhy s výraznou rytmikou jsou páteří celé kompozice. Diezova kytara je stále někde v pozadí a myslím, že by měla dostat více příležitosti, ale při aranžmá se na ni nějak nepamatoval. V daném okamžiku jsem ale natolik zaměstnán vnímáním výtečně sehrané instrumentace, že tento handicap vnímám až do okamžiku, kdy se opravdu Diez dostane ke slovu a pokrývá svým kytarovým sólem prostor. Bez zkreslení, wah wah pedálu zde opisuje schematickou melodickou linku. Hráno s bravurností, ale přesto podle mého soudu s menším invenčním přístupem, třebaže jeho tóny se hadovitě rozlézají….

EMERGENCY ENTRANCE – výrazná rytmická záležitost. Vedle napumpovaných Redpathových bicích nástrojů zde rytmickou sekci posilují výrazně percussion a bzučivý synthesizer. Velmi výrazná instrumentální skladba. Propojování jazzu, latinskoamerické hudby, soulu a rocku se zde děje s velmi nadšením a odhodláním. Berkova flétna se zdařile proplétá harmonickými předivy s výrazným podílem rytmiky. Tohle je instrumentální počin podle mého gusta. Muzikantsky nadupaný a vycizelovaný do posledního tónů. Matoušek si střihne na hammondky sólo. Je také hodně rytmizované a nepoužívá dlouhé tóny, ale sekaně nahrazují rytmiku. Teď ovšem změní techniku hry a je tady klavírní téma. V závěru dojde k proměně v jakési psychedelizující rhythm and blues. Diezova kytara spíš kouzlí se zvukem a jeho vibráto se vám vrývá do uší ve nekonečných mlýncích. Prostě paráda od začátku do konce a skoro se mě chce říci, že nejpřesvědčivější skladba na albu. Další fáze se podobá nějakému kontemplativnímu jazzu. Berkův saxofon je doprovázen v unisonu Bezlojovou baskytarou. Zvolna se připojují Matouškovy hammondky, ale chvíli trvá, než se prokreslí dané téma a než vstoupí do hry i další nástroje. Progresivní jazz, který spojuje britské prvky s americkými a ono hledačství Emergency přivádí na pokraj tehdejšího progresivního jazzu Milese Davise, který novou jazzovou generaci tehdy hodně ovlivňoval. Není to ale ortodoxní forma a tak cítíme i prvky britského rhythm and blues. Vývojově zajímavé…

KILLIN´ TIME – jazzová kontemplace zůstává. Hraje se zde s náladami a opět se zde zpívá. Diez vkládá výrazný kytarový rockový riff, který jazzovou strukturu narušuje, ale přesto ji nevytlačuje a naopak dochází k zajímavým propojováním. Výtečné saxofonové vstupy a důrazné rytmické nástupy. Sound zůstává neučesaný, drsný a hrubý s velkým nástupem Berkova barytonsaxofonu. Hammondky jsou v prostoru – Greenslade a Auger si zde virtuálně podávají ruce. Pak ovšem nabere rytmika velmi energický nástup ve stylu funku a Matouškovy hammondky sviští jako čarodějný nástroj podporovaný energii satanské kuchyně. Soprán saxofon se přidává a tohle je opravdový muzikantský obřad, kdy se instrumentace propojuje a chrlí snopy jisker na všechny strany. Domnívám se, že i ten který zásnuby rocku s jazzem, soulem a blues zrovna moc nemusí, tady bude respektovat tu úžasnou muzikantskou souhru ve velkém formátu a stylu. Další postup je ale opět v melancholickém tónu. Matouškův hlas zní smířlivě, laskavě a hladivě stejně ostatní nástroje, ale je tady další proměna a vracíme se do původního tématu Diezova kytara se prořezává jako pila mezi ostatními nástroji a razantním zpěvem. Na koncertním pódiu to musela být jedinečná záležitost pro oči i uši….

Přiznám se, že mě trochu zaskočil obal alba – na okraji lesa močící voják bude oříškem hledači skrytých významů a poselství. Zabývat se tím ale nechci a tak se spíš dívám na zadní stranu, kde vidím bubeníka Johna Redpatha sedět za dvěma šlapáky a vlasaté hudebníky před hradbou reprobeden za chatrného krvavě červeného osvětlení. Emergency na svém druhém albu určitě postoupili dál, neustrnuli na předešlé platformě. Popravdě řečeno se mi sice jejich první album líbí o něco víc, ale tím nechci nijak umenšovat instrumentální a aranžérské postupy, protože tohle album na čtyři hvězdičky dosáhne podle mého názoru také….





reagovat