Bruce, Jack - Harmony Row (1971)

Geniální baskytarista Jack Bruce v sedmdesátých letech navzdory nástupu nových baskytaristických velikánů nezapadl. Zůstal živou legendou a neustále na sobě pracoval. Je však třeba podotknout, že i když jeho alba měla vysokou uměleckou a interpretační úroveň především byla určena pro náročnější posluchače a tak na něho chválu pěli hlavně hudební kritikové. Po obchodní stránce byly prodeje jeho alb relativně slabé. Těžko říct, kde hledat chybu a vinu. Bruce ale podle všech indicií nějakou masovou popularitu nehledal. V určitém období měl sám se sebou dost starostí (alkohol, drogy a rodinné potíže), ale podařilo se mu je překonat a stále koncertoval a sestavoval nové kapely. Tím zůstal ve všeobecném povědomí a vedle jeho skladatelské potence to byla hlavně instrumentální schopnost mimořádného formátu.
Jeho album Harmony Row (název vznikl podle ulice Govan v Glasgowě, kde Bruce vyrůstal... potkává se tam tedy v třech malých klucích jeho minulost s ním, který mírně vykukuje s přítomností na šedem kamenném zdivu a rozbitém okně) asi dnes není určeno pro široké masy a dost možná, že o něm plošně ví relativně málo lidí. Počátek sedmdesátých let byl v Británii ve znamení jiných, asi atraktivnějších kapel a tak Bruce často koncertoval v kontinentální Evropě, ve Skandinávii, ale i v Kanadě a zejména v USA. Hrál na řadě různých projektů a byl často zván i jako hostující hráč, aby podpořil svou baskytarovou technikou a emocionálním záběrem nejen na koncertech, ale i na albech.
Harmony Row nahrál pouze v triu – zkušený jazzově orientovaný bubeník John Marshall hrával se Soft Machine a Chris Spedding byl vyhlášený studiový kytarista, který sice neoslňoval nějakou závratnou virtuozitou, ale byl univerzálně použitelný pro nové album.
Nemá zde úlohu Erika Claptona, Robina Trowera, Phila Manzanery, Dava Clempsona, Vernona Reida… Bruce pak jako multiinstrumentalista nahrál všechny ostatní nástroje sám a ještě nazpíval všechny pěvecké party.

CAN YOU FOLLOW? – úvodní skladba začíná na klavír. Má lehce melancholickou atmosféru, ale je rozehrávána s výrazným úhozem a smyslem pro vystavění výrazné melodické linky a propojováním mollových a durových tónin…

ESCAPE TO THE ROYAL WOOD (ON ICE) – klavírní téma se rozbíhá za rytmické podpory Marshallových bicích a Speddingových kytarových partů. Ve skladbě je zřetelně cítit Bruceův podíl. Výrazné přiostřené baskytarové tóny s technicky vypilovanou hrou a razantní klavír. Je to písňová záležitost, ale evidentně nemá hitové ambice. Je to kompozičně dobře proaranžované, ale není zde cílená snaha se podbízet, přesto není píseň žádná nuda, ale expresivně je barevná včetně doplněných sborů, které připomenou staré Cream. Bruce zpívá emocionálně a dravě – prostě skvěle.

YOU BURNED THE TABLES ON ME – dravější rocková skladba. Tomu se ovšem říká jízda. Marshallovy bicí se krásně spojují s Bruceovými razantními basy. Takhle uměl ve své době hrát málokdo. Výtečně vystavěná skladba, kde jsou vypilovaná unisono a dravé klavírní party. Není to hardrock, není to jazzrock….. tohle je progrock v nejlepším slova smyslu, třebaže zde jsou některé postupy klasicky stavěné. Všichni tři hrají s maximálním nasazením – muselo být velkým zážitkem pozorovat tohle koncertní trio – už s ohledem na tuhle skladbu. Spedding hraje suverénnně, přesto nijak jako sólista nevyčnívá a je součástí celku a nádherně se to ve finále protkává…..

THERE´S A FOREST – melancholické téma na klavír Bruce provází i v další skladbě. Jsou v ní cítit jazzové názvuky, ale i klasicistní postupy a Bruce dokáže nádherně vyjádřit zpívanou myšlenku a spojit ji s klavírními akordickými běhy a dynamickými odstíny

MORNING STORY – rychlejší skladba. Tohle je ovšem rytmický oříšek. Co se tady všechno odehrává na ploše necelých pěti minut. Klavír doplňují hammondky a speddingovská kytara bez zkreslení nasází několik zajímavých kytarových obrazů. Velmi zvláštní harmonické, ale i rytmické proměny. Tohle napsat do notové osnovy (!?) Baskytarové modulace si posluchače získají na první poslech a obsah zpívaných textů dokáže Bruce interpretovat s velikou přesvědčivostí a dravostí. Žádná póza, šmíra nebo patos. Všechno běží v jakýchsi samozřejmostech. V soundu používá Spedding občasné prokváknutí wah wah pedálu a preparované tóny klavíru a tříštivé hammondky dodávají dramatický podtón. Famózní basová práce a tetelivé kytarové tóny mají cosi zvláštního do sebe.

FOLK SONG – skladba má v sobě téměř ponurou až pohřební atmosféru. Bruceův hlas zní skoro úzkostně s takovou subtilitou, že se až leknete, prolínání klavíru, hammondek a akustické kytary s violoncellem je velmi působivé. Zní to jako píseň o smutku a samotě, přesto z ní nemám nějaké depresivní pocity. V něčem může být skladba shodná s postupy Van Der Graaf Generator a s Hammilovým vnímáním světa. Hammill má ovšem jinou barvu hlasu a VDGG není Bruceova parta. Ale těch asociací se přesto zbavit nějak nemohu.
Je to píseň, při které trochu leze mráz po zádech, ale dodnes nemám sám před sebou ujasněno, jestli dobrým nebo zlým pocitem. Přichází ovšem nebeský lkavý vokál, který celou píseň jakoby zastírá lehkým oparem….

SMILES AND GRINS – Bruce je rovněž vynikající violoncellista. V úvodu skladbu vedle baskytarových attacků vnímám i tenhle nádherný nástroj. Skladba graduje… připojují se hammondky, elastické kytarové tóny a Marshallovy bicí hraje výtečný duet s Bruceovými basy. Rytmická složka působivá trochu neuroticky, stejně jako Bruceova interpretace, která se ovšem promění v téměř divadelní polohu rozmáchlým harmonizováním. Baskytarová jedinečnost každém slova smyslu, hammondky drží harmonii a Spedding velice přesně v unionech doplňuje rychlé běhy. Opravdu virtuozní poloha, třebaže pro každého nikoliv libozvučná….

POST WAR – melodická linka je výtečně prokreslená. Bruceův styl je evidentní a čitelný a myslím, že kdo tohoto hudebníka poslouchá od šedesátých let do současnosti, určitě ho bude na první poslech identifikovat. Spedding se vkliňuje do skladby čistými nezkreslenými tóny, které spíše kolorují a dokreslují atmosféru. Nijak neburácejí a nestrhávají pozornost, místy mají až countrybluesový sound. Zcela nečekaně Bruce mění koncepci a máme zde téměř divadelně znějící intermezzo s jistou nadsázkou a šklebem, třebaže píseň pojednává o nepříliš povzbudivém tématu, jak říká sám název. Máme tady taky foukací harmoniku, která se mezi drolenou rytmikou a klavírními proměnami nijak neztrácí..

A LETTER OF THANKS – první bluesově laděnu skladba na albu. Trochu nezvyklé, protože blues je i s Jackem Brucem vnitřně spojeno, třebaže mu nedává tak jednoznačnou prostorovou sílu. Spedding vypálí vlastně první kytarové minisólo, nepředvádí se, ale cítíte velký přesah. Instrumentálně velmi dobře pojednaná skladba. Nahuštěné rytmy a muzikantská virtuozita se spojují ve velkém formátu s úžasným entuziasmem a Bruce přechází od jazzu k blues a rocku velmi uvolněně a přesto s velkým nasazením. Prostě par excellence!

VICTORIA SAGE – klavírní téma má opět melancholické náladotvorné podoby. Klavírní party jsou jedinečné a velmi suverénně přednesené, jakoby Bruce byl vyložený koncertní klavírista. Příchod svištivých hammondek v pozadí a pozvolné rytmické proměny přinášejí větší oživení a zase musím pět chválu na basové linky. Harmonické proměny skladby jsou velmi zvláštní a místy až nečekané. Bruceův hlas zní nasládle (což je evidentní záměr) a vytváří těžko zařaditelnou skladbu. Kdo má smysl pro jednotlivosti, obejví zde nijak adresně nedeklarovanou muzikantkou krásu. Výtečně pojednaná skladba určená pro citlivější poslech a čtení mezi řádky…

THE CONSUL AT SUNSET – zcela nečekaně na album přichází uvolněná latinskoamerická atmosféra. Vytvářejí to jednak percussion, harmonická linka, ale i nápady provázejícím instrumentační a pěvecký doprovod. Působivá je i Speddingova akustická kytara, která dotváří celé téma. Kdo by tohle od Bruce očekával? Já tedy rozhodně ne, ale Bruce chtěl evidentně prozkoumávat různé hudební oblasti a tohle byl jeden z podobných pokusů. Asi nic pro klasického rockera nebo bluesmana, ale pro uvolnění a dlouhé západy slunce nad tetelícím se těžkým vzduchem Mexika. Klavírní nokturno s akustickou kytarou pak dělají tečku za celým hudebním výletem….

Netvrdím, že album Harmony Row je Bruceovo nejlepší, co natočil, ale stále je zde spousta tolika melodických, instrumentačních a aranžérských nápadů, které drží mimořádně pohromadě. Bruce ostatně nikdy neupadl do nějakého podprůměru, anebo nezůstal dlužen nic svému mimořádnému talentu. Není to ani milník progresivní hudby, ale neokázalým způsobem demonstrované mistrovství. Uvědomuji si, že tenhle typ těžko zařaditelného hudebního stylu dnes asi nikdo nedělá. Mám slabost pro jeho osobnost a proto si myslím, že ani zde nemůžeme jít níž než na čtyři hvězdičky.

Jak ale pozoruji, pány progboardisty sólová tvorba Jacka Bruce moc nezaujala… ani Hejkal, ani PaloM, Gunslinger ba ani Mirek Kostlivý ho nechávají bez povšimnutí…..





reagovat

hejkal @ 13.01.2012 14:07:30
Peter, fakt, ani som si nevšimol. Problém z Bruceovou sólovou tvorbou je v tom, že je tak pestrá, až z nej niue všetko osloví a vo výsledku ju doma nemám. Debut som si myslel, že som už aj recenzoval, čo už. Napravím. Inak sa mi Bruce spája (po roku 1790) predovšetkým zo spoluprác, West Bruce and Laing, BLT, s Leslie Westom, s Billy Cobhamom a tak. Ale aj to nie je niečo, čo by som potreboval k životu. A to navzdory tomu, že je to jeden z mojich najobľúbenejších muzikantov vôbec. Spevák a basák úplne na vrchole. Akurát väčšina jeho diela ide mimo mňa. Nevadí, Cream,Songs for a Tailor, BBM, WB&L mi ku šťastiu stačia.

Petr Gratias @ 13.01.2012 15:22:50
Zdravím, Hejkale....
já jsem to myslel na ryze vlastní produkce podepsanou jeho jménem. Těch sólových alb je poměrně dost....
Jak už jsem zmínil loni, viděl jsem ho naživo v Hradci Králové na festivalu Jazz Goes To Town a byl jsem fascinován tím, co jsem viděl a slyšel.
Uznávám ale, že virtuozní hra nemusí jít pro každého ruku v ruce s kompozičními postupy na albech,které jsou opravdu velmi pestré.
Myslím si, že Bruce dotáhl jsou uměleckou hudební káru dál a byl vytažen do vyššího podlaží než Clapton, ale zase nedosáhl toho komerčního úspěchu
a obecné slávy jako Slowhand... ale tahle úvaha nebyla předmětem mého zamyšlení.
Zdravím!