Steamhammer - MK II. (1969)

Jemnejšia vyhrávka plná dychov jasne naznačí, že nielen skladba Supposed to be free, ale i celý album MK II bude o niečom inom, ako debut. Progresívne džezovanie sa ovíja okolo skladby ako pytón okolo drobného hlodavca a celé mi to pripomína skupinu Audience. Bubeník opráši rytmičák a je tu meditatívna rýchlodráha zvaná Johnny Carl Morton. To už sme vyslovene vo vlnách ambicióznejšieho rocku, tak typického pre prelom 60. a 70. rokov, neprekvapuje ani výrazne melodické spievanie a dominancia klavíra. Sunset chase núka akustickú minikompozíciu, a pokračuje to v klasickom rýchlejšom blues Contemporary chick con song, ktoré je síce plne elektrifikované, ale akustika sa tvrdohlavo drží sprievodu. Prvé sólo navyše poctivo obstaráva (na rozdiel od štátnej správy) saxofón. Táto vecička by sa na debute nestratila. Flautičková renesancia opantáva sixtýsovú spomienku Turn around, ktorá by mohla o pár rokov skôr konkurovať hitom Beatles a prichádza Jethro Tull. 6/8 for Amiran je pecka (slovenský výraz kôstka mi príde podivný, hudba nie je mandarinka), ktorá poteší každého milovníka progresivity. Melodickejšia záležitosť Passing through mi pripomenie zašlé časy kapely Cream, ktorú milujem, nuž tu mám ďalšiu milenku. Minivsuvka Down along the grove slúži ako intro k predstavovačke zvanej Another travelling tune. Tá síce začína flautou ani z nejakej zazimenej rozprávky, ale nedajte sa pomýliť, na vyše šestnástich minútach sa odohráva hlavne parádny blues rockový kúsok s kúzelným rifom, ktorý by sa dal, na rozdiel od nedeľných kázní, počúvať večne. Každý nástroj dostane svoj priestor a je tu koniec - Fran and Dee take a ride. Akustická meditatívna haluz, čo dodať.

Azda iba toľko, že CD obsahuje štyri bonusy, ktoré sa viac podobajú na debut, je tu bluesový singel Junior's wailing, podobne úchylný Windmill, pokojnejší kúsok Autumn song a pokecovo psychedelický úvod skladby Blues for passing people, ktorá je inak značne barovou ukážkou dialógového blues.

Najlepší album Steamhammer.
reagovat

Petr Gratias @ 17.03.2013 09:41:55
Zdravím, Hejkale....
moc pěkná recenze.
Jsem hlavně rád, že jsi o tuhle kapelu "zavadil".
Poravdě řečeno si myslím, že ji zná málo lidí.
Bylo však možné na ně několikrát narazit na Beat-Clubu. Vzpomínám si, jak se o jejich albech vyjádřil
jeden známý, že je to "obyčejná hudební nuda".
Nějak mi to tenkrát nedalo a musím konstatovat, že jsem získal úplně opačný názor.
Líbí se mi, jak se to jejich psychedelické blues proměňuje a nedrží se to té zavedené formy...
Díky a zdravím!

hejkal @ 17.03.2013 10:10:40
Tiež považujem skupinu za skvelú. Už ju poznám dlho (myslím, že prvý raz som na ňu naďabil niekdy v 90. rokoch), ale kým sa človek dokope k tomu, aby niečo napísal, je to niekedy na dlhé lakte. Jediný abum, ktorý nemám, je Speech, ani som ho nikdy nepočul.

ferry @ 17.03.2013 12:13:57
Bezva deska i kapela! Speech by se mohlo libit i jinym na progboardu.

Tak vítejte na výlet s druhým albem kapely Steamhammer, skupiny, která patří do koloritu doby, třebaže se masově neprosadila tak, ako jiní jejich souputníci. To ale vůbec není závadou, ba naopak. Že ale bude co poslouchat, není třeba mít obavy...

SUPPOSED TO BE FREE - žádný masivní attack úvodem, ale spíš uvolněné uchopení tématu, kde převádá kolektivní duch, ve kterém neexceluje žádný z nástrojů. Martin Pugh na kytaru sice otevírá vnitřn í část, ale nijak výrazně nápadně nevyčnívá. Dotek jazzového pojetí je zřetelný. Akcentované pasáže v unisonech dodávají mírně dramatický podtón. Jeden Jollifův saxofon vykresluje nálady, zatímco druhý je elektricky preparovaný propojuje jeho party. Whitův zpěv má spíše vypravěčský charakter. Plabackované Pughovy kytary v závěru nabírají na potenciálu...

JOHNNY CARL MORTON - cválavý rytmický útvar podmalovává zvuk renesančního cembala, které by v daném typu hudby asi očekával málokdo. O to je ovšem skladba nezvyklejší a Whitův hlas dotváří atmosféru. Ani ne údernost, ale spíše dynamický tlak nabíjí píseň energií. Chce se mi říct, že se jedná o jakýsi druh přetranformovaného westernu (cítím a slyším tam ten koňský cval na prérii, aniž bych chtěl ironizovat). Zajímavé...

SUNSET CHASE - hezké úvodní rozbrnkané téma na akustickou kytaru s úderným doprovodem (vzdáleně s mírným pageovským nádechem). Pugh na kytaru opravdu umí a navíc s výrazem. Hezký sólový vstup!

CONTEMPORARY CHICK CON SONG - akustická kytara pootevře klasické rhythmandbluesové téma podle pravidel žánru se správným frázováním. Sólový part převezme erudovaný Jollife na saxofon. Kieran White vkládá do hlasu odevzdanost, ale trochu postrádá patřičné napětí a důraz. Pughova sólová kytara dostává prostor a další mezihra je v jeho režii až do závěru...

TURN AROUND - opět je tady cembalo. Tentokrát v historizujícím tématu, kde cítíme patos historie, daný už mluveným úvodem. Příjemný vícehlasý vokál a aplikace dumavé příčné flétny. Akcenty cembala flétnové tóny se sbory působí velmi stylotvorně. Daleko od blues a jazzu... s dotykem staroanglické hudby s opakujícím se motivem. Zajímavé odbočení...

6/8 FOR AMIRAN - unisono baskytary a flétny (to nejsou, ani nemohou být Jethro Tull - to jsou Steamhammer). Název skladby je odvozen od Whiteovy právě narozené dcery. Strojově se opakující téma má v sobě jazzovou úpornost, ale nad ním se vznáší kvílivá foukací harmonika. Jakési uvolnění energie, řekl bych...

PASSING THROUGH - náladotvorné kytarové party a naříkavý Whiteův vokál za podpory kreativních Bradleyových bubenických breaků. Žádné rafinované harmonie, spíš rozvíjení tématu s důrazem na celkové pojetí. V závěru se hudební doprovod odmlčí, aby se zase vrátil zpět v kytarových impresích.

DOWN ALONG THE GROVE - cembalové tóny přicházejí jakoby zdálky a vykrývají vstupní prostor.

ANOTHER TRAVELLING TUNE - Poté prostor převezme dumavá flétna a šustivé činely a zvolna přicházející šamansky bušící zvuk bicích a kytara nastoluje základní riff skladby v bluesovém pojetí, do kterého se přidává zpívající White. Riff je silný, dá se na něm stavět, jako na dobrém základu, celá architektura písně, nyní už akcentovaný důraznější rytmikou. Pugh svoje kytarové party nekomplikuje, nahrál je sice v playbacku, ale pořád drží přehlednou strukturu. Jollife už opět třímá saxofon a prokresluje atmosféru. Rocková forma zůstává, ale také do ní vstupuje jazzová uvolněnost. Prolínání nálad, dynamické odstínění, šaamanské percussion a bloudivé kytarové tóny a šeplavý Whiteův hlas se nakonec ztrácejí v tichu. Melancholická flétna ovládne prostor a kapela se opět pomalu vrací do tématu. Steamhammer toto téma rozvinuli až na neuvěřitelných šestnáct minut (a něco málo navíc...) Koncertně asi muselo být téma strhující a podmanivé... na albu by podle mého soudu s tou stopáží mohli ušetřit prostor pro další skladbu(-y). Byla to ovšem doba, kdy hudebníci chtěli prokázat svoje hráčské přednosti a kolektivní souhru a tak nám nezbývá než jejich záměr akceptovat.

FRAN AND DEE TAKE A RIDE - meditativní akustické kytary otevírají poslední skladbu alba. Elektrické kytarové tóny jsou preparovány přes Leslie box, což dodává instrumentální skladbě psychedelizující atmosféru bez asistence dalších nástrojů...

Na CD se objevilo pár bonusů, které Repertoire Records přihodili jako moučník po příjemném obědě...

JUNIOR´S WAILING (single version)tohle je ovšem velmi úderný bluesrockový nářez. Zkreslený Whiteův vokál získává na ostří. Skladba je energická a úderná po všech stránkách a má ambice být hitem ve svém žánru. Také Pughova elektrická kytara má najednou větší švih, doprovázená foukací harmonikou a celkovou živostí v interpretaci. Výtečný počin!

WIND MILL - údernější téma pokračuje v středním tempu a Jollife vstupuje do hry svou flétnou a Pugh žahá svoje elektrické tóny jako správný úderník. Nostalgie po větrných mlýnech, ale s nijak neutahaným doprovodem. Se singly se na CD verzi dostala jakoby větší život a naléhavost.

AUTUMN SONG rockově preparovaná jazzůvka. S příjemnou flétnou, kterou v unisonech doprovází kytara navíc za tejemného mručení z pozadí. Zrychlené tempo živé rytmiky pohání skladbu vpřed, navzdory "podzimní melancholii", kterou by spíš člověk očekával podle názvu. Rozvíjení základní tématu se ale odvíjí v podmanivém duchu.

BLUES FOR PASSING PEOPLE - závěr hudebního výletu přináší dramatický hlas a konejšivé pobrukování a Jollife na saxofon přináší jazzové kontemplace za astitence přitlumené kytary a klavíru a tikajících bicích. White dokresluje atmosféru jazzového blues foukací harmonikou. Náladotvornější atmosféru přicházejícího rána, které se skrze odplývající temnotu dere skrze ono a vaši záclonu do vašeho pokoje, si lze jen těžko představit...

Album MK II. vyšlo v r. 1992 na CD formátu a celkovém zvuku to velmi prospělo, protože na albu nebyl sejmutý záznam na takové úrovni, jak by se dalo očekávat. Milovnici "archaické hudby" šedesátých let by si ji měli doplnit do sbírky a pověsit si ji jako obrázek do soukromé vlastní virtuální galerie. Není to vůbec špatná volba.
Váhal jsem napůl mezi třemi až čtyřmi hvězdičkami, ale čtyři to nakonec vyhrály a myslím, že jsem se nezmýlil.

reagovat

Jarda P @ 26.08.2012 07:13:18
Zase jedna z kapel, která se mi před dávnými lety vyhnula. Místy mi připomíná Blodwyn´Pig, místy East Of Eden. Výborně zahráno na vysoké úrovni. Díky za tip, zase se zaplnil jeden střípek v mozaice.

Jardo @ 10.03.2015 09:04:34
Pravda, skupina sa.nestala masovo známou, no druhá pravda je, že naozaj tu je čo počúvať. Skvelá hudba...