Mitchell, Joni - Mingus (1979)

Pravděpodobně nejjazzovější výlet respektované americké (původně ovšem kanadské) písničkářky – skladatelky, textařky, výtvarnice a hudebnice Joni Mitchell. Její tvorbu sleduji už několik desítek let a musím konstatovat, že jsem fascinován tím, kam tahle „holka s kytarou“ svou hudbu až dostala. Už v dobách, kdy byla „klasickou“ folk-singerkou jsem cítil z její interpretace, výrazu a skladatelsko-instrumentálního potenciálu, že tady máme co dělat s mimořádným kumštýřským zjevem a brzy nechala Melanii, Joan Baez, Julii Felix, Judy Collins, Lyndsey de Paul, Carly Simon, Carole King… za sebou a na její roveň v USA se postavila jenom Laura Nyro. Její skladby se těžko kopírovaly nějakými následovnicemi a spíš posloužily rockovým kapelám….
Album Mingus mi přinesl už v r. 1979 kamarád, který nějak zaspal její proměny a nebyl schopen se vyrovnat s jazzem, kam se Joni Mitchell uchýlila už od r. 1974 až 1975.

HAPPY BIRTHDAY 1975 – klavír a evidentně záznam z narozeninového mejdanu. Slyším zde nejen Jini Mitchell, ale především geniálního jazzového kontrabasistu, který právě slaví narozeniny a ten večírek je na jeho počest…..

GOD MUST BE A BOOGIE MAN – famózní úvod! Joni Mitchell hraje na akustickou kytaru a sekunduje jí skutečný velmistr baskytarový fenomén Jaco Pastorius na svůj Fender (Fretless) Jazz Bass. Vytváří tady neuvěřitelnou basovou architekturu, zatímco Joni zpívá v nádherném jazzovém feelingu. Razantní údery do strun, střídají lehké příklepy a modulace basových tónů sem vnáší neuvěřitelnou kontemplaci. Tenhle osobitý muzikantský duet „narušuje“ občasný sborově vykřičený název skladby. Joni a Jaco několik let spolu spolupracovali a spolu i žili a zcela evidentně jim to slušelo v obou polohách, tahle jazzová záležitost to potvrzuje….

FUNERAL – zmatené hlasy z večírku a atmosféra uvolněné bezprostřednosti, jako už to na podobných akcích bývá zvykem

A CHAIR IN THE SKY – krásně perlivé elektrické piano Fender-Rhodes hraje na něj legendární Herbie Hancock, Jaco výtečně tvrdí muziku svými dravými tóny a na bicí rozhrnuje atmosféru Peter Erskine (Weather Report), stejně jako jeho další kolega ze stejné kapely Wayne Shorter na sopránsaxofon. Hudební abstrakce přivolávají atmosféru nočního jazzového New Yorku s pocity osamění a odcizení a zhmotněním pocitů, se kterými Joni pracuje s vybraností opravdové dámy jazzového zpěvu…

THE WOLF THAT LIVES IN LINDSEY – tak tohle je záležitost, která nemá jenom ten jazzový odér, ale je zde i závan psychedelie (pokud ho chcete vnímat na kůži) Joni hraje na svou akustickou kytaru zvláštními odsekávanými akordy, které výtečně prorezonovávají a jen těžko se dají napodobit. Částečně zde pracují improvizace, ale také je zde nějaké téma a vlk je přítomen nejen v názvu, ale i jeho vytí zaslechnete. Vedle Jaka zde pracují i conga Dona Aliase a percussion Emila Richardse. Kovově rozvibrovávané struny znějí na pozadí vlčího vytí až téměř horrorově. Joni si prostě hraje tak, že mi po těle běhá mráz i po letech…

I´S A MUGGIN´ ̶ krátký duet Minguse a Joni je kratičkým osvěžením…..

SWEET SUCKER DANCE – perlení elektrického piana a vrčivý tón fretless bass je famózní a Joni se nádherně pokládá do pocitů, prožitků a mám pocit, že tahle ženská jazz cítila jazz už ve své kanadské kolébce, než sáhla po akustické kytaře. Saxofon víceméně koloruje atmosféru a bicí lehce tikají za asistence košťátek a nic z ničeho nevybočuje a nevyčnívá prostě se zde kreslí tempery a oleji v sonických zvukových barvách jako na obalu alba. Je úžasné poslouchat, jak Jaco naléhá svými basovými vibracemi na struny, jak Hancock perlí na Fender-Rhodes a já si říkám, že „noc je ještě příliš mladá“ na to, abych šel spát a tak jen přitlumím světlo a budu si představovat, jako Joni v modrém matném světle v jakémsi příšeří kreslí dlouhými pažemi na neviditelné plátno ve vzduchu za jedinečného doprovodu….. Jaco kouzlí svými basy za výhružného šustění percussion až do závěru….

COIN IN THE POCKET – Mingus svým ochraptělým hlasem prohodí pár zasvěcených slov a najíždíme na další skladbu….

THE DRY CLEANER FROM DES MOINES – výrazně nejrychlejší skladba na albu. Je to swing, je to boogie, je to blues, je to nějaká odnož jazzu? Je to všechno. Pochválit musím výtečného Jaka Pastoriuse, který skladbu aranžoval a přinesl jsem břeskné dechové fráze, ostré jako mrazivá vítr. Joni je jako ryba ve vodě a frázuje jedna radost. Rytmika pracuje jako jedinečná motorová jednotka. Vedle bicích, baskytary a percussion zde slyším sólujícího Shortera. Výborný závět s baskytarovým výjezdem….

LUCKY – krátký komentář Minguse a ….

GOOD BYE PORK PIE HAT – závěr patří klasické skladbě od Charlie Minguse. Rockeři ji budou znát z famózního elektrického bluesového podání Jeffa Becka na albu Wired. Tady jsme ale na ryzí jazzové platformě. Joni náročné téma dokáže výtečně vyzpívat a dodává skladbě jedinečný feeling za perlení elektrického piana, bloudivých basových tónů a mírných bubenických ševelů. Jaco si s baskytarou opravdu hraje a skoro bych řekl, že se s ní mazlí. Na bezpražcovou baskytaru jsem dodnes neslyšel nikoho zahrát s takovou lehkostí a přesvědčivostí (je ho věčná škoda!). Náladová a zcela bez zábran je Joni ve svém zpívání a ve vztahu k hudbě, která přesně koresponduje s její interpretací

Mezi rockery jsou posluchači, kteří nejsou schopni naslouchat jazzové kontemplaci, ale jsou mezi nimi i ti, kterým občas z nějakého důvodu nestačí poslouchat dravé riffy a chtějí, aby se jejich duše občas dotkla nějaká nespecifikovatelná emoce. Právě jim bych chtěl tohle album předložit jako zákusek. Myslím, že by se mohli po něm i trochu olíznout…. Milovník výtvarného umění ocení i její malířské schopnosti. Sama si obal navrhla a také namalovala… Další slova jsou zbytečná….. Pět hvězdiček!


reagovat