Petr Novák & George and Beatovens - Ve jménu lásky (1972)

Třetí dlouhohrající deska Petra Nováka a poslední s původní skupinou George and Beatovens není, stejně jako obě předešlé, žádnou hitovou bonboniérou, protože všechny jeho zlidovělé šlágry zůstávaly dlouho rozeseté jen po singlech. Album Ve jménu lásky staví na odiv vyšší ambice. Docela zdárně vstřebává aktuální impulzy ze světa progresivního rocku, přitom je ale stále jednoznačně písničkové a novákovsky romantické. A i když jsou aranžérské a komopoziční snahy o větší umění poplatné zahraničním vzorům, nepůsobí začátečnicky, jsou sebejisté a řemeslně zvládnuté, a tu žádoucí porci originality, kterou představuje Novákův nezaměnitelný zpěv, nijak neutiskují.

Do progrockových končin vedou písně především výrazné a nápadité klávesy Jana Obermayera nebo tullovská flétna Petra Bezpalce (např. 220 bleších snů, Nikde nemám dům), kytara hraje většinou jen doprovodnou roli. Nejnázornějším příkladem tohoto směřování jsou obě verze titulní skladby, které album rámují, a asi nejzdařilejším pak píseň Kolo štěstí, kde si členitá stavba dobře rozumí s hitovým refrénem. Povedené jsou ale i některé méně rozmáchlé kousky jako třeba Já se vrátím. Naproti tomu recesistické retro O trubce sním je možná docela roztomilé, ale s náladou ostatních písniček se nepříjemně tluče.

Texty Iva Plicky mají sice k poezii daleko, ale nepostrádají jisté naivní kouzlo a především padnou Novákovu naturelu jako ulité. On totiž tím beznadějně sladkobolným rytířem lásky skutečně byl, a tak těm romantickým veršíkům dokázal vtisknout věrohodnost, jakou by z nich jiný zpěvák těžko vykřesal. Hlasově je tady ve výborné formě a i ten trochu zbytečný expresivní úlet v závěru Ve jménu lásky zvládá se ctí. Instrumentálně zatím nejpropracovnější album jeho kariéry však bohužel znamenalo i konec zlaté éry. Na Petra Nováka už číhají dva tajně spolupracující démoni - alkohol a normalizace - , kteří mu v dalších letech dovolí jen málo podobně úctyhodných vzepětí.


Recenze již zveřejněna na xplaylist.cz
reagovat

Petr Novák je můj bigbítový hrdina z pubertálních začátků vnímání bigbítu. Získal jsem k němu velmi blízký vztah. Nejenže byl Petr jako já, psal básničky (jako já), do bigbítu dával hodně emocí (jako já) a bigbít byl jeho životní styl a názor (jako u mě). Navíc se na mě usmálo štěstí a přes jeho bratrance Aleše Sládka (který stejně jako Petr už dávno odešel do bigbítového nebe), jsem se s ním měl možnost osobně seznámit. V létě 1973 jsme za ním vyrazili ještě se dvěma kamarády do Prahy a navštívili jsme ho v jeho bytě na Legerově 76 na Vinohradech. Jeho laskavá maminka (paní Olga Pochylová)se nás ujala jako vlastních…. O rok později v létě 1974 v Adamově u Brna, když zase po letech začal budovat novou doprovodnou skupinu, jsem se s ním sešel před koncertem na Ptačině. Seděli s Petrem jenom my dva u jednoho stolu a více než hodinu jsme si povídali. Mě bylo devatenáct, potily se mě dlaně a bušilo mě srdce. Můj pubertální idol seděl naproti mně stranou od lidí, kouřil jsem jeho marlborky a společně jsme pili pivo. Dvě máničky, které dělilo deset let, ale za pět minut jsem věděl, že je to citlivý, laskavý, otevřený, přátelský a bezelstný člověk. Nechal jsem mu k posouzení několik mých textařských prací, které jsem hodlal zapojit do našeho bigbítu a on mi daroval fotku s věnováním a také krátký písemný pohled na mě, na život a věci kolem nás. Dodnes to mám pečlivě schováno ve své sbírce. Stal jsem se rovněž členem Fan Clubu Petra Nováka…
Vojna v mém životě leccos zmařila. Přesto, když jsem v r. 1975 prchl jako voják ze spartakiády a zaběhl jsem do vinohradské restaurace Demínka, tak jsem tam Petra potkal v širší společnosti. Poznal mě (třebaže už jsem jako voják nebyl mánička). Vypili jsme spolu pár piv a vykouřili i pár cigaret a Petr mě povzbuzoval, že vojna nebude nekonečná…. Radoval jsem se z jeho návratu na hudební scénu a koupil jsem si Krásku a Zvíře, stejně jako Co je to láska….. Petr ale začal v osmdesátých letech hodně chátrat. Alkohol ho hodně ovládal a na koncertech to bylo bohužel dost patrné. Také jeho další alba ztrácela energii a umělecky mně připadala průměrná. Nebyla to jenom jeho chyba, úroveň kapely šla hodně dolů a navíc autorský materiál ztrácel sílu a byl pro mě zklamáním…..
Když v devadesátých letech zemřel na totální vyčerpání organismu, bylo to tragické a třebaže jsem už tak pečlivě nesledoval jeho osudy, velmi se mě to vnitřně dotklo….
Loni jsem se osobně seznámil s vynikajícím muzikantem, skladatelem a člověkem Janem Farmerem Obermayerem (mj. členem naší nejstarší bigbítové skupiny Sputnici, Komety, Matadors, George And Beatovens…) a vystoupili jsme společně v jednom televizním pořadu. Nabídl mi tykání, což bylo pro mě velké vyznamenání a zasvětil mě do řady dalších záležitostí kolem George And Beatovens.
Kapela dnes hraje dál, ale jako doprovodné těleso Karla Kahovce, ale to už jsou jiní George And Beatovens….

Album Ve jménu lásky uzavírá trilogii před rozchodem kapely. Řekl bych, že je mi z těch tří alb nejbližší a tak na něho zaměřím svou pozornost….

VE JMÉNU LÁSKY – varhanní úvod s dlouhými tóny jakoby předjímal vážnost tématu a úvodní motiv zní jako kostelní preludium, než se ovšem do hry vklíní bicí nástroje, baskytara, elektrická kytara a všichni společně údernými akcenty otevírají téma, uzavřené varhanami….

KOLO ŠTĚSTÍ – jemné tóny elektrické kytary doprovázené varhanami jsou předobrazem recitovaného textu. To už se ovšem mikrofonu ujal Petr Novák, doprovázený kapelou a vokální složkou. Skladba ve středním tempu nabídne rozezpívanou otevřenou melodii. Sloky mají téměř dramatický podtón, navíc se do něho zapojí břeskná flétna a baskytarové téma, zato refrén má pozitivistické vyznění. Petr Novák má hereckou průpravu a do jeho projevu dokáže tuto schopnost vložit s dramatickým vyzněním. Rozumíme mu každé slovo a každou myšlenku a obsah pokládá na dlaň jako vlastní duši… Závěrečný vokál s varhanami skladbu zvolna ukončí…..

KAŽDÉ RÁNO ZPÍVÁM – Obermayer otevře skladbu klavírním úvodem za doprovodu kytary a Novák se za Dudáčkovy výpomoci ujímá zpěvu. Kapela šlape v přesném tempu a nabízí model melodického bigbítu, ve kterém byl Novák nejsilnější a nejpřesvědčivější. Plickův text je řemeslně zdatnější a jeho textové obrazy tvoří s Novákovou výpovědí velmi pevné spojení. Varhany drží harmonii a rytmika sevřený základ skladby s kytarovou vyhrávkou….

O TRUBCE SNÍM – v tomto příspěvku kapela George And Beatovens reaguje na dvacátá léta první republiky. Nadsázka je v prvním plánu, včetně deformovaného hlasu. Nejsem si ale jist, jestli zařazení této skladby bylo úplně nejšťastnějším řešením. Dokázal bych si představit, že by její místo zaujala jiná skladba, pro kterou nebylo na daném formátu místo…

JAK ČERSTVÝ SNÍH – úderný bigbít, ve kterém kapely přidává na tempu, dynamice a rozbíhá celé téma vpřed jako v koňském cvalu. Ostatně melodie odpovídá i textu, což se podařilo propojit. Dusahící Jiraskovy bicí a Čížkova baskytara jsou vzájemně velmi integrované, stejně jako saxofonové duety Obermayera a Bezpalce. Trochu zde cítím jemný opar mezihry beatlesovský skladby Lady Madonna (díky saxofonům), ale jinak je píseň poctivým bigbítem v každém slova smyslu….

BUDU LÁSKOU – další skladba je ryzí balada. Obermayer hraje klavírní party s erudicí a dynamickými odstíny, stejně jako Bezpalcova flétna… Novákův hlas je vroucný a oddaný. Přesně podle modelu věčné lásky, zamilovanosti a odevzdanosti. Plicka se dokázal přesně trefit do jeho citových emocí. Byli to dobří kamarádi (léta kamarádi přes chodbu v jednom domě), což bylo pro autorský tandem to nejlepší…

220 BLEŠÍCH SNŮ – kytarové intro a přichází další řádný bigbít. Obermayerova skladba patří k tomu nejlepšímu, co se na albu objevilo. Unisona baskytary, flétny, kytary připomene Jethro Tull a kapela jede na plný plyn. Obermayer zahraje vynikající sólo na elektrické piano jako v dobách Matadors a bicí a baskytara šlapou v přesné úderném rytmu. Na koncertech patřila mezi nejsilnější instrumentální záležitosti. Výtečná a strhující skladba!

JÁ SE VRÁTÍM – dramatický náboj je zachován, jenom se více zhustí hudební doprovod. Plickův stín není jen vršení slovíček, ale zaujme i poetickými obrazy. Bezpalec a Obermayer do skladby zvolna přivádějí téměř jazzové prvky, skladba je ale bigbítová záležitost harmonickými základy. Novák zde podává jeden z nejpřesvědčivějších pěveckých výkonů na albu, což demonstruje zejména v závěrečné expresivní části. Dynamika je na vysoké úrovni a skladba je skrze basy a neomylné bicí vedena vpřed. Skladba, která potvrzuje vysoké nasazení kapely a zpěváka…

NIKDE NEMÁM DŮM – rozbíhá se další bigbítová skladba. Kapela jede na plný plyn. Flétna ornamentálně prokresluje téma a Novák přidává dramatický timbr do hlasu. Ostré akordové akcenty kytary podmiňuje napětí, které svazují upozaděné varhany. Dudáček konečně dostává příležitost vystavět kytarové sólo a dělá to velmi dobře. S jistotou a elegancí. Flétnu a elektrickou kytaru je třeba zvláště pochválit vedle zpěvu tvoří páteř výtečné skladby….

AŽ VĚTVE STROMŮ SPÁLÍ MRÁZ – elektricky preparovaný saxofon a velmi důrazné basy jsou intrem další skladby výrazného energetického potenciálu. Novákův hlas zpívá zcela nadoraz, ale sborové hlasy dodávají ještě větší nápětí (Dudáčkův vypjatý vokál výrazně vyčnívá vedle Obermayera a Bezpalce). Uvědomíme se to i při zpěvu a capella….
Rytmická mezihra mi ale trochu připomene Crosby, Stills, Nash And Young na albu Deja vu, hrané ve výrazně rychlejším tempu s nápadně vysunutou flétnou. A je tady opět Dudáček, který vystřihne další technicky bezvadné sólo s výrazem a bigbít je dotvořen. Výtečná skladba!

DO VŠECH STRAN SVĚTA – dumavý úvod varhan, baskytary a bicích prokresluje Novákův nostalgicky znějící hlas v dalším baladickém příspěvku. Ve sborovém refrénu se George And Beatovens rozevřou jako obrovský květ růže a nabídne melancholickou krásu, kterou Novák, jako zoufalý zachránce týraných lidských duší brání proti celému světu a deklaruje svoje pocity. Houslová mezihra vytváří spojovací most mezi harmonií a dynamikou a my máme před sebou další ukázku přímočarého nerafinovaného bigbítu šedesátých let, poctivého a nezkorumpovatelného, třebaže z dnešního pohledu naivního, ale to byl odraz své doby….

VE JMÉNU LÁSKY II – závěrečná píseň na albu mě vždycky nejvíc ohromovala a vlastně to cítím dodnes. Krásný Obermayerův varhanní sound se vznáší nad Novákovým zvukově deformovaným hlasem, který však přesto zpívá s velkým zaujetím a vírou. Plickův text se dotýká básnického Parnasu a můžete ho číst i bez hudebního doprovodu. Skladba má dramatický náboj a prochází harmonickými proměnami. Výtečně zaranžováno – jak lidské hlasy tak jednotlivé nástroje. Dudáček zde nahrál jedno ze svých nejpřesvědčivějších sól, které jsem od něho slyšel. Je střídán Bezpalcovým saxofonem, který ostrými tóny prořezává skladbu jako nůž, přesto však v dynamických proporcích. George And Beatovens hrají jako o život a sborový zpěv to podtrhuje. Závěrečná katarze je velmi mocná. Novák přechází do velmi expresivní polohy na pokraj emocionálního řevu a akcentované akordy varhan, kytary a rytmiky skladbu ukončují…… Pilotní skladba alba!

Co dodat víc? Po tomto albu… už nebylo na léta nic. George And Beatovens zanikli díky politické zlobě normalizace a přivedly Nováka na pokraj lidské bezvýchodnosti. Jeho další kariéra až do r. 1974 byla velmi tristní. Angažmá v Semaforu, kam ho přizval Jiří Suchý nebyla ani pro Semafor, ani pro Nováka řešením a sólové recitaly jej stavěly na okraj obecného zájmu. Album Ve jménu lásky není progresivní hudební počin ve stylu Blue Effect nebo Framus Five, staví na obecné melodice a přímočarém vyjádření zpívaných pocitů podepřených velmi dobrým hudebním doprovodem. Některé věci se povedly víc, jiné méně. Obecně vzato je to ale velmi důstojné, třebaže nedobrovolné ukončení Novákovy kariéry šedesátých let, stejně jako George And Beatovens…
Dávám čtyři hvězdičky!







reagovat

Mirek Kostlivý @ 27.06.2011 14:53:23
Zajímavé je, že toto LP mi tenkrát (na rozdíl od ostatních) nějak uteklo. A to jsem měl jeho první dvě LP včetně všech singlů, co kdy vydal. Pravděpodobně vyšlo v malém nákladu, a tak tuto desku slyším, věřte-nevěřte, poprvé v životě (po 40-ti letech od natočení!).
Je to i na první poslech sympatická deska. Ale na druhou stranu se trochu děsím, co mě ještě čeká na dalších deskách z toho 13CD kompletu z let 1967-1997 :-), protože jsem jeho pozdější tvorbu tenkrát přestal sledovat. Ale co si vybavuji z koncertů v 80. letech, tak to tenkrát opravdu žádná sláva nebyla. A protože to byl také můj velký idol, tak jsem se na jeho tvorbu díval shovívavě.

Petr Gratias @ 27.06.2011 16:35:06
Ahoj Mirku....
plně s Tebou sdílím Tvoje pocity. Petr Novák byl můj pubertální idol... viz můj text v recenzi.
Jako zralejší rocker naší generace jsem ale plně ztotožněn s Vladimírem Mišíkem. To je pro mě ryzí bigbíťák v pravém slova smyslu a nejenom, že jsme oba Ryby (kousek od sebe narození), Vláďa je o osm let starší, ale taky jsme oba astmatici...
Ale zpátky k Petrovi Novákovi....
Ten komplet mám taky. Byla to jediná cesta, jak se dostat k prvním třem raritním albům. Bonton potažmo Supraphon vydal pár nesmyslných výběrů a tím znehodnotil smysl řadových alb a také tím zabránil dalším reedicím. To jsou velmi rozpačité vydavatelské počiny. Oni se budou tradičně vymlouvat na malý český trh a malé prodeje. Z pohledu tržního hospodářství je to logické a jasné, ale proč mám (zatraceně) pořád vnímat tu druhou stranu a "omlouvat" je? Já jsem spotřebitel a sběratel a chci původní vydání a ne nějaké "smetáky". V době stahování a vypalování tento můj názor zní směšně, ale to mi vůbec nevadí.
Produkce Petra Nováka na dalších albech je velmi, velmi kostbatá. Album Kráska a Zvíře (1975) je sice koncepční projekt. Literární předloha je ale vměstnána do současnosti a řeší mezilidské vztahy. Tedy závažné téma. Zpívá zde šansoniérka Věra Mazánková. Na kytaru hraje Slávek Janda a výtečnou baskytaru Oldřich Wajsar.... V r. 1980 vyšlo album Co je to láska. Je to zoufalý pokus zachránit původní projekt Planetů snů, který měl být na 2 LP. To se nepovedlo. Tak polovina alba má rockové základy a poslouchat se dá, ale druhá polovina naznačuje, že začínají být problémy s invencí a skládat začíná kolem Petra kdekdo. (Přirovnal bych to k postavení alba Olympiku Jedeme jedeme jedeme... polovina zajímavá a zbytek naznačuje pozvolný úpadek) a potom už další alba osmdesátých a devadesátých let jsou zoufale bez nápadu tlačena do příliš popové a podbízivé polohy refrenových písniček. Špatná produkce a velmi kostrbaté instrumentální výkony. Nezachrání to ani mluvené slovo Mistra Hrušínského, ani téma drog, které prosáklo do tematiky a bohužel ani texty Pavla Vrby, kterého jinak velmi respektuji.
Rockeři osmdesátých let už Petra Nováka vnímali jako součást nepovedené české pop-music a ne jako legendárního bigbíťáka. Mnohokrát jsem na tento názor narazil a odborná kritika mu také nic neodpustila. Neříkám, že tu a tam něco se nepovedlo trochu líp, ale obecně to nejsou nijak výstavní alba.
Noví rockeři chtěli Pražský výběr, Lauru a její tygry a popeři zase Dalibora Jandu a Elán a Petr Novák vypadal bohužel jako podivný anachronismus.
Nemysli si, že se mně píší tato slova nějak lehce, ale objektivně řečeno - nejsem daleko od pravdy. My jsme generačně (pokud se nemýlím) na jednom postu a řekl bych, že mě dáš taky za pravdu.....