Petr Novák & George and Beatovens - Kolotoč svět (1970)

V podstate súhlasím s predrecenzentovým hodnotením albumu. V niektorých častiach recenzie už naznačil to, čo ja cítim intenzívnejšie. Asi najväčším nedostatkom je akýsi hierarchický neporiadok v skupine, nie je určené jednoznačne, kto je šéf a ako čo bude vyzerať. V skupine boli všetko ambiciózni muzikanti a mali okrem bubeníka aj skladateľské chúťky, čo viedlo k určitej roztrieštenosti a Petr ako hlavný protagonista si nevedel "dupnúť". A mal si, potom by neprišlo k tomu, že bol zatlačený do úzadia aj ako autor, veď na tomto albume sú od neho len tri skladby. Ako šťastné nevidím tiež použitie štúdiového orchestra, ktorý miestami potláča zvuk skupiny. Tento "chaos" sa naplno ukázal v záverečnej piesni Kde ticho umírá. Sólo na bicie, nič nehovoriace sólo na gitare a orchestrálna psychedelia odrovnali ináč celkom príjemnú Čížkovu skladbu. Zhrnuté, vcelku príjemné piesne, rozpačité aranžmány spolu s Petrovým štandartným spevom dávajú výsledné tri hviezdy.
reagovat

Petr Gratias @ 22.04.2012 19:54:49
Zdravím, Mohylo....
Petra Nováka a George And Beatovens si na Progboardu nikdo moc nevšímá... Hlediska a měřítka se za více než čtyřicet let asi hodně posunula a pro někoho je tahle hudba bigbítový pop...
Já si to úplně nemyslím. Viděl jsem George And Beatovens naživo a byla to hodně strhující umělecká výpověď jak po pěvecké stránce, tak i muzikantské.
Kapelu ( a zjevně nejenom ji) handicapovaly aparaturové mantinely. Nebyly odposlechy, neexistoval PA system, nebylo MIDI, bicí se nenazvučovaly a elektrické kytary měly jenom boostery, wah wah pedály a nějaké flangery, shiftery, reverby, sequencery a jánevímcoještě tenkrát nikdo neznal.
Navíc v nahrávacích studiích personál hodně mluvil hudebníkům do jejich pojetí a žádná kapela nemohla ovlivnit práci producenta. To byl většinou studiový profesionál, který předevšírem točil folklor, dneska bigít a zítra vojenské pochody a podle toho ta "produkce" také vypadala.
Proto v těch kritikách kapel šedesátých let bychom měli být kapánek tolerantnější, i když to není pro recenzenta vždycky úplně "jednoduché".
Je to prostě krásná nostalgie, alespoň pro mě...
Díky!

První řadové album George And Beatovens vyšlo na jaře 1970. Pamatuji si to z několika důvodů. Jednak jsem za tři měsíce měl definitivně opustit ZDŠ a vstoupit do „života“ a jednak proto, že naše školní bigbítová kapela (v níž jsem hrál na doprovodnou kytaru a zpíval) měla podvečer zkoušku a já jsem si byl koupit struny na elektrickou kytaru.
Prošel jsem kolem prodejny s hudebninami a povšiml jsem si, že právě největší zájem se točil kolem alba Kolotoč svět, které bylo horkou novinkou. Stálo 36 Kč (protože Panton byl levnější než Supraphon) a tak jsem tu stovku co jsem měl na struny (zbytek jsem měl vrátit, nebyly to moje peníze) ještě ponížil o cenu elpíčka.
Pokud se dobře pamatuji, bylo to první album, které jsem si koupil a to se nedá zapomenout.
Deska se potom hodně přehrávala a já jsem udělal jednu fatální chybu, že jsem tohle album půjčil kamarádovi, který mě ujistil, že ji druhý den přinese do školy…. Jeho mladší bratr ale desku přehrál na nějakém starém karuselu z první republiky, do kterého se umisťovala ocelová jehla a deska byla jedním škrkem na první straně nenávratně znehodnocena a nedala se přehrávat….
Od té doby jsem už nikdy žádné elpíčko nepůjčoval…..
Když se podívám nynějším pohledem na album (které vlastním v kompletu Petra Nováka), mám asi tyhle pocity…..

TAKOVEJ JE SVĚT – začátek písně je poněkud patetický. Intro dechové sekce střídají smyčce a harfa… Před mikrofonem je Petr Novák, který vroucným způsobem deklaruje životní pocity člověka s jemným mentorským nádech a patosem. George And Beatovens zde hrají roli doprovodné kapely, která je skryta za orchestrací, která připomíná divadelní doprovod nějakého závažného představení. Nástroje tikají a ztrácejí se v aranžích, které byly poplatné době. Snaha udělat z písně hit je zjevná a také snaha nasadit píseň do soutěžní přehlídky nějakého festivalu. Nevím, myslím, že podobný typ skladby Petrovi příliš nesedl, třebaže si ji sám napsal a otextoval mu ji jeho kamarád přes chodbu – Ivo Plicka….

ODKUD ASI CHODÍ VÍTR – druhá skladba je mírně zrychlená. Má výraznější melodickou linku a tohle je přesně ten model, který Petrovi naopak sedne. Slyším zde varhany Farfisa Jana Farmera Obermayera, který zde vytváří důležitý melodický most, také zvonivé kytarové doprovody Miroslava Dudáčka (stejně tak ve sborech jeho pronikavý hlas), nejmladší profesionální bubeník Jiří Jirásek za bicími nástroji je nepřeslechnutelný a dobře vyladěný s důraznou melodickou basovou linkou Jiřího Čížka. Píseň je melodicky velmi čitelná a podmanivě vstřícná k poslechu s jemnou lyrickou polohou v textu….

ROMANCE O ŠŤASTNÉM MEDVĚDÁŘI – tahle skladba je v Petrově repertoáru dost výjimečná, ale kupodivu se k jeho naturelu hodí. Napsal mu ji Jan Farmer Obermayer s velkým vkusem a citem pro formu. V harmonické poloze cítím vliv renesanční hudby, což dělají playbackované flétny (příčná i zobcová) a basová linka a kytarové rozklady. Škoda, že do aranžmá nevstoupil ještě hoboj nebo fagot a také zvonky a bubínky. Vznikla by skladba blízká dvorní hudbě na zámcích v 16. Století. Tohle ale v bigbítu na konci šedesátých let u nás nikdo nemohl očekávat. Vznikla tak lyricky subtilní píseň, která naopak hitové ambice neměla, ale o to byla krásnější.

VÍC NEŽ NIC – kytarista Miroslav Dudáček napsal další píseň pro Petra. Jak vidno, má Dudáček svůj harmonický styl a výrazný smysl pro melodii. Nejsem si jist, jestli spojit instrumentaci s dechovou sekcí byl úplně šťastný nápad, třebaže skladba se neproměňuje v nějaký jazz. Dudáček do mezihry napsal příjemné zvonivé kytarové sólo bez dobových zkreslení wah wah pedálem nebo boosterem, což skladbu uhlazuje, ale umělecky nesnižuje. Také zde je všechno na první poslech jasné a přehledné. Nikdo se nezamotává do rytmických zvratů, nějakých experimentů a sází se na přímočarý soft-beat, který většinově zaujme široké publikum a tenhle recept Petrovi většinou vycházel.

SVÍTÁ – pomalejší, místy až líná skladba nejen v interpretaci, ale i instrumentaci a tak si člověk představí, jak vychází slunce a jeho paprsky se zvolna probojovávají přes záclony do pokoje k milované bytosti. Plickův text je lyricky podmanivý a uhlazeny a táhlá vokální linka pronásleduje celou skladbu. Hezký úmysl, ale bohužel skladba působí dost unyle a místy i únavně a všechny melodické nástroje hraje pouhé doprovody a nikdo se zde moc nesnaží vložit sem nějaké muzikantské překvapení, což považuji za nevýhodu.

ESTHER – údernost skladby Esther je podmanivá. Začátek sice náleží flétnám, ale pak už se rozbíhá dobře vystavěná skladba s bigbítovým základem. Důrazné basy Jiřího Čížka skladbě dívají důležitý základ. Škoda, že Jiří Jirásek neměl pro nahrávání k dispozici jiné bicí než značky Amati. Bicí se u nás dlouhá léta moc neuměly nahrávat a tak znějí ve skladbě hodně pleskavě. Rovněž je škoda, že Jan Farmer Obermayer neměl k dispozici hammondky, ale farfisy. Nemají ten majestátní sound a bohužel jejich tremolo není moc libozvučné. Dudáček do mezihry vymyslel pěkné kytarové sólo – škoda, že si nepůjčil od Radima Hladíka wah wah pedál, anebo nepoužil booster Petra Jandy. Jayk doprovodech tak v sólech zní jeho hra suše, třebaže lze velmi dobře vypozorovat, že je to technicky slušně vybavený kytarista. Přesto je skladba silným příspěvkem na albu a také text má svoji dramatičtější baladickou polohu, která se Plickova velmi povedla a také Petr ve zpěvu s vydatnou Dudáčkovou pomocí se emocionální noří do obsahu téhle písně…..

HÁDÍTH – další zajímavá balada, která se k Petrovi hodně hodí. Její čitelná melodická linka je pro skladbu velkou devízou. Sborové zpěvy jsou velmi dobře zaranžovány a píseň má nosný refrén. Kombinace varhan a cembala je u Obermayera příkladem zdařilého přínosu a bohužel o Dudáčkově kytaře platí to, co jsem napsal už dvakrát předtím. Vroucné a přesvědčivé a rytmicky pregnantní zejména v basových linkách. Zajímavý je úvod, ale i závěr s akustickou kytarou a flétnou, který má téměř klasicizující podobu.

SEDM PRÁZDNÝCH DNŮ – melancholická skladba od prvních tónů, která se Obermayerovi hodně povedla. Je zde preferováno smyčcové kvarteto (vzdáleně inspirováno Yesterday a Eleanor Rigby od Beatles) ale i melodické sólo na elektrickou kytaru – ve stylu první poloviny šedesátých let a nenápadná bonga Jiřího Jiráska a basové důrazy Jiřího Čížka vrcholí nostalgicky smyčcovým závěrem. Téma smutku, samoty, bezradnosti a zoufalství u Petra Nováka získává už tradičně široký prostor…

KDE TICHO UMÍRÁ – závěr se rozbíhá s rychlejší skladbou, která šlape a dusá v tanečním rytmu a melodická linka jí opět vévodí, stejně jako vícehlasy sbor, který podporuje Petrův zpěv. Kytara v doprovodech táhne po melodické lince a střídání durových a mollových akordů nese svoje ovoce. Kapela si přece jen přála trochu zaexperimentovat a tak v závěru alba přichází její příležitost. Obermayerovy varhany mají ten správný rhythmandbluesový nátisk, což skladbě dodává pořádnou transfúzi energie, Dudáčkova kytara hraje v rychlých improvizačních obrazech a eruptivně vystřeluje do prostoru ohnivé tónové sloupy nahrané v playbacích (opět lituji, že nebylo použito nějakých barevnějších tónů), bubeník Jiří Jirásek rozehrává svůj chorus na bicí nástroje. Jirásek obdivoval Cream a bubeníka Bakera a také možná nabyl pocit, že tohle je jeho příležitost – tak jako Bakerova na druhé části slavného dvojalba Wheels Of Fire…. Ta inspirace je hodně čitelná a Jirka, se kterým jsem měl tu možnost se seznámit mi to sám potvrdil. Kapela se po jeho vstupu vrátí do hry a ve studiu probíhá nespoutané veselí o čemž svědčí povykování a křik a nakonec zcela neočekávaně z drážek alba zahnívá poměrně dlouho bzučení moucha, což má ve stereu docela zajímavý efekt, třebaže se nejedná o nic původního, protože Pink Floyd na Ummagummě se vyrovnali s podobným nápadem už před nimi a zřejmě posloužili jako inspirace… a deska je konce.

Ve srovnání s albem Ve jménu lásky, které považuji od George And Beatovens z tria jejich tří řadových alb jako nejlepší, je tohle album přece jenom slabší a působí jako mírný nadprůměr. Jsou na něm zajímavé skladby, ale také písně, které jsou spíše použitelné jako B strany singlů a na albu bych očekával více prostoru pro instrumentální dovednosti kapely.
Není to špatná deska, ale jako debut se mi zdá trochu nedozrálá. Na singlech zněli George And Beatovens z mého pohledu přesvědčivěji a bigbítověji. I tak ale považuji tuhle skupinu za důležitou součást bigbítového dění šedesátých let u nás a jejich úloha v našich hudebních dějinách beatu je nezastupitelná, třebaže nedosáhli tak vysoko jako Matadors, Blue Effect nebo Framus Five na pražské scéně, ale myslím že převálcovali Cardinals, Beatings a dosáhli úrovně prvního Flamenga.
K albu se vracím jako mk dávném nostalgii, která mi připomíná moje mládí se vším, co k tomu náleželo...
Obal alba nebyl nijak výtvarně výrazně pojednaný a navíc byl pojednán v myší šedi.... později někdo rozhodl, že zelená bude lepší (asi to byl nějaký voják z povolání).
Mladším ročníkům výlet k této hudbě mohu doporučit, i když si dnes už netroufám odhadnout, do jaké míry bude pro ně tato hudba zajímavá.
Tři hvězdičky dám. Méně ne, ale také ne více.





reagovat