Winter, Johnny - Nothin' but the Blues (1977)

Tohle album mi přinesl kamarád, který už léta jede v blues s tím, že bych mu měl věnovat pozornost a pak se s ním rozdělit o svoje pocity... Musel jsem mu dát za pravdu. Oba jsme měli výtečné pocity a ani jsme se o tom nemuseli nějaká zvlášť ujišťovat, navzájem jsme to poznali...

TIRED OF TRYIN´- úderné bicí nástroje se zvukem jak někde ze sklepa, dusavý elektrický kontrabas a pak ohýbané tóny foukací harmoniky a už je tu nakřáplý syrový hlas Wintera. Na harmoniku hraje skutečné eso daného žánru James Cotton. Ohýbá tóny jedinečným způsobem a platí dodnes za hvězdu v daném žánru. Hned za ním je ovšem Winter, který si dopřeje kytarové sólo, na jeho poměry hrané stručně a přehledně. Slušný začátek americké legendy...

T.V. MAMA - a najednou jsm unplugged. Winter se zmocní celokovové akustické kytary (metal body). Struny znějí kovově až téměř banjově, ale ohýbané tóny jdou přesně ve stylu bluesového žánru. Neučesané a neupravené, ale přesto podmanivé...

SWEET LOVE AND EVIL WOMEN - ve středním tempu je tady elektrické blues, ve kterém podporuje Wintera ještě kytarista Margolin a basy a bicí šlapou ve své jednoduché rytmické podobě v hospodském stylu. Nic víc.... ale přesto vyjadřují bez příkras cekovou atmosféru, jíž ovšem vévodí na slide-kytaru Winter společně se svým nakřáplým a drsným hlasem jako neohoblované prkno...

EVERYBODY´S BLUES - uhlazenější forma elektrického blues, v níž Winter volí jemnější rejstřík, který zní jakoby zpozadí a také slyšíme Perkinsův klavír, který dotváří náladu k Winterovu syrovému vokálu, Margolin hraje základní doprovody, zato Winter sjíždí se svými tóny jako blesk, za asistování Cottonovy harmoniky, až do finálového vyvrcholení...

DRINKIN´ BLUES - v mírně zrychleném tempu se odvíjí další blues, opět s výtečnou Cottonovou harmonikou a svižnější rytmikou, která tentokrát nepůsobí tak utahaně a tak si člověk představí zakouřenou a zaplivanou tančírnu se špatnými osvětlením a s povadlými kráskami, jímž Winter hraje ve svém klobouku s částečně zakrytou tváří... Perkins čeří hladinu klavírních kláves a Winter vypálí rychlé a dravé sólo. Opisuje schéma, ale přidá i něco improvizací podle všech pravidel elektrického blues...

MAD BLUES - do dalšího zrychleného blues vcházíme s další skladbou opět s tradiční základní rytmikou. Cotton se opět předvede s vynikajícím sólem na harmoniku a vzápětí je střídán razantním Winterem, který vypálí jiskry tónů, které natahuje a ohýbá s velkou erudicí a suverenitou

IT WAS RAININ´- tohle blues je ovšem pomalé, až subtilně jemné. Kytary bez zkreslení dávají vyniknout klavíru a foukací harmonice a Winter přežvykuje svoje bluesové pocity ve velkém stylu. Kdybych kouřil, zapálil bych si doutník, hodil špinavé boty na odřenou desku pocintaného stolu a upil bych s otlučené sklenice Jack Danielse a pozoroval bych žluté světlo petrolejky, okolo kterého se válí modravý kouř.....
Tak tyhle pocity mívám, když mi hraje Winter doma večerní bluesové nokturno... Velmi přesvědčivé!

BLADIE MAE - a je tu opět kovová akustická kytara s tím plechovým nakřáplým zvukem, který se tetelí pod těžkopádnou rytmikou, který bije v základním rytmickém obrazci - tak jak má být. V pozadí slyšíme kytaristu Margoliuse, ale jinak stojí celá atmosféra na akusticky plechovém zvuku rezonující kytary s bzunivým timbrem

WALKING THRU THE PARK - energická foukací harmonika Jamese Cottona na okamžik nabídne srovnání se skladbou Parchman Farm, ale hned potom se rozběhne jiné téma. Před mikrofonem se objeví elitní host, legendární Muddy Waters a Winter mu vystřihne výtečné sólo jako poklonu a také on si ve skladbě zazpívá. Jejich vzájemná spolupráce v tomto období slavila velké úspěchy na společně natočených albech.
Winterova kytarová linka se emocionálně dále rozvíjí a na závěr se opět přihkásí úvodní harmonikové téma a skladba je přivedena ke konci tak, jako celé album

Ve Winterově diskografii má album velmi dobrou pověst. Zdráhám se ale o něm hovořit jako o nejlepším. Je stylotvorné, ale není tak agresivní jako jeho jiné projekty, rád se k němu vracím a připomínám si ho s jistým respektem. Splnilo se mi přání a Wintera jsem viděl na vlastní oči a uši. Byl maximálně soustředěný na hru a vkládal do ní hodně energie. Za tu výdrž a oddanost albu uděluji čtyři hvězdičky!












reagovat

PaloM @ 09.06.2011 08:27:59
Skvelý hudobník, ohromil ma výbornou gitarovou technikou hneď od prvého albumu. Prvé 4 pokladám za jeho najlepšie.

Filozof @ 09.06.2011 10:00:54
Hele, elitní hoste, nějak občas zapomínáš říkat to nejpodstatnější... :-)

Tahle deska je Band Muddyho Waterse, veden Johnny Winterem - jako experiment. Čili host je tu spíš Winter, než Waters... :-)
Mohlo Tě to trknout, když vidíš Cottona a Pinetop Perkinse v sestavě...

Mimochodem - Cotton i Margolin byli už u nás po revoluci. Viděl jsi je? Pokud ano, líbili se Ti?

Petr Gratias @ 09.06.2011 10:06:17
Hello Filozofe,
je to samozřejmě Muddyho kapela... to jsem nezdůraznil (mea culpa)
Nicméně přesto, otázka stojí, proč album vyšlo pod názvem Johnnyho Wintera, když je na albu vlastně v roli "hosta".
Pamatuji si, že jsi dřívce zmínil, že Winter není Tvůj šálek čaje (nebo stakan vodky) a tak samozřejmě budeš famózního Muddyho preferovat, ale máš pravdu. Ahoj Petr

Petr Gratias @ 09.06.2011 10:10:15
For Filozof...
ještě doreagovávám. Bohužel jsem zmíněné pány naživo u nás neviděl. A docela mě to mrzí. Viděl jsem toho relativně dost, ale samozřejmě zdaleko ne všechno. Chybí na to finanční a časový potenciál.
Nicméně se s Winterem a Watersem ještě přihlásím a očekávám, že budeš zase bystřejší než já.
Je dobře, že na Progboardu je někdo s enycyklopedickým vhledem na Tvé úrovni, ale nechci pochlebovat....