Hancock, Herbie - Takin' Off (1962)

Na sólovou prvotinu tehdy čerstvě dvaadvacetiletého pianisty Herbie Hancocka jsem byl hodně zvědavý. Šlo o nahrávku, kterou se poprvé představil širší veřejnosti nejen jako zdatný instrumentalista, ale i jako autor. Právě na základě úspěchu desky, nazvané Takin' Off, si prý Hancocka všiml slovutný Miles Davis a angažoval jej do svého "druhého kvintetu".

Musím říct, že album se vstřebává velmi snadno, vše je podáno poměrně stravitelně a není zde místo pro žádné posluchačsky komplikované struktury. Přitom se ale Hancock s ansámblem rozhodně nedrží jediné polohy, deska je to hudebně barevná. Hned úvodní skladba Watermelon Man, dnes již uznávaný jazzový standard, nezapře silnou inspiraci rhythm & blues a v sólové pasáži se trumpetista Freddie Hubbard blýskne zajímavým vibratem. Three Bags Full je zajímavá lehce disharmonickým klavírním podkladem výrazného dechového motivu, pro sólo si tu tentokrát nadělil nejvíce prostoru Hancock sám - a využil jej dobře, neúnavné běhy jeho prstů po černobílých klapkách poslouchám se zatajeným dechem. Ze skladby Empty Pockets a jejího drolivého akordového tématu pak dýchá typická bopová atmosféra, výrazněji tu zazní tenorsaxofon Dextera Gordona.

Vcelku svižnou první stranu desky střídá druhá, o něco loudavější a zádumčivější. Platí to pro The Maze, kde loudavé klavírní akordy nedokáží rozpohybovat ani důraznější akcenty bicích nástrojů Billyho Higginse, i pro závěrečnou skladbu Alone and I, v níž je hlavním aktérem Hubbardova posmutnělá trubka. A vlastně ani kompozice Driftin' s uvolněným trumpetovým motivem a výraznější basovou linkou Butche Warrena nemá kdovíjak vysoké obrátky.

Hancokův sólový debut je pro mě deskou do nepohody, deskou příjemného, nekomplikovaného jazzu, který dokáže posloužit jako kultivovaná kulisa, ale nezklame ani při soustředěném poslechu. Takin' Off ode mě dostane tři hvězdičky - je to sice slušná prvotina, ale na dalších deskách šel Hancock kvalitou ještě o hodně výš.
reagovat