Hancock, Herbie - Maiden Voyage (1965)

Hned na úvod své recenze bych chtěl poznamenat, že se nepovažuji za velkého fanouška jazzové hudby. Jazz poslouchám spíše okrajově, podobně jako například vážnou hudbu. Svým hudebním cítěním primárně tíhnu k blues a rocku s většinou jeho podskupin a derivátů. Ale právě má stoupající obliba jednoho z těchto derivátů, tzv. fusion (neboli jazzrocku), mě před nedávnem přivedla i k prvním kontaktům s „opravdovým“ jazzem.
Maiden Voyage je koncepční album – tzn. všechny skladby na něm jsou inspirovány určitým ústředním tématem. V případě této desky jde o moře, jeho zákony a tajemství, která se pod vodní hladinou skrývají. Všechny kompozice na desce jsou výhradně Hancockovým autorským dílem, jak tomu bylo i na čtyřech předchozích sólových deskách tohoto skladatele a interpreta.

Úvodní eponymní skladba startuje Hancockovými znělými klavírními akordy, přes které se po chvíli rozvine základní motiv Maiden Voyage. Tóny Hubbardovy trubky se nesou jakoby odrazem od širokých vodních plání a pozvolna z předpřipravené melodie přechází do improvizačních kreací, stále však v rámci předem dané formy. Ani Colemanovo saxofonové sólo, které na předchozí Hubbardovu pasáž plynule naváže, nepřináší od vytyčené linie nějaký zásadní odklon. Tenorsaxofon ale nedostane příliš prostoru a do tématu opět vstupuje trubka, tentokrát už v užší kooperaci s Hancockovým klavírem. V mistrovsky sehrané pasáži navozují jak sólové nástroje, tak rytmická sekce atmosféru vln, narážejících do boku vyplouvající lodi. Svůj prostor k vyjádření dostane i Carterův kontrabas, v titulní kompozici jinak spíše upozaděný. Jeho úsporné figury ale i tak dokáží spolehlivě podporovat celkové vyznění jednotlivých témat. Poslední třetina skladby se nese v duchu postupného návratu k úvodnímu trubkovému motivu, opět s jemným klavírním podbarvením a se závěrečným fade-outem.

Druhá kompozice, nazvaná Eye Of The Hurricane, začíná ve svižnějším tempu. Bubeník Williams nechává rozezpívat svůj arsenál činelů, mezi jejichž zvukem si razí cestu úderná Hancockova klavírní kila. Po chvíli se do tématu vkládá i Carter se svými basovými běhy a Hubbardova trubka se ujímá sólové úlohy. Rytmická sekce dává skladbě komplikovanými zvraty neklidné vyznění, ale postupně se také umravní a přenechá plně prostor trubce a výraznému klavíru. Opět plynulé je předání sólové linky mezi Hubbardem a Colemanem, výrazněji rozdílného pojetí hry se zde nedočkáme – a to ani, když se sólových partů chopí Hancock sám. Sólující nástroj je tu k rytmické sekci stále poměrně pevně připoután a nepouští se do žádných velkých atonálních dobrodružství. Opětovný nástup trubky už značí jen blízkost konce skladby a sklouznutí do zpomaleného závěru.

Lehce odlišnou konstrukci nabízí v pořadí třetí skladba Little One. Do vzdáleného víření Williamsovy bubnové baterie se ozývají melancholické klavírní akordy, táhlé tóny Hubbardovy trubky a dobarvující Colemanův saxofon – vzácná chvíle spolupráce obou sólových nástrojů. Hubbard ale po chvíli umlká, aby uvolnil prostor pro jeden z nejkrásnějších motivů desky. Coleman celkově na Maiden Voyage nedostal příliš prostoru, dokázal ale z toho mála vytěžit veliké okamžiky – a posmutnělé, místy až swingově zabarvené sólo z této skladby je nepochybně jedním z nich. Hubbard dostane ve své sólové pasáži více prostoru, ale jeho výstup v porovnání se saxofonem slyšitelně zaostává. Na druhou stranu velmi příjemně zní momenty, v nichž na povrch skladby vyplavou Hancockovy klavírní melodie, ty však postupně uvolní cestu hlubokým tónům Carterova kontrabasu. Jeho sólo se mi v této skladbě ale zdá snad nejméně přesvědčivé, možná proto, že jsem zvyklý spíše na přesné a průrazné baskytarové tóny – na rozdíl od kontrabasu, jehož akustický projev je o poznání zastřenější. Na závěr se nám opět dostává Hancockových křehkých rozlamovaných akordů a Hubbardova táhlého troubení s Colemanovým saxofonem na pozadí.

Přichází čas na nejdelší, a zároveň také asi nejavantgardnější skladbu na desce. Survival of The Fittest je odpíchnuta agresivním nástupem Hubbardovy trumpety a Williamsovým kratičkým sólem na bicí. Po něm už ale celá kapela spěchá vpřed, poháněna Carterovým basovým kvapíkem a klusajícími bicími Tonyho Williamse. Hancock s Hubbardem sázejí na lehce freejazzové pojetí, které se ale vždy po chvíli sejde ve společném vyznění. Druhé Williamsovo sólo na bicí je již o něco rozsáhlejší a působivější, po něm také konečně přijde pořádně na řadu i Colemanův saxofon, ve svých stupnicových bězích opět invenční a bezchybný. Druhou polovinu skladby má už ve své režii šéf Hancock, v sólové pasáži lze dobře slyšet jeho rychlé jedno- či dvojtónové údery, které se během let staly spolehlivým poznávacím znamením tohoto osobitého klavíristy. Dojde ale i na jakousi klavírní pseudosymfonii, které ještě větší dramatičnost dodává Williamsova vířící baterie.

Podobně uklidňující téma, jako to v Little One, nabízí i závěrečná skladba Dolphin Dance. Opět se dočkáme sólového unisona Hubbarda a Colemana, kteří v součinnosti s Hancockovými klavírními tóny vytvářejí místy až nejazzově přímé, ovšem poslechově velmi vděčné melodické struktury. Hubbardovo trubkové sólo je taktéž poměrně melodické, zvláště když pod ním pulsuje jednoduše účelná Carterova basová linka. Coleman opět přichází s množstvím melodických nápadů, jeho saxofon dokáže oživit jinak spíše líný klavírní doprovod. Hancock ale i z ležérních figur dokáže bleskově přejít do invenčního sóla, v němž loudavou atmosféru skladby prodchne ráznými akordovými změnami. To už se ale závěrečná skladba blíží do svého cíle, v němž trubka a saxofon (opět unisono) dovedou melodii ke konečnému utichnutí.

Album Maiden Voyage je podle mínění části Hancockových fanoušků vůbec nejlepší autorovou sólovou deskou. S tímto míněním se bohužel nemohu objektivně ztotožnit, natolik se ještě v Hancockově tvorbě ani zdaleka neorientuji. Osobně tuto desku považuji za poměrně reprezentativní vzorek post-bopu 60. let s hvězdným obsazením a kvalitními instrumentálními výkony. Oproti tvorbě kvintetu Milese Davise z též doby mi tato Hancockova sólová deska přijde podstatně stravitelnější, takže bych ji zájemcům o jazzovou hudbu 60. let určitě doporučil. Netroufnu si fundovaně posoudit, zda je toto album milníkem ve vývoji jazzové hudby, takže plný počet raději neudělím, ale čtyři hvězdičky mohu dát s naprosto čistým svědomím.
reagovat

Petr Gratias @ 19.12.2013 11:37:59
Zdravím, Vmagistře...
tohle je skvěle pojednaná recenze
se zajímavým vhledem do poměrně náročného tématu.
Jazz je hudba o kontemplacích, náladách, improvizacích
a jiných principech než které poskytuje rock a proto se k němu poměrně často uchyluji - i když se stejně jako ty necítím být jazzmanem v tom ryzím slova smyslu.
Herbie Hancock je ovšem velmi učenlivý žák génia Milese Davise a dokázal se prosadit jako samostatná umělecká persona. Jeho elektronické námluvy s popem v osmdesátých letech jsem sice absulutně nevstřebal, ale vážím si jeho podílu a respektuji jeho přínos.-
Spoustu rockerů, kteří spojují svou hudební orientaci s funkem z něho podvědomě vychází tak jako s Jamese Browna a navíc dokázal do jazzové formy vedle funku (trochu rocku) vložit i prvky africké etnické hudby. Vždycky měl kolem sebe precizní hráče, kteří zajímavým způsobem dokázali reagovat a dotvářet jeho hudební principy a popravdě řečeno i nedělá úroblémy si představit, že by Hancock mohl hrát v jedné kapele i s geniálním Jimi Hendrixem. Album Maiden Voyage to sice tak jednoznačně nepotvrzuje, ale alba Head Hunters, Thirst, Sextant, Secrets... podle mě ano.
Výtečné postřehy. Díky!

vmagistr @ 19.12.2013 17:13:37
Také Ti, Petře, děkuji za reakci. S tím Hendrixem je to zajímavá myšlenka. Někde už jsem četl, že Hendrix těsně před svou smrtí plánoval nějaké koncerty či studiovou práci pod hlavičkou "HELP" - tedy Hendrix + Emerson, Lake & Palmer, v tomto případě ovšem šlo na obou stranách o rockové muzikanty.
Docela by mě zajímalo, jaký byl v 2. polovině 60. let pohled jazzových hudebníků na rychle se rozrůstající rockovou scénu - přece jen, na první fusion projekty, které ukazují zaujetí jazzmanů rockovou živočišností (Tony Williams Lifetime, Nucleus, produkce Milese Davise) došlo až na přelomu 60. a 70. let. Nepohlíželi většinou klasicky hudebně vzdělaní jazzmani na rockery do té doby trošku spatra?

Petr Gratias @ 19.12.2013 21:48:05
Zdravím, Vmagistře..
zajímavé téma k zamyšlení.
Jakmile se v r. 1954 objevil v USA rock and roll, začínaly se nad jazzem stahovat mraky. Netřeba to ovšem vnímat doslovně. Intelektuálně založené publikum jazzu zůstávalo věrné, ale nová dorůstající generace jazz odmítala. Tradiční jazz byl příliš uhlazený a moderní jazz byl zase nesrozumitelný. Vedle rock and rollu koexistoval nějakou dobu ještě twist, ale po roce 1960 - zejména nástupem The Beatles a posléze Rolling Stones už byl jazz ve velkém útlumu. Jazzoví odborníci ovšem říkají že mezi léty 1963 až 1968 vznikal nejkvalitnější jazz - nicméně standardní jazzmani cítili siolný odliv publika a zájmu a vlnu rock and rollu později rocku pomlouvali, ironizovali a mnohdy i napadli, že "vlasatci s elektrickými kytarami neumějí hrát, hrají dokola tři akordy" a neumějí nástroje tak suverénně ovládat jako jazzmani svoje trubky, saxofony a trombony.
Jazz sice přežíval, ale už neměl tu společenskou sílu jako ve třicátých a čtyřicátých letech.
Díky rhythm and blues ovšem docházelo k pozvolnému sbližování jazzu a rocku, ale v těch náročnějších rovinách (Alexis Korner, Graham Bond Organization, Colosseum... v Británii), ale domnívám se, že Miles Davis byl ten, kdo pochopil, že spojení jazzu a rocku vrátí zpět mladé publikum a propojí kvalitu a náročnost s novou generací, která už nepovažovala rock and roll jako základní hudební formu....
Snažil jsem se ten proces hodně zjednodušit, ale v šedesátých letech se opravdu jazzmani a rockeři rádi neměli...
Zdravím!