Hancock, Herbie - Sextant (1973)

Je zajímavé sledovat, jakými hudebními cestami se ubíraly osudy některých "sidemanů" fenomenálního trumpetisty Milese Davise po opuštění jeho souboru. Zvláště na přelomu 60. a 70. let vygenerovala Davisova "líheň" množství výrazných talentů, které se pak v 70. letech nejenom neztratily, ale dokonce dokázaly v mnohých případech udávat krok ve vývoji různých hudebních žánrů. Zvláště Milesovi pianisté v tomto ohledu více než obstáli - dlouholeté a stylotvornými nahrávkami doslova poseté kariéry Chicka Corey, Joe Zawinula i Herbie Hancocka jsou toho nejlepším dokladem. Ale zatímco první dva jmenovaní své talenty v 1. polovině 70. let upřeli především k fúzi jazzu a rocku, černý klavírista Hancock se v této době stal pionýrem spojení jazzu, funku a africké domorodé hudby.

Na cestě, kterou se Hancock vydal, nebylo v té době místo pro elektrickou ani jinou kytaru, namísto toho ale v jeho kapele působila tříčlenná dechová sekce. Rozhodně nešlo o žádné "křoví" pro Hancockovy klávesové eskapády, naopak - všichni tři hráči byli integrální součástí Hancockova uskupení a rovnoměrně se spolu s ostatními členy kapely podíleli na výsledném zvuku. Obvyklou rytmickou sekci pak v některých skladbách podporoval ještě perkusionista.

Pamatuji si, že po prvním poslechu alba Sextant jsem byl pořádně zmatený. Ani stopa po nějaké jasnější melodické lince, místo toho jen chaotický mišmaš zvuků a hluků. Úvodní kousek Rain Dance totiž opravdu není ke strávení nejsnadnější, a než se člověku začne v hlavě ten zvukový galimatyáš rozplétat do jednotlivých rytmů, pár poslechů to vezme. Teď už jsem se vším tím cvakáním, bubláním, kapáním a kdovíjakými dalšími zvuky, které Herbie vyrábí na svých "mašinkách" kamarád a rád se do něj zaposlouchávám ve chvílích, kdy se cítím z jiných nahrávek "přemelodizovaný". Druhá skladba Hidden Shadows už nabízí alespoň základní basovou figuru a uchopitelný vzorek hry bicích. Tyto dvě úzce propojené linky nás pak provází celým fantastickým světem dechových sól, elektronických ploch a klavírních improvizací. To vše pak vcelku plynule pokračuje i v kompozici Hornets, zabírající celou druhou polovici alba. Dočkáme se vstupů dalších nástrojů a agresivnějších sól, koncept integrace africké hudby do jazzových struktur však v zásadě zůstává nezměněn.

Ač to obvykle nedělám, v tomto případě se rád zmíním i o výborně graficky vyvedeném obalu desky. V extatických rytmech se zmítající černí tanečníci, na něž z noční oblohy shlíží tajemně majestátný Měsíc, v pozadí to vše dokreslují obrysy divoké zvěře (asi nejvíc mi ti čtvernožci připomínají lamy) a obří pyramidovitá stavba - takový mystický výjev si lze opravdu asociovat s výše nastíněným hudebním obsahem.

Sextant rozhodně nepatří mezi Hancockovy nejstravitelnější nahrávky a posluchač, odkojený převážně rockovými či bluesovými strukturami, by s jeho přijetím mohl mít problémy. V rámci sedmdesátkového fúzování jde ovšem o vysoce osobitý počin, který řadím ke špičkám (mně dosud známé části) Hancockovy rozsáhlé diskografie (kterou v době psaní této recenze nemám ani zdaleka zmapovanou). Pět hvězdiček je zde myslím zcela adekvátních.
reagovat